Seznam Zprávy nás ohromuje titulkem: Celý život ji podezírají, že je muž. „Když čůrám, čůrám jako žena.“ Jihoafrická atletka Caster Semenyaová se stala první velkou sportovní osobností, která široce otevřela choulostivé genderové téma ve sportu. Tedy otázku, kdy je žena ještě ženou a může soutěžit s ostatními ženami tak, aby to byl spravedlivý boj a nikoli diskriminace absolutní většiny sportujících žen.
Mezinárodní atletická federace IAAF už v roce 2009 konstatovala, že sporovec/kyně je hermafrodit (je to autentické označení) – nemá vaječníky, avšak má varlata. Už tehdy se začalo řešit, že více než trojnásobné množství testosteronu naměřené toto osobě nebylo dopingu podobným zvýhodněním a nebylo by tedy třeba odebrat získané tituly. Za 15 let diskuzí a soudních sporů se dodnes nic nevyřešilo a sportovní instituce ani soudy nenašly spravedlivý recept, který by rozhodl, jak se věci mají a jak dál postupovat. Ani nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že Caster Semenyaová byla diskriminována pravidly, která ji nutila snížit hladinu testosteronu, aby mohla závodit, vlastně nic finálně neřeší. Za pozornost stojí i pohled na hlasování soudu, které dopadlo ve prospěch atletky v poměru 4:3. Nebylo tedy vůbec jednomyslné.
Jihoafričan/ka se narodil/a s tzv. rozdíly v sexuálním vývoji (DSD), které podle zdravotnických statistik mohou postihnout přibližně jednoho ze 100 novorozenců. Semenyaová proto nesmí soutěžit na žádných závodech na dráze mezi 400 m a 1500 m, aniž by užívala léky na snížení testosteronu. To ale atletka odmítá s tím, že jejich užívání by mohlo ohrozit její zdraví a odporuje principu přirozeného vývoje. O to vedla spor s řídícími orgány Světové atletiky (WA), které v roce 2018 zavedly předpisy vyžadující hormonální léčbu. Nejprve Caster v soudních sporech o zrušení rozhodnutí dvakrát neuspěla. Nejnovější rozhodnutí ve prospěch Semenyaové ale může atletce umožnit napadnout rozhodnutí Nejvyššího švýcarského soudu, který odmítl zrušit rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu (Cas), jenž potvrdil pravidla Světové atletiky. Je to zamotané. WA celkem pochopitelně označila komoru Evropského soudu kvůli poměru hlasování 4:3 za hluboce rozdělenou a uvedl, že požádá švýcarskou vládu, aby případ postoupila velké komoře soudu ke konečnému a definitivnímu rozhodnutí. Mezitím zůstanou v platnosti současná nařízení ohledně DSD.
Caster se narodil/a v jihoafrické vesnici Ga-Masehlong blízko Pietersburgu. Má starší tři sestry a bratra. Už v 17 letech vyhrála Hry Commonwealthu v běhu na 800 m. Za rok měla zlato z „půlky“ na MS v Berlíně 2009 a pak přidala ještě další zlata ze světových šampionátů – dohromady tedy pět velkých zlatých. Kromě toho do roku 2018 získala další medaile, vesměs zlaté, na Hrách Commonweathu, Afrických hrách a mistrovstvích Afriky. Má i zlato na 800 metrů z Ostravy.
V září 2010 byla magazínem New Statesman zařazena do každoročního žebříčku výrazných osobností 50 People That Matter za rozproudění mezinárodních debat o genderu, feminismu a rase a za její aktivismus v oblasti intersexuálních práv. V roce 2012 byla vyhlášena nejlepší jihoafrickou sportovkyní roku, ve stejném roce obdržela prestižní jihoafrický řád Ikhamanga.
Caster přišla s vyostřenými proklamacemi jako například v jihoafrickém časopisu YOU: „Bůh mě stvořil takovou, jaká jsem, a já se přijímám.“ Nebo pro BBC v roce 2019: „Byla jsem ukřižována, ale nikdy nepřestanu bojovat.“ Vrcholná byla pak sentence: „Nechápu, když říkáte, že mám nějakou výhodu, protože jsem žena. Když čůrám, čůrám jako žena. Nerozumím, když říkáte, že jsem muž, protože mám hluboký hlas,“ řekla jednou v jihoafrickém sportovním televizním kanálu SuperSport.
