V posledních letech jsme stále častěji svědky toho, že – zejména u školních dětí – jsou skutečné vědomosti nahrazovány mechanickou schopností vyhledávat určitá data v počítačovém prostředí. Každé dítě 6+ má pod lavicí chytrý mobil nebo tablet a víc pozornosti než učitelovu výkladu věnuje aktivitám online. Nemůžeme se pak divit, že nám vyrůstá pologramotná, egocentrická a arogantní mladá generace, která nevědomost nahrazuje suverenitou, zkušenost přejatými tezemi a odpovědnost únikem před realitou. Tak to alespoň popisují výzkumy, které již řadu let realizují přední vědci v Evropě i USA a které shrnul ve svých dnes již klasických knihách Digitální demence a Kybernemoc německý dětský psychiatr Manfred Spitzer. Na relevantních výzkumech prokázal negativní vliv virtuálního světa na školní děti a mládež a také detekoval důsledky, které to má na jejich inteligenci, sociální adaptabilitu a obecně schopnost vyrovnat se s výzvami dneška a blízkého budoucna. Přitom stačí jen málo, a tento negativní vývoj lze zpomalit nebo zcela zastavit.
STOP DIGITÁLNÍ TECHNICE VE TŘÍDÁCH
Mnoho let jsme mylně považovali za úspěch, když se podaří digitalizovat školní třídy, výuku po stránce obsahové, formální i praktické. Měli jsme za to, že počítače zrychlí proces učení. Opak se ukázal být pravdou. Děti se z valné většiny nedokážou učit, jen krátkodobě přijímat nějaké informační podněty, které odejdou rychleji, než přišly. Tím, že jsme dali dětem příležitost, aby za ně myslely stroje, zbavili jsme je povinnosti, nebo dokonce nutkání, myslet samostatně, poznávat, komparovat, intelektuálně růst. Z našich dětí se za poslední léta velmi rychle stávají stroje. Nejsou už uživateli techniky, ale jejími slouhy.
To lze v pozitivním smyslu ovlivnit jediným způsobem: odstranit všechny tzv. smart technologie z dosahu školních dětí v průběhu výuky a tím je přimět k užívání možností vlastního mozku.
Školák nemusí znát data všech bitev, revolucí a prvních vydání klíčových spisů. Stačí, když bude chápat, proč se tyto události odehrály a v jakých souvislostech – historických, ekonomických, geopolitických, kulturních atd. Dnešnímu školskému stroji však namnoze stačí ta mechanická znalost čísel, dat a vzorců, tak snadno vyhledatelných na každém chytrém telefonu. Že je výsledek takového „učení“ k ničemu, asi netřeba říkat.
Proto jediná cesta spočívá v návratu školy k jejímu původnímu smyslu, provozovanému už od antiky: k učení myslet, nikoli tupě memorovat. K výchově vzdělanců, a nikoli strojů na opakování frází. Chceme-li, aby naše děti v budoucnu řídily náš svět s rozumem a vzdělaně, je naší povinností jim vzdělanost garantovat a rozum pomoci rozvíjet.
VRAŤTE ŠKOLU UČITELŮM
Hlavní autoritou v procesu učení a vyučování je odjakživa učitel. Ale ten je v současnosti zcela upozaděn a jeho význam snížen, protože školní mládež si zvykla užívat digitální online pomocníky a ztrácí z velké části potřebu přicházet takříkajíc věcem na kloub. Vystačí si s tím, že konstatují, že to či ono existuje, nějak se to chová a nějak to vypadá. Proč to tak ale je, to mu žádné smart-mluvítko nevysvětlí. Od toho je na světě učitel – graduovaný specialista jak v příslušném vědním oboru, tak ve způsobu, jak jej vštípit žákům a studenům, tedy v umění didaktiky. Jeho role je ve společnosti, která nehodlá spáchat intelektuální sebevraždu, nezastupitelná.
ŘEŠENÍ JE PROSTÉ
Mnozí pamatujeme tehdy docela úspěšnou kampaň s heslem „Normální je nekouřit“. Dnes by se docela dobře hodilo heslo „Normální je samostatně myslet“. A protože naše děti a vnuci žijí v éře smajlíků a řeči ikon, příhodně by se pod tím heslem vyjímal obrázek přeškrtnutého smartphonu. Tomu by rozuměl i hodně negramotný záškolák.
Jsem přesvědčen, že tohle jednoduché řešené, nenásilné, a přitom funkční, by nalezlo podporu u většiny učitelů, kteří pamatují ještě „analogové“ časy, kdy bylo opravdu nutné myslet, ne jen vyhledávat ve wikipedii a vzápětí zapomínat. Těch učitelů, kteří ještě věří ve smysl svého povolání. Tak, jako na ně věřil nebohý Sókrates, který „věděl, že nic neví“. Je historickým paradoxem, avšak velmi častým, že za tuto moudrou větu a za odvahu ji šířit mezi žáky a studenty, aby si uvědomili, jak mnoho práce dá vědomost nejen nechat projít kolem sebe, ale přijmout ji a zachovat, pak byl Sókrates odsouzen k smrti.
Máme šanci obejít se bez této truchlivé pointy. Pokud to ani nezkusíme, čeká nás budoucnost bez vzdělanců, budoucnost poslušných ovcí, budoucnost beze smyslu. To chceme?
