Za „divné civění“ můžete jít do vězení, varuje britská policie. Tvrdí to aspoň server .cz.Novinky. Londýnská dopravní služba TfL vyrazila do boje proti sexuálnímu obtěžování a násilí. Obyvatelé hlavního města Británie jsou vyzváni, aby se neostýchali nahlašovat incidenty „nezdravého sexuálního chování“ primárně namířeného vůči ženám. Oplzlé pokřikování, vtíravé civění nebo focení ženských rozkroků bude stíháno, upozorňuje policie. Kampaň je údajně reakcí na zvýšený počet případů, kdy jsou Londýňanky přepadávány a znásilňovány. Za poslední rok se počet případů znásilnění v Anglii zvýšil na rekordních 61 158. Roste i počet dalších sexuálních deliktů. Průzkum z roku 2019 ukázal, že ženy téměř dvakrát častěji než muži uvádějí osobní bezpečnost jako překážku pro používání veřejné hromadné dopravy. Inspektorka Sarah Whiteová z Britské dopravní policie v nedělním rozhovoru pro The Telegraph uvedla, že strážníci denně řeší desítky stížností na „divné zírání”. „Zírat na věci je v lidské povaze. Něco jiného ale je, když někdo zírá nebo pošilhává a je v tom sexuální motiv,” řekla Whiteová.
Apelovala na občany, aby policii informovali pokaždé, když podobně nevhodné civění zaznamenají. „Budeme to evidovat jako trestný čin a budeme to vyšetřovat. V této oblasti už jsme měli úspěšná trestní stíhání,” řekla. Například v březnu byl 26letý muž odsouzen k 22 týdnům vězení poté, co „neustále civěl” na ženu ve vlaku v Berkshire. Dominik Bullock byl shledán vinným z úmyslného obtěžování poté, co si ve vlaku sedl vedle ženy a začal na ni „velmi upřeně” zírat. Dotyčná Bullocka několikrát požádala, aby přestal, ale on odmítl. Bránil jí vystoupit z vlaku s tím, že přes něj musí přelézt. Rozrušené ženě, která zavolala policii, se snažili pomoct i ostatní cestující, Bullocka nakonec vyhodil až průvodčí.
Policie uvedla, že z jeho chování je patrné, že je hrozbou pro ženy a dívky.
Je fakt, že nepustit dámu ze dveří vlaku ven je daleko za hranicemi slušného chování. I když, ruku na srdce, což jsme mnozí v pubertě podobným způsobem „nezkoumali“ ženské tvary, neb nás k tomu vedlo biologické nutkání. Školní delikty typu ukradnu spolužačce čepici a vyzvu ji, aby si pro ni přišla, přičemž si samozřejmě sáhnu, pokud se trefím, to jsou bajky ze starodávna. Dnes by to bylo hodnoceno jako šikana. Vůbec je doba zřetelně jiná. Aby vysoká policejní úřednice prezentovala „civění“ jako trestný čin, to už je myslím dost vyšinutost. Možná by bylo dobré to civění nějak diferencovat. Například kdyby do vlaku nastoupila taková Halle Berryová, patrně bych z ní taky oči nespustit. Naopak kdyby si přisedla Eva Holubová, hleděl bych si přírody ubíhající za oknem.
—
To Seznam zprávy přinášejí ještě mnohem větší neuvěřitelnost: Otazníky nad taťkou Šmoulou: Byl to rasista, šovinista a komunista? Jsou Šmoulové totalitní propaganda? Ti nevinní modrásci? Přemýšlet takhle o jednom z nejpopulárnějších komiksů pro děti působí jako naprostá absurdita. Ale nakonec proč ne? Může to být zábavnější než sledování Šmoulů samotných.
Taťka Šmoula jako Marx, Koumák jako Trockij. Šmoulí vesnice jako vzor totalitního rasistického sexistického státu… Tak to vidí někteří sociologové a teoretici kultury. Pokleslá zábava akademiků, kteří nemají nic lepšího na práci? Nebo téma, které může být přinejmenším zábavné?