A já zas pranic nerozumím, proč se takovým nesmyslem zabývají desítky, stovky, možná tisíce lidí ze sportovních svazů, soudů a médií. Prostě ta osoba má druhotné pohlavní znaky muže a i kdyby čůrala jako veverka zkřížená se slonem, na mužství jí to neubere. Je to jen jeden z mnoha stále stejných příběhů ukazujících, že jsme s naší civilizací, svého času postavené na kreativitě, osobitosti a soutěživosti, totálně vepsí. Teď nepotřebujete výkony, natož poctivé. Dnes stačí hlasitý megafon, zvučné plíce a řeči plné demagogie. Jak říkal Homer Simpson: Potěš pandu!
A mimochodem – není ta ženská vlastně chlap?
—
Nové normy pro školy: společná WC, nepovinná umyvadla, píšou zase Novinky.cz. A dodávají hned, abychom nebyli na pochybách: Možnost společných záchodů, třídy bez povinných umyvadel. Na modernizaci hygienických pravidel čekaly prý naše školy bezmála dvacet let. Změna vyhlášky, na které se dohodla ministerstva školství, zdravotnictví i práce a sociálních věcí, jim zásadně usnadní provoz i rekonstrukce. „Hygienická vyhláška bude primárně ochraňovat zdraví dětí,“ řekla Právu hlavní iniciátorka novelizace, poslankyně Renáta Zajíčková (ODS). Striktní pravidla má vystřídat větší volnost pro zřizovatele, což jsou v případě základních škol obvykle obce a u škol středních kraje. Nikde už nebude pevně stanoveno, kolik žáků může být na metr krychlový, jak vysoké musí být stropy a podobně.
Hygieniky bude zajímat jen koncentrace oxidu uhličitého v místnosti. Jak bude velká a kolik dětí v ní bude, už nestanovují. Pouze povolenou koncentraci CO2 na dítě. Vzniknou ale i nové náklady, byť některé školy si už teď monitorovací systémy látek v ovzduší samy dobrovolně pořizují. Vyhláška to ale stanoví povinně. Pokud by se někde koncentrace CO2 zvýšila, dostali by učitelé nebo ředitel upozornění, že mají vyvětrat. Drobný přípodotek: za času našeho dětství učitelé a ředitelé větrali taky, a bez vyhlášky. To však je zřejmě historie.
Ustupuje se i od povinnosti mít záchody zvlášť pro dívky a pro chlapce. Vyhláška má povolit společné záchody, pokud to škola bude chtít. Týkalo by se především nových nebo právě rekonstruovaných budov. „Tento trend je celoevropský, málokdy je tam rozlišení záchodů na dívčí a chlapecké. Je to i přiblížení se evropskému trendu a nebinárnímu světu.“ Dětí, které pochybují o své pohlavní identitě, přibývá. Jejich psychické problémy řeší psychologové stále častěji.
Co ještě plyne z vyhlášky:
- Už nebude povinné v každé třídě jedno umyvadlo.
- Nemusí se povinně malovat třídy jednou za tři roky nebo minimálně dvakrát ročně mýt všechna okna a světla.
- Odpadnou i starosti s tím, kolik pitné vody musí škola zajistit na den pro jedno dítě nebo jakou nejvyšší teplotu může mít teplá voda, atd.
