Něco se fakt děje. Jak nedávno informovaly Novinky.cz, vynálezce animované Popelky a dalších legend, společnost Walt Disney, konstatuje, že pohádkové postavy jako Petr Pan či ušaté slůně Dumbo vykazují známky rasismu, neboť „obsahují negativní rasové stereotypy“. Diváci internetové televize Disney+ tak uvidí na začátku každé takové pohádky 12 vteřin trvající varování: „Tento program obsahuje negativní zobrazení nebo špatné zacházení s lidmi a kulturami. Tyto stereotypy byly špatné tehdy a jsou špatné i dnes. Než abychom je odstranili, chceme raději uznat jejich škodlivý dopad, poučit se z toho a spustit diskuzi, abychom společně vytvořili více inkluzivní budoucnost. Společnost Disney je odhodlána tvořit příběhy s inspirativními a ambiciózními tématy, které odrážejí bohatou diverzitu lidské zkušenosti po celém světě.“
Třeba v kreslené kočce v pohádce Aristokočky (Shon Gon) odhalili rasistickou karikaturu lidí z východní Asie. Má předkus, šikmé oči a zpívá se špatným akcentem, navíc kočku dabuje běloch. Petr Pan prý uráží americké indiány. Ukazuje je stereotypně, neodráží autentické kulturní tradice. Ve filmu mluví nesrozumitelným jazykem a ještě se jim říká „rudoši“. I když kritika starých filmů jako Sever proti Jihu už proběhla americkými médii mnohokrát, tentokrát Disney+ poprvé kritizuje své aktuálně nabízené produkty.
Nedávno se objevil na serveru Variety článek, že škodlivé jsou i filmy Indiana Jones a chrám zkázy a Forrest Gump. Forrest Gump je údajně blahosklonný k pacientům s AIDS a vietnamským veteránům a nepřátelský k různým aktivistům a k undergroundové kultuře. Indiana Jones a chrám zkázy je nekorektní, neboť stereotypně zobrazuje Indii a hinduistické zvyky. Exotičtí „záporňáci“ jsou zobrazeni jako primitivní a krvelační.
Co z toho vyvodit za poučení? Napadá mě mnoho inovací. Příkladně by bylo třeba zakázat Medvídka Pú. Důvodů je hned několik. Jednak uráží celosvětové medvědstvo, když Púovi Kryštůfek Robin stále říká „ty malý hloupoučký medvěde“, ačkoli každý medvěd přece ví, že je velký a chytrý. Další diskriminace je skryta v ilustracích, jak těch původních od E. H. Sheparda, tak těch českých od H. Zmatlíkové, a samozřejmě též v animovaných filmech od Disneyho. Tam všude je Pú zobrazován jako obézní postava vlekoucí za sebou postavu Prasátka, což je titěrné, nadto poměrně hubené stvoření. Celosvětové prasatstvo má právo vyjít do ulic a demonstrovat tak nespornou skutečnost, že prasata nejsou ani malá (s výjimkou stavu těsně po narození), a už vůbec ne vychrtlá, neboť tím by popřela svůj životní smysl: být vykrmena a sežrána.
Ostatně v Milneho pohádce se to dalšími diskriminacemi jen hemží. Kryštůfek Robin v jedné scéně zatlouká oslu Ijáčkovi ztracený ohon kladivem a hřebíkem, což je zjevné týrání. V jiné scéně zase Pú s Prasátkem slídí po stopách Kolčavice a Kolasice, o nichž i malé dítě (pokud tedy není produktem českého školství) ví, že jde o tvory, kteří se v přírodě nevyskytují, a jde zde tedy o balamucení a vytváření bludů v hlavách dětských čtenářů, kteří pak mohou nutit své rodiče, vzorné liberální demokraty, aby jim dali Kolčavici nebo Kolasici k vánocům. A protože rodiče mohou být rovněž produkty českého školství, půjdou do shopping centra (dříve obchodního domu, ale to jsme ještě nebyli světoví), a budou se dožadovat Kolčavice a Kolasice. Nebude jim vyhověno, načež podají na daný obchodní řetězec žalobu, v níž jej obviní z diskriminace zákazníků (nemohou si koupit žádané zboží) i Kolasic a Kolčavic, kterým není dopřáno trůnit mezi plyšovými medvídky, prasátky a jinou havětí. Je asi zbytečné dodávat, že tyto soudní procesy obchodníci prohrají, zatímco advokátní kanceláře si namastí kapsu. Robě, které bylo u kořene celé kauzy, ovšem mezitím dávno odroste od Medvídka Pú k Pipi punčochaté a bude se dožadovat koně s puntíky. A celé to začne nanovo. Hezká perspektiva, ne?
