Ať si mohou sáhnout i ženy. Soše Julie v Mnichově chtějí dát mužskou společnost, píšou Novinky.cz dle zprávy ČTK. Recept na lásku je prý snadný, alespoň podle Mnichovanů. Stačí zajít na ústřední Mariánské náměstí, na jehož okraji před budovou Staré radnice stojí socha Julie Kapuletové. Kdo této hrdince milostné tragédie Williama Shakespeara sáhne na ňadro, má štěstí v lásce jisté. Pokud by někdo pochyboval, může ještě Julii vložit do náruče květinu, úspěch je pak podle místní pověry zaručen.
Městská radní Marie Burneleitová však poukazuje na to, že v rámci genderové vyváženosti by v zájmu žen stálo za to umístit vedle sochu s penisem. „Nyní mohou Mnichovanky sahat jen na ňadra Julie. Pro vyvážený genderový obraz v genderovém hlavním městě tak vedle přirozeně chybí socha s tělesnými částmi přiřazovanými mužům,” uvádí Burneleitová.
Město žádost nesmetlo ze stolu, právě naopak. Městský kulturní referent Anton Biebl odpověděl Burneleitové, že její kritice rozumí, protože je zcela v pořádku. Uvedl, že mnichovské památníky je potřeba „podrobit kritickému zvážení s ohledem na nacionalismus, nepřátelství vůči demokracii, militarismus, kolonialismus, převládající maskulinitu, nedostatečné zastoupení žen a rozmanitost”. „Pro rok 2022 je proto připravováno mezinárodní sympozium,” uvedl Biebl. Referent rovněž poznamenal, že v rámci sympozia jsou plánovány i projekty, kdy se konkrétním dílům dostane umělecko-kritického komentáře. Díla, která taková prověrka čeká, Mnichov vybere ve veřejné soutěži. „Na uměleckou intervenci tak může být přirozeně navržena i socha Julie,” dodal Biebl.
To je vskutku potěšující zpráva. Jen ať nedosaženo náležité sexuální vyváženosti, aby si každý mohl vybrat, na jakou tělesnou část kamenného lapidária si sáhne. Podobně by bylo třeba naložit například se sochou Davida ve Florencii. Tam sice vznikne drobný problém, neboť o jeho autorovi Michelangelu Buonarrotim se traduje, že byl homosexuál. Proto by asi bylo třeba tuto věc promítnout i do novodobého doplňku k Davidovi. Ale nemějme strach. Takový David Černý by si s tím poradil hravě.
Nebo třebas Eliška Krásnohorská na pražském Karlově náměstí – další problém! O této feministické literátce se ví, že sdílela obydlí s jistou Annou Lauermannovou – Mikšovou, obě dvě se dočkaly konce svých dní bez mužského partnera (pravda, exmanžel té druhé, Josef Lauermann, vnuk Josefa Jungmanna, skončil v blázinci, zatímco jeho žena psala přihlouplé románky o truchlivém soužití s krutými muži). Tož by asi bylo třeba někde vykutat podobenku oné Mikšové a podle ní ji vysochat třeba v kalhotech a kamizole navozující dojem, že šlo o transsexuálku.
Pak teprve nastane ten krásný čas, kdy bude na veřejných prostranstvích dostatek kamenných penisů a prsů, na něž si pt. veřejnost bude moci bez genderové diskriminace sahat až do omrzení.
—
Na univerzitě zavrhli velká písmena. Píší jen malými na podporu Indiánů, čteme na serveru Echo 24. Kancelář pro začleňování cizí kultury a dekolonizaci na kanadské Mount Royal University v Calgary odvrhla pravidla anglického jazyka a všechna slova píše jen