Vlna pobouření: Šaty jsou pryč, Disney obléklo Minnie Mouse do modrých kalhot. Tato slova čteme v titulku článku zveřejněného na serveru Deník.cz. Červené puntíkované šaty ikonické animované postavičky jsou minulostí. Studio Disney se rozhodlo obléct Minnie Mouse do modrého kalhotového kostýmu z udržitelných látek, který navrhla dcera slavného britského zpěváka Paula McCartneyho Stella. Vysvětlila, že oblek má přeměnit karikaturu na „symbol pokroku”. Minnie dostane také modrou mašli a místo žlutých lodiček nazuje pár černých bot. Dětmi oblíbená společnost se zavázala být progresivní a zaujmout „nový přístup”. Minnie Mouse své tradiční červené šaty s bílými puntíky nosila od roku 1928, kdy vznikla. Studio se ale rozhodlo, že nyní je čas na změnu. „Jsem potěšena, že pracuji s jedinečnou ikonickou myškou Minnie,” prozradila Stella McCartney. „V mém srdci měla vždy zvláštní místo, protože sdílíme stejné hodnoty,” pokračovala. „Na Minnie miluji skutečnost, že ztělesňuje štěstí, sebevyjádření a autenticitu, a že inspiruje lidi všech věkových kategorií po celém světě. Navíc má taky skvělý styl.”
Že podobné nesmysly vykládá rozmazlená dceruška slavného tatínka, nikoho nepřekvapí. Prostě na sebe chce upozornit. Kdyby se jmenovala Stella Smith, vyrovnávala by mouku do regálu v hypermarketu, v lepším případě by učila děti kreslit zátiší s jablkem v nějakých dobročinných kursech. Že ale podobné skopičiny provozuje – a platí – obří firma, jeden z lídrů showbusinessu, to už zůstává rozum stát. Komu se chce vlichotit? Opravdu všechny dnešní děti pocházejí z hodnotově pomatených postmoderních rodinek, kde nerozeznáte tátu od mámy, a navíc je tak ani nesmíte nazývat? Bane. Je to zhůvěřilá hra nějakých cvoků na univerzitách a v médiích, kteří převracejí celý dosavadní svět naruby, jen aby prokázali nějakou činnost. Protože práce za nimi není žádná.
—
A ještě jednou k Waltu Disneymu. Jak jsme se mohli dočíst třeba na serveru iDnes pod titulkem Za*raný zpátečnický příběh, opřel se Dinklage do Disney kvůli Sněhurce, máme tu další skandál. Plán natočit novou verzi Sněhurky a sedmi trpaslíků příliš nepotěšil amerického herce Petera Dinklage. Tato hvězda seriálu Hra o trůny se opřela do společnosti Disney a jejího záměru natočit remake klasické pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. Herec filmovou společnost obvinil z dvojího metru. Disney prý na jednu stranu upozorňuje na diverzitu nového obsazení a přitom zároveň hodlá natočit příběh podporující stereotypy týkající se lidí s fyzickými odlišnostmi.„Jsou hrdí, že do role Sněhurky obsadili latinskoamerickou herečku a přitom stále hodlají vyprávět příběh o Sněhurce a sedmi trpaslících,“ řekl Dinklage, který sám trpí achondroplázií, dědičnou disproporčností postavy, jež se projevuje malou postavou s končetinami neúměrně malými vůči hlavě a tělu. „Udělejte krok zpět a podívejte se, co děláte. Nedává mi to žádný smysl. Na jednu stranu jste progresivní a na druhou vyprávíte příběh o sedmi trpaslících žijících v jeskyni.“
Nechtěl bych být zlý a říkat, že Dinklage se proslavil ve Hře o trůny jen kvůli svým fyzickým dispozicím. Třeba opravdu umí hrát, i když právě ve Hře o trůny, té triviální pseudohistorické sáze, to moc ukázat nejde. Ale protestovat proti tomu, že Sněhurka má kolem sebe sedm trpaslíků, je naprostá ujetost. Věcně vzato trpaslík není normální lidská, nýbrž pohádková bytost. To je jako chtít po Ferdovi Mravencovi, aby vám spravil střechu, do které zatéká, nebo došel do hospody pro pivo, protože přece on je „práce všeho druhu“. Dinklageova choroba je politováníhodná a fakt, že i s ní dokázal prorazit, zaslouží respekt. Ale měl by raději mlčet o věcech, jimž nerozumí. Dost na tom, že studio Disney je plné šílenců, kteří obsazují do role Sněhurky jakousi Portorikánku. Možná, že se dočkáme i správného inkluzivního a diverzitního (nebo diverzního?) přejmenování těch trpaslíků, pardon, osob menšího vzrůstu. Takový Stydlín by se mohl jmenovat Hluboce introvertní bytost, Kejchal Osoba s chronickou chorobou nosohltanu, Dřímal Bytost s kladným vztahem k odpočinku vleže a Šmudla Osoba s vlažným vztahem k hygieně. Jen si představte ty politicky korektní dialogy! Dávám to studiu Disney zdarma jako inspiraci. Procenta ze zisku nechci, protože na takový nesmysl by do kina nepřišla ani noha.
—
Dnes končíme netypicky – omluvou. Ve Cvokhauzu s pořadovým číslem 82 jsem přetiskl webovou kolportáž zvanou Učitelská smlouva z roku 1923. Úvodem jsem upozornil na to, že neumím posoudit pravost toho textu, ale že ho přináším jako zajímavost a podnět k přemýšlení. Jeden z mých věrných čtenářů mi napsal milý mail, kde mě upozornil na to, že dokument nelze ověřit jako odpovídající skutečnosti, a dodal pár historických faktů, načerpaných z materiálů pedagogického muzea a knihovny a týkající se genealogie zákonů o školství. S jeho souhlasem zde tyto údaje přetiskuji::
Zemský zákona č. 17 ze dne 24. 2. 1869 se týkal dohledu na školy na místní, okresní a zemské úrovni. Nařizoval ustanovit v každé školní obci místní školní radu (MŠR) volenou vždy na tři roky z řad zástupců školy, obce a náboženských společností. Příslušela jí správa místních školních nadací a fondů, dohled na školní budovy (výstavbu i provoz), jejich inventář a pozemky. Místní školní rada též dohlížela na školní docházku a chování žáků a podporovala i učitele ve výkonu jejich povolání.
Celibát učitelek byl zrušen zákonem 455/1919 Sb. Zákon podmiňoval sňatek začínajících učitelek (po skončení „počáteční služby“) povolením okresní školní rady. Na okresní školní radě závisely tedy podmínky pro přijetí slečny na místo učitelky. Učitelkám, které se kvůli sňatku vzdaly místa, přiznával zákon odstupné.
Institut školních rad převzalo i Československo a doplnilo je malými změnami v organizaci. Národní shromáždění přijalo dne 9. 4.1920 zákon č. 292/1920 Sb., jímž byla správa veškerého školství svěřena ministerstvu školství a národní osvěty. Školskou správu dále upravilo nařízení vlády č. 605/1920 Sb. ze dne 6. 11. 1920, které vycházelo ze zákona č. 292/1920 Sb. Na úrovni školní obce měla na starosti školskou správu místní školní rada jako veřejný úřad. Okresní školskou správu vykonávaly i nadále okresní školní rady organizované rovněž na základě zákona č. 292/1920 Sb. Školní okres zpravidla odpovídal území politického okresu, avšak v jazykově smíšených mohly být zřízeny dva školní okresy (německý a český). Okresní školní rada byla logicky podřízena Zemské školní radě a musela se řídit i jejími nařízeními a zároveň danou legislativou.
Co z toho plyne? Podle citovaného čtenáře je pravděpodobné, že text původní „Smlouvy z roku 1923“ není autentický a „smlouva“ je v rozporu s tehdejší legislativou. V té době, podle historických pramenů i později se spíš řešilo, zda by některé vdané ženy neměly ze škol odejít. Protože, když mají manžela, který je uživí, má rodina vlastně dva platy.
Tuto korekci přináším nyní proto, že nerad lidi balamutím a myslím, že není ostuda opravit se případně i omluvit, ostuda je lpět na nepravdě.
Ale nedá mi to, abych to nezakončil aspoň trochu s nadsázkou. Nahrál mi na to jiný věrný čtenář, který se mnou sdílel následující textík. Věru poučný a dozajista autentický (čtenář je odborníkem v oblasti historie a literatury):
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné; vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním…“
Otokar Březina v dopise Anně Pammrové, 8.10.1892
P.S.
Jakožto člověk, jehož převažující pracovní náplní v posledních dvaceti letech je činnost pedagogická, konstatuji, že s Mistrem Březinou jeho pocity až nemile často sdílím 🙂