—–
Proč chodit ale až tak daleko. Deník Právo pod titulkem „Zrušte kolonku pohlaví, žádá petice studentů Karlovy univerzity“ přinesl opravdu třeskutou informaci. Tak jako i na některých zahraničních univerzitách, amerických, australských a dalších, se začal rozmáhat genderisticko-fanatický přístup, že studenti vlastně mají rozhodovat o čemkoli. Hodně to připomíná konec šedesátých let a takové ty postmodernistické demonstrace v ulicích Paříže i v ulicích německých měst a ty anarchistické vůdce typu Daniela Cohn-Bendita, Joschky Fischera a podobně. Doporučuji každému přečíst si knihu Roberta Merleho ‚Za sklem‘, v níž Merle popisuje právě ony studentské bouře na univerzitě v Nanterre v roce 1968. Naprosto jasně tam píše, že tamní studenti se řídili brožurkami, které sepsali lidé jako Mao Ce-tung, Che Guevara, Fidel Castro, Trockij a podobně. Proto byli studenti ještě víc nalevo než tehdejší levice, ať už na Západě nebo na Východě. V podstatě bojovali jakýsi generační boj mladých proti starým. Tehdy se ten boj vedl o podobné věci jako dnes. Ne sice o pohlaví, ale o to, aby si studenti mohli rozhodovat o obsahu svého studia, o výsledcích svého studia, aby nebyli závislí vůbec na ničem, aby se zrušila veškerá objektivní kritéria na jejich kontrolu. A já tyhle motivy čtu i v té – s prominutím – dementní petici, velmi nebezpečné, zlovolné petici studentů Karlovy univerzity, kterých je podle Práva kolem pěti stovek, což není zase tak málo. Studentů tam je sice mnoho tisíc, ale ani tak to není jen tak nějaký hlouček, který by se měl úplně odmávnout.
O co vlastně v petici jde? Cituji: ‚Zrušit kolonku pohlaví u studentů, umožnit studentům si vybírat jména dle svého uvážení a informovat vyučující, jakými zájmeny a jakým gramatickým rodem je mají oslovovat‘. To jsou tři hlavní body této petice. Když to tedy vezmu úplně doslova, tak to chápu tak, že jako studující University Karlovy se najednou rozhodnu, byť jsem se narodil jako muž jména, pod kterým dosud běžně vystupuji, že jsem vlastně – řekněme – mládě slona afrického. Tak si zadám do elektronického systému, že jsem mládě slona afrického, že se tak cítím, jsem tím, je to moje jméno, a tím je vyučující povinen mě oslovovat. A když o mně bude mluvit, tak musí použít zájmeno vyjadřující střední rod, protože já jsem to mládě. A až mě bude zkoušet, tak mě nesmí oslovit ‚pane, paní, slečno, mladý muži‘, ale musí využít oslovení, které bude odpovídat oficiálnímu zařazení, že jsem mládě slona afrického. Vypadá to jako švanda, ale švanda to ani trochu není. Je to krok k dalšímu Overtonovu oknu možností, které otvírá další a další prostory od zdánlivých nesmyslů, nemožností, nelogičností a nezákonností pokročit k tomu, že tento způsob uvažování a toto myšlení bude považováno za standardní a do budoucna dokonce možná i vyžadované a normativní.
Když tedy jako studující univerzity zjistím, že jsem mládě slona afrického, mohu tu petici podepsat a je dost dobře možné, že petice bude zohledněna vedením Univerzity Karlovy. Univerzita se totiž k tomu požadavku vyjádřila, že je případně připravena vzít náměty obsažené v petici k diskusi. ‚Pokud budou ku prospěchu věci, bude se jimi seriózně zabývat,‘ pravil mluvčí univerzity Václav Hájek. Takže se opět ocitáme v zemi, kde je za prvé možné všechno, za druhé není možné skoro nic a za třetí je to země připomínající velmi zdařile psychiatrickou kliniku. Jestliže bude zítra na Univerzitě Karlově rozhodovat student o tom, jak se jmenuje, jaké má pohlaví, jak má být oslovován, tak bude pozítří rozhodovat o tom, co se smí a nesmí učit, a popozítří bude rozhodovat o tom, jak má, nebo nemá být hodnocen.
Ostatně, mnozí jsme už mohli zaregistrovat, že tento přístup už se promítá i na základním školství. Byl to přece pan ministr Plaga, kdo po jarním covidovém celospolečenském zešílení prohlásil, že by se vlastně studenti nebo žáci už neměli doučovat učební látku, kterou nestihli v rámci druhého pololetí minulého školního roku probrat, že by se neměli vystavovat tak nepříjemným situacím jako třeba opakovacím písemkám, souhrnným kontrolám jejich znalostí, že by se prostě mělo pokračovat nějak dál, že by se neměli v podstatě ani hodnotit známkami, protože je to frustruje a deprimuje a že by se měli učitelé uchylovat k ústnímu hodnocení. To všechno jsou cesty k těm Overtonovým oknům. Jestli si to neuvědomíme, celospolečensky, tak nám opravdu už nic nepomůže. Potom si ale můžeme všichni kolektivně za to, co nás čeká.