Šmouly zná už několik generací dětí i dospělých téměř po celém světě. Pustili si s nimi domů rafinovanou komunistickou propagandu? Ať tak či tak, poprvé se obrázek Šmouly na veřejnosti objevil 23. října 1958. Vymyslel je belgický kreslíř Pierre Culliford známý pod pseudonymem Peyo. Představil je v roce 1958. Od 80. let minulého století dobývají svět jako televizní seriál. A přidali i několik celovečerních filmů. Nevinná podbízivá pohádka, kde se základní střet dobra a zla prolíná s příběhy ze šmoulí vesnice. Šmoulové mají svá jména, charaktery a řeší svoje problémy. Když si nevědí rady, zasáhne moudrý taťka Šmoula. Jediný má vousy, je starší a moudřejší, všichni ho respektují…
Ale pozor. Nemusí to být tak jednoduché. Nemá Gargamel příliš zahnutý nos? Nevypadá jako karikatura Žida? A proč se kocour jmenuje Azrael, tedy jako ztělesnění zla známé z židovské mystiky? A proč taťka Šmoula jako jediný nosí červené kalhoty? A není ten vousáč tak trochu podobný Karlu Marxovi? Nezavání to tady na sto honů antisemitismem a komunismem?
„Šmoulové jsou marxistická bajka,“ napsal v roce 1998 Marc Schmidt a zahájil tak unikátní filosoficko-literární rozpravu o možných skrytých významech v populárním komiksu. Ale Schmidt to nemyslel jako výtku. Podle něj je určitě lepší komiks, který dětem zprostředkuje důležitá společenská témata, než ten, který slouží jenom jako základna pro prodej plastových hraček. Schmidt vysvětluje, že šmoulí vesnice je ztělesněním komunistické ideje: Všichni Šmoulové jsou si rovni, nejsou tu peníze, všichni pracují a zároveň jsou spoluvlastníky všeho, nefunguje tu žádné náboženství, žádný bůh, jen přírodní síly – Matka Příroda, všichni vypadají více méně stejně, až to připomíná Čínu v době Mao Ce-tunga. A moudrý vůdce taťka Šmoula – Marx dokáže spravedlivě rozsoudit spory a vyřešit náročné situace, protože rozumí chodu dějin a přírodním zákonům.
Gargamel, to je kapitalismus. Chamtivý, bezohledný, sobecký. Co chce udělat se Šmouly? Chce je sníst, což má dva možné výklady: Může to znamenat zničení socialismu, východního bloku během studené války. Nebo na dřeň jdoucí metaforu kapitalismu – vše je třeba proměnit ve zboží, včetně živých bytostí. Gargamel také doufá, že by Šmouly mohl proměnit ve zlato. Tady je asi výklad zbytečný…
Gargamelův kocour Azrael je proletář vykořisťovaný svým pánem. Nemá šanci prosadit své požadavky, své stížnosti, není to silný odborář. Navíc nemá intelektuální kapacitu na to, aby dokázal posoudit, v jaké situaci se vlastně nachází. To by se musel stát komunistou, aby nahlédl zákonitosti dějin. Musel by vstoupit do strany.
Zatím je to vlastně takový překvapivý, ale téměř bukolický romantický příběh. Izolovaná vesnice neagresivních rovnostářských marxistů sice asi není minimálně od závěru 20. století úplně moderní a atraktivní model, ale budiž. Nikomu neubližují. Jen se brání proti hloupému kapitalistovi. Podíváme-li se ale na život Šmoulů trochu hlouběji, narazíme na problémy. Co Šmoulinka? Jediná dívka v jinak stoprocentně mužské šmoulí vesnici. (Ano, později přibude ještě Sašetka, ale tím nyní není nezbytné komplikovat čistý teoretický výklad.). Šmoulinku vyrobil Gargamel, aby se vetřela do vesnice a škodila Šmoulům. Šmoulové ji ale získali na svoji stranu a taťka ji proměnil na hodnou. Jak? Z brunety udělal blondýnu. Ano, nyní už je to hodná hezká blondýna.
