„Svět se mění v byrokratickou nestvůru. Svobody mizí.“ Petr Žantovský: Toto nabízím coby kandidát do Senátu

Když dovolíte, začnu trochu zeširoka. Nabídek na vstup do politiky jsem dostal v průběhu let už několik. Odmítaly se mi snadno. Hned ta první v roce 1990 – říkal jsem: Konečně máme svobodná média, jsem novinář, chci psát. Později, to už jsem byl šéf velkého nakladatelství: Konečně máme svobodu tvořit, publikovat, vydávat, půl života jsem na to čekal, to nemohu vyměnit – za cokoli. Letos prvně jsem nabídku přijal.

Protože všechny ty svobody, co jsem se jimi dosud oháněl a utěšoval, berou zasvé. Svět se mění v byrokratickou nestvůru, která nám, podobně jako za totalitních režimů, přikazuje a zakazuje, co si smíme a máme myslet, a co nikoli. Zpochybňuje se pro mne posvátný institut tradiční rodiny. Předávají se pravomoci cizím organizacím, smíme jako stát rozhodovat o čím dál méně věcech bez souhlasu shůry. Je zpochybňována nedotknutelnost soukromého vlastnictví, ale ne těch, kteří si je nakradli, ale těch, kteří na ně tvrdě a poctivě léta makali. To už je svět, který překračuje meze mé trpělivosti. Jako senátor se mohu alespoň malou měrou snažit tomu zabránit. A bude-li nás v Senátu většina přesvědčena, že má vítězit zdravý rozum nad slepou poslušností, i když to prvé přináší jistá rizika a to druhé zdánlivé pohodlí, ještě nic není ztraceno.

Samozřejmě že to dokonale skloubit nelze. Máme ale dlouhou řadu příkladů, jak mnozí naši politici, a to na podstatně důležitějších místech, než je křeslo v Senátu, velice pilně přispívali svými komentáři do médií. Začnu vzpomínkou na ministra kultury Pavla Dostála a zdaleka nekončím u ex-europoslance Jana Kellera. Ti oba (a vedle nich mnozí další) přinášeli ze svých působišť nové pohledy na věci kolem nás a bylo vždy zajímavé se s nimi seznámit a doplnit o jejich optiku onu mozaiku reality dneška. To jsem ale jmenoval dva svrchovaně seriózní příklady, od nichž se všichni máme co učit. Vedle takových ctihodných se tu a tam najdou také individua typu televizního radního Zdeňka Šarapatky, jenž trousí do médií jedovaté glosy, které zřejmě nikoli náhodou vyhlížejí jen jako projevy jeho osobních hořkostí a pomstiček. To ale není žurnalistika. To je veřejný deníček, a tím nemá smysl ztrácet čas. Ale k vaší otázce: Jistěže si uvědomuji, že případným vstupem do horní komory Parlamentu pozbydu jisté části novinářských svobod, už z důvodu profesní etiky. Ale to určitě neznamená, že přestanu psát a hodnotit věci kolem nás. Jen si samozřejmě budu muset dávat veliký pozor na kolize zájmu.

Nejprve bych chtěl zdůraznit, že jakmile se informace o mé kandidatuře objevila na facebooku a souběžně jsem otevřel svou stránku http://www.petrzantovsky.cz, dostal jsem nepřeberné množství kladných reakcí od lidí, kteří, jak sami předesílali, patří k mým pravidelným čtenářům, především na PL.cz. Někdy až trochu s nadsázkou říkám, že de facto kandiduji za Parlamentní listy. Dává to logiku. Vyjadřuji názory, které rezonují u značného množství čtenářů PL.cz. Už jsem je v úvodu stručně zmínil: ochrana národních zájmů, ochrana tradiční rodiny, ochrana soukromého vlastnictví a svoboda slova. Zde, v těchto směrech, dnes cítím největší ohrožení. Samozřejmě nejsem naivní a nepředstavuji si, jak to či ono samojediný zařídím. Ale už to, že z řečniště Senátu takové věci vůbec budou zaznívat (samozřejmě v případě kladného výsledku), je velmi potřebné, protože se znovu dostanou do veřejného diskurzu a nabydou té vážnosti, kterou zasluhují. A věřím, že „příklady táhnou“, jak se říká.

Začnu od konce. Protikandidáty nehodnotím, a abych se přiznal, většinou ani nesleduju, kdo to bude. Vím, že to jsou nějací lidé z místní politické líhně, někteří už dost provaření dlouholetým angažmá v tom okrsku (č. 42, Kolínsko). Jejich pohled na politiku mě zcela míjí. Takoví lidé jsou v politice ze všech jiných důvodů, než je idealismus. Výjimkou je nepochybně paní ředitelka Kohoutová, známá z té búrkové aféry. Musím říci, že mě dost mrzí, že budeme stát proti sobě, protože myslím, že naše názory si nejsou příliš vzdáleny. Ovšem nominující subjekty se na případné kooperaci, byť v tomto jediném bodě, neshodly, a to nemohu ovlivnit. Tak mohu jen věřit, že její kampaň bude slušná a nebude vůči mně používat podrazy. Ty naopak v plné míře očekávám od většiny ostatních kandidátů, a když se náhodou ocitnu ve druhém kole, umím si představit ty hysterické koalice „všichni proti Žantovskému“. Nu, uvidíme.

Kdybych chtěl být jedovatý, zopakuju, že kandiduji za PL.cz, ale abyste to nebrali jako nemístné patolízalství, ano je to tak, kandiduji jako nezávislý s podporou SPD. Důvod je opět zřejmý: Jejich programové cíle – od ochrany rodiny po směřování k czexitu jsou mi blízké, sdílím je. A uvnitř SPD je řada lidí, kteří jsou pro mne zárukou solidnosti a přímočarosti. Typicky Jiří Kobza, ale i další. Pana Kobzu jmenuju proto, že se s ním znám nejdéle a myslím, že jsme se lidsky spřátelili. Čili to přerůstá onen ryze politický či obecně hodnotový rámec.

Čistě teoreticky mne zákon k ničemu nenutí, mohlo by to tak klidně být dál, ale bylo by to naprosto proti zdravému rozumu. Členství v Radě ČTK se nekříží s pozicí senátora jen proto, že v době, kdy byl přijat zákon o ČTK (1991), žádný Senát ještě neexistoval. Ale já bych to pociťoval jako hodně pokrytecké, něco, za co sám jiné kritizuji: za zneužívání děr v zákonech a situační chování. A krom toho nejsem sběratel funkcí. Práce pro ČTK sice není tzv. full time job, ale řadě věcí tam jsem musel věnovat hodně úsilí a času – zejména při rozjetí příprav a nyní už i realizace digitalizace fotoarchivu. V případě zvolení do Senátu, se však hodlám věnovat pouze věcem z toho plynoucím. Tedy podílu na národní legislativě.