—–
A na závěr ještě jednou do zvířecí říše. V jednom z předchozích „cvokhauzů“ jsem vám předložil pár desítek opravdu interesantních témat závěrečných prací našich vysokoškolských studentů – budoucnosti naší země, těch, kteří nám zanedlouho povládnou. Jedna velmi pozorná čtenářka mne decentně upozornila na fakt, že jsem zcela neomluvitelně opomněl jednu z takových prací, a to diplomku jakési Kateřiny Navrátilové z Fakulty humanitních studií (úspěšně obhájeno v roce 2016) s názvem Genderové stereotypy v Knížce Ferdy Mravence. Protože nechci dožít své dny ve fatální neznalosti, a ostatně stále platí heslo „kdo chvíli stál, již stojí opodál“, dotyčnou diplomní práci jsem si prostudoval. S výsledkem tohoto studia vás nyní seznámím. Stojí to za to.
Hned na počátku samotné analytické části práce píše autorka o jednotlivých postavách literárního díla toto:
„Chlapec, který šel sám lesem.
Jedná se o první postavu, se kterou se při čtení knížky seznamujeme. Jde o malého hocha, který šel lesem, z čehož můžeme vyvodit, že byl nebojácný a statečný, jinak by nešel sám. Přitom to je malý chlapec, který by sám v lese neměl být. A právě tento chlapec objeví ve velkém mraveništi naši hlavní postavu – Ferdu Mravence. Mimoto tam vidí i další mravence, každý něco dělal nebo něco nesl, spatřil také chůvu s malým děťátkem v peřince. – Tady je pěkně ukázané, jak je ženě přiřazena role matky a chůvy, jak je žena neodmyslitelně spjatá s dětmi. I na obrázku je nakreslený mravenec v sukni a s boty (nemělo by být botami? pozn. pž) na podpatcích, což jen potvrzuje stereotyp o tom, že ženy jsou parádnice…
Ferda Mravenec
V jednotlivých příbězích jsou popsána Ferdova dobrodružství, když se ocitne sám mimo mraveniště. Sám si Ferda postavil dům a na dveře umístil nápis „Ferda Mravenec, práce všeho druhu“. – Tady můžeme vidět, že Ferda představuje typickou mužskou roli, kdy je samostatný, šikovný, obratný, pracovitý – což jsou vlastnosti, které jsou automaticky přiřazovány mužům.
Pan Hlemýžď
S postavou pana Hlemýždě se také seznamuje na začátku příběhu. Jedná se o negativní postavu, protože Ferdovi nechce poskytnout přístřeší před deštěm a ještě na něj hubuje („Ty uličníku, ty bouchale! Ty loupežníku, ty zmoklý hastrmane, ty černý lajdáku! Kliď se odsud, nebo budu křičet o pomoc! Jak se opovažuješ dobývat se do cizí chalupy?“), což znázorňuje mužský stereotyp, že muži mluví sprostě a jsou hrubí. V souvislosti s tím se v knize dozvídáme, že Ferda zůstal venku „jak zmoklá slepice“. – Tady stojí za povšimnutí, že pejorativní označení je spojeno s ženským rodem.
Beruška
Další postava je představena jako „nějaká slečna Beruška, napudrovaná, namalovaná a nastrojená, která přiletěla, stáhla křidélka pod krovky a chvíli si upravovala šaty a dělala jakoby nic. Potom vytáhla zrcátko a upravovala si vlasy na čele.“ – Vidíme, že Beruška je parádnice, která se zajímá jen o svůj vzhled. Zároveň je namyšlená, narcistní, záleží jí jen na sobě samé, což nevystihuje typický ženský stereotyp, zde autor přidává ženskému pohlaví další zápornou vlastnost navíc…“
Musím pokračovat? Snad jen pointa: Za tato odborná a vědecká konstatování byla autorka odměněna titulem mgr., což znamená, že může (možná už to i činí) vést nějaký profesionální pracovní kolektiv (nejlépe NGO), nebo pokračovat v bádání dejme tomu na téma Genderové stereotypy v knize o Brouku Pytlíkovi. Za což obdrží doktorát. Pak bude pár let učit podobné nesmysly na nějaké nesmyslné fakultě, obhájí docentskou práci na téma Čuk a Gek z pohledu homosexuálního soužití, a konečně se doplachtí ke kýžené profesuře. Stane se děkankou, poté rektorkou, možná i ministryní školství. Jejími náměstky tam budou Neználek, Vaska Trubačov a Zoja Kosmoděmjanskaja. A abych nezapomněl, také Míša Kulička, jenž prchl z rodného lesa, neboť tamní mravenci založili odbory a Pokrokovou stranu za práva hmyzu. To snad už i na ministerstvu školství možná bude bezpečněji. Možná.
Howgh.