Na rozdíl od jiných obyvatel vesnice nemá Šmoulinka jinou charakteristiku, než že je Šmoulinka. Ostatní Šmoulové jsou sice především Šmoulové, ale kromě toho mají ještě alespoň náznak vlastní identity, je tu třeba Malíř, Šprýmař, Farmář, Silák… Šmoulinka je ale prostě Šmoulinka. Tak možná by se nad tím ještě daly přivřít oči: Hodní izolovaní marxisti jsou tak trošku mužští šovinisti, ale svoji blondýnu by na rukou nosili. Jenže opatrně: Jak je to s „černými Šmouly“?
V jednom z prvních příběhů trpí Šmoulové nemocí, která se projevuje mimo jiné tak, že zčernají. Na tento problém upozornil francouzský sociolog Antoine Buéno. Černí Šmoulové jsou nemocní a ztrácejí inteligenci, vydávají jen neartikulované výkřiky. Takže co si o tom myslet? Možná to, co americký vydavatel Šmoulů, který tento díl odmítl publikovat. Později byli černí Šmoulové přebarveni na fialové. A Šmoulové se s konečnou platností stali součástí kulturních válek.
Střety o přepisování problematických slov v knihách, které vyšly v době, kdy ta slova problematická ještě nebyla. O odstraňování pomníků, o přejmenovávání obrazů… Zastřešující téma – politická korektnost. Pro jedny nová neomarxistická ideologie omezující svobodu slova, pro druhé důležitá bariéra proti šovinismu všeho druhu a útokům na menšiny. Na obou pólech jsou hlasití extremisté, kteří diskusi matou a porozumění ztěžují.
Zakázat Šmouly? Přepsat Šmouly? Přebarvit Šmouly? Oholit taťku a obléct ho do modrých kalhot? Anebo ještě lépe: Neměl by být taťka žena? A třeba vousatá? To opravdu nemá „pražská kavárna“ (a pařížská…) nic lepšího na práci než dělat ideologii z pohádky pro malé děti? Tak si lze představit otázky, které smysl jakékoli diskuse předem vylučují. Což jistě neznamená, že smysl mít nemůže. S kritiky Šmoulů polemizuje například Kate Krake, která uvádí, že taťka Šmoula je sice podobný Marxovi, ale také Charlesi Darwinovi nebo Santa Clausovi. A že teoretik kultury, když se snaží, může kdekoli nalézt cokoli.
Ředitel belgického muzea komiksu Willem De Graeve to vidí jednoduše: Jsou to příběhy pro děti, hlavně pro kluky. Vycházejí z představy velké klukovské party. Žádná velká ideologie za tím není. Problém může být v tom, že za těch více než šedesát let od vzniku Šmoulů se svět přece jen změnil. A Česko rozhodně není na špici peletonu ohledně kultivovaného přijímání těchto změn…
Samozřejmě i tady se občas zajímavá debata objeví. Před několika lety to byla například kritika čítankové básničky Jiřího Žáčka. „K čemu jsou holky na světě?/ Aby z nich byly maminky,“ psal Žáček. Lehce genderově nekorektní, přiznalo i Ministerstvo školství. Zvlášť v porovnání s jinou Žáčkovou básničkou, která vyšla ve stejné sbírce: „Páni kluci jsou tu k tomu, / aby se svět točil vpřed.“ K čemu jsou tedy holky na světě? Aby z nich byly… Šmoulinky.
Tato velmi podrobná studie šmoulí ideologizace stojí za přečtení. Ukazuje totiž, do jakých absurdit se náš svět, vedený genderovými progresivity, může zaplést a také zaplétá. Celý tento seriál o Cvokhauzu je na tom postaven.