Jak tomu rozumět? Předně slovo hygiena přestává být v našem školství slovem zbytečným. Jak dále uvidíme, nejen tam. Budeme rušit umývala ve třídách a rozdělení toalet na pány a dámy. Větrat se bude pouze poté, co to příslušná komise schválí a dá škola za úkol. A to vše se prolíná se všudypřítomnou fascinací sexualismem a vyměšovací problematikou, jako bychom neměli mnoho jiných. Třeba chudobu, energetickou krizi, konvenční válku za humny a jadernou na dosah. Vlastně konečně proč ne. Špína a chudoba se nevylučují, všeobecným žvaněním o tenderu se sice nerozmnožíme, ale alespoň zabavíme a možná i zahřejeme, byť potmě. A jakožto kanonefutr, neboť důstojnější roli pro nás ti, kdo se chystají válčit, pro nás mít beztak nebudou, nepotřebujeme mýdlo a šampon. Nebudeme totiž potřebovat už nic. Ostatně, klasik říkává: každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tak se nad tím zamysleme, dokud je ještě možná kousek času.
—
Apropos hygiena. Módní téma těchto dní hezky shrnul server Mix 24 v článku s titulkem Jedny kalhotky nosím celý týden. Oblíbený trend praktikuje stále více Češek, mužům se to nelíbí. Čtěme: Minulé roky se v případě mnohých nesly v duchu přehnané hygieny. Ovšem od toho se poměrně rychle ustupuje, a to i pod vlivem doporučení odborníků. Například není vhodné se sprchovat dvakrát denně a dokonce ani každý den. Stačí prý obden nebo klidně ještě méně. Nejde přitom jen o mytí jako takové, ale celkový přístup k tomu, co považujeme za jakýsi standard. Tím bylo dlouhou dobu třeba to, že si lidé každý den měnili spodní prádlo. To už je ale také minulostí. Pod vlivem ochrany životního prostředí, úspor, ale také komfortu, lidé stále častěji volí jinou cestu.
“Dříve jsem si měnila kalhotky každý den. Pak mi ale došlo, že je to úplný nesmysl. Vždyť za měsíc takto musím vystřídat třicet různých kalhotek. To znamená, že jich musím mít velké množství, neustále je prát a skládat. Došlo mi, jak moc je to zhůvěřilé. Tak jsem začala intervaly prodlužovat. Nejprve jsem je měnila jednou za dva dny, pak za tři a teď jsem na týdnu, to mi připadá optimální,” tvrdí pětadvacetiletá Klára z Prahy. Podle ní v jejím okruhu není žádnou výjimkou, podobně se chovají i její kamarádky.
Možná vás to překvapí, ale skutečně nejde o nějaký výstřelek několika mladých Češek, ale o trend, který se rozvíjí především v západní části světa, jak uvádí deník The Guardian. Prý s tím souvisí i změna pracovních trendů, kdy stále více lidí preferuje volný čas, a když už pracují, tak především z domova, kde se na nějaké oblékání příliš nehraje. Někteří muži se však s tímto trendem odmítají smířit a jsou překvapení, že ženy na něco takového naskakují. “Mělo by být samozřejmostí měnit si kalhotky každý den. Cokoliv jiného mi připadá nepřijatelné,” tvrdí třicetiletý Jan, také z Prahy.
Nejde ale jen o spodní prádlo. Lidé stále méně perou i své ostatní svršky. Přišli totiž na to, že častým praním se oblečení velmi rychle zničí a oni si musí koupit nové. To jim připadá neekologické. V případě dražších kousků je lidé potom neperou prostě proto, aby jim neztrácely na hodnotě.
A je to tady: Zpátky na stromy. Ideální perspektiva pro lidstvo našich dnů: Zahoďte počítače, mobily, svršky i spodky a hop zpátky do korun stromů. On vám tam pan dozorce s odznakem liberálně-demokratického funkcionáře jednou denně přinese nějaký ten banán či podobnou příhodnou pochutinu. K tomu ovšem patří nové tělocvičení: odbourávání veskrze nezdravého návyku stavět palec, tzv. vratiprst, proti ostatním prstům na končetině. Nic takového nebudete potřebovat. To jen zločinný Darwin, spolu s Engelsem a dalšími tak tvrdošíjně lpěli na tom, že člověk má na světě ještě jinou roli, než se cpát banány a vřeštět z větví nadšením, když kolem projíždí vládní kamarila.
Zdá se vám to být sci-fi? Počkejte, bojím se, že si to řekněme dřív, než se nám bude líbit.
