Horní komora Parlamentu ČR – Senát není od toho, aby řešil jakékoli komunální či regionální věcné či politické otázky. Pokud někdo slibuje, že tu či tam zařídí stavbu dálnice, domova důchodců či přehrady, nemluví pravdu. Nic takového nedokáže, nemá k tomu sebemenší kompetenci.
Senát je tu od toho, aby projednával – tak jako Poslanecká sněmovna – připravované zákony a dával Poslanecké sněmovně zpětnou vazbu a podněty k jejich zlepšení.
Proto senátor může (a musí) dělat jediné: velice pozorně sledovat, s čím různé politické strany a jejich zájmy v Poslanecké sněmovně přijdou, kvalifikovaně to oponovat a pokud je třeba, udělat vše, aby se zamezilo přijetí zákona nespravedlivého, jednostranně zvýhodňujícího či diskriminujícího.
To jsou obecně platná fakta. Senát vznikl proto, aby činil právě a pouze tuto roli. Říká se tomu pojistka demokracie a něco na tom je: je to jistá naděje, že v zemi nepřevládne legislativní nerozum. Samozřejmě pokud Senát sám se k tomu většinově rozhodne.
V Senátu je každý sám za sebe, resp. za voliče, kteří jej tam vyslali. Musí absolutně respektovat jejich občanskou situaci, jejich obecné problémy, bojovat za jejich svobody a proti jejich pošlapávání, což je jev velmi aktuální. Člen Senátu je do značné míry neformální autorita. Každý senátor má takovou pověst a takovou důvěru občanů, o jakou se sám zaslouží. V tom mu žádná politická strana, hnutí či jiné uskupení nepomůže. To, co jej s nominující stranou či hnutím váže, je názorová a programová blízkost. Lze předpokládat, že senátor, je-li to čestný člověk, a ne jen kariérista, bude držet stejné hodnoty před volbou jako po ní, na začátku mandátu, jako na jeho konci. Měl by být pro své voliče zárukou, že je nezradí. A to, zejména dnes a tady, není málo.
Nelze ale říci, že senátor je od okamžiku zvolení odtržen od regionu, z něhož vzešel. Může, má, ba musí komunikovat s lidmi svého regionu a zjišťovat problémy, které je tíží a které lze zobecnit – třeba až do podoby nového zákona. Jestliže celou společností hýbe problém zdravotnický, sociální, ekonomický atd., je vysoce pravděpodobné, že každý takový obecný problém najde svůj průmět v daném regionu – v nějaké podobě, podle místních podmínek. A ty mohou být velkou inspirací pro jejich uchopení a užití v zákonodárném procesu.
Dobrý senátor je takový, který méně slibuje a více činí. Který se neangažuje ve věcech, které mu nepřísluší, třeba jen proto, že je to tzv. mediálně vděčné, nýbrž pouští se do boje o dobré zákony, i když se mu na hlavu sesype mediální nálet. Senátor by se neměl chovat podle přání médií, ale podle zájmu svých voličů.
President Masaryk říkal známou větu: „Nebát se a nekrást“. Já bych si ji s dovolením dovolil parafrázovat na „Nebát se a nelhat“. Ostatně, „kdo lže, ten krade“, jak říká české přísloví. Já osobně považuji lež za velmi nebezpečnou, a pro naši zem dnes víc než kdy dříve. Většina české politiky staví na lhaní, programové lži, která má zakrýt, jak se věci doopravdy mají.
Senát je zastupitelský sbor. Lidé do něj vysílají své zástupce, aby je zastupovali v obecných problémech občas vzdálených jednotlivci, ale vždy dotýkajících se jednotlivce. Proto jediný senátor, který si zaslouží důvěru svých voličů, je ten, který říká pravdu, i když nemusí být vždycky příjemná, a nelže, i když to obvykle bývá snadnější a pohodlnější.
To je tedy to jediné důležité, co vám může kandidát do Senátu nabídnout.
A to také teď činím já. Nic většího, než pravdu a svobodu pro každého z nás, neznám. Všichni si ji zasluhujeme.