Takže co? Zakážeme pohádku Popelka, protože to byla submisivní, a v jednom televizním zpracování rovněž blond křehká slečna, čekající na vysněného prince, který všechno rozhodne nejlíp – i za ni. Zakážeme Asterixe a Obelixe, protože se v něm vyskytují skoro samí chlapi. Ženský prvek tu zastupuje poněkud natuplá (jak jinak) blondýna Falvala. A rozhodně zakážeme Medvídka Pú, protože v něm není ani jediná ženská postava, snad kromě Kolčavice a Kolasice, ale ty jsou jen výplodem Púovy bojácné fantasie. Tak připravíme našim dětem a jejich dětem dětství vskutku neopakovatelné.
—
A ještě jednou rovnýma nohama do kulturní stáje: Rolling Stones vypouští svou druhou nejhranější píseň kvůli možnému nařčení z rasismu, píší Novinky.cz. Americké turné jedné z nejznámějších kapel všech dob má hořkosladkou příchuť. Radost z hraní před desítkami tisíc lidí zkalila nedávná smrt bubeníka Charlieho Wattse. Fanoušci si rovněž nevychutnají píseň Brown Sugar. Píseň pojednávající o otrokářství, rasismu a sexuálním násilí by mohla v někom vyvolat dojem, že podobné věci naopak adoruje. Během probíhajícího turné poskytli Mick Jagger a Keith Richards rozhovor pro Los Angeles Times, v němž se mimo jiné řešilo i to, proč už kapela nezařazuje do playlistu píseň Brown Sugar, která je jejich druhou nejhranější. V dnešní době prosazování politické korektnosti však píseň, ve které se hovoří o „otrokářské lodi míří k bavlníkovým plantážím“ a „otrokáři, kterého můžeš slyšet, jak o půlnoci bičuje ženy“, může prý vzbudit kritiku, přestože pouze popisuje otrokářství a sexuální násilí, jehož oběťmi otroci často byli. A rozhodně je nepropaguje.
Nutno dodat, že šlo o dobrovolné rozhodnutí samotné kapely, kterou nikdo z rasismu či schvalování znásilnění neobvinil. Ačkoli… „Já nevím. Snažím se přijít na to, v čem je vlastně problém. Nerozumí snad, že ten song je o hrůzách otroctví? Ale snaží se ji prostě pohřbít. Momentálně se nechci dostat do žádných konfliktů se všemi těmihle sr…,“ uvedl se smíchem Richards s odkazem na boje o to, co rasismus je a co rasismus není. „Ale doufám, že tu krásku budeme za čas moct vzkřísit v její původní slávě,“ dodal k písni. Mick Jagger byl k otázce nezařazení písně o dost rezervovanější. „Brown Sugar hrajeme každý večer od roku 1970, takže někdy si prostě řekneš: ‚Tuhle prostě pro teď vyřadíme a uvidíme, jak to půjde‘,“ uvedl s tím, že sestavit playlist pro koncerty na stadionech je opravdu těžká věc. Ani on nevyloučil, že se Brown Sugar v budoucnu vrátí. Míra Jaggerovy předpodělanosti z lučištníků woke culture je však na první pohled jiná, než u Richardse.
S podobným problémem se potýkala například britská kapela The Cure s jednou ze svých nejstarších písní Killing An Arab z roku 1979. Její text vychází z konkrétní scény z románu existencialisty Alberta Camuse Cizinec (L’Étranger) a nemá nic společného s nenávistí vůči Arabům. Vysvětlování však bylo marné, kritika se zejména po roce 2000 stupňovala. Zpěvák Robert Smith proto pro píseň vystřídal několik alternativních názvů, například Kissing An Arab, Killing Another nebo Killing an Ahab. Při posledním turné mu už ale došla trpělivost a vrátil se k původnímu textu.
Představme si zástupy těch udavačů, sledovačů, kontrolorů a soudců kdejaké pitomosti ze šoubyznysu. Kdo je asi platí? A proč? Aby rozhodil všechny ustálené a léty ověřené hodnotové rámce a nahradil je náhradní postmodernistickou filosofií, která se sice pyšní přesvědčením o tom, že „všechno je možné“, ale my už od časů Orwella dobře víme, že pro někoho možné všechno je, a pro jiného holt nikoli. Tomuto diverzifikovanému pohledu na různé osoby a myšlenky se obvykle říká totalita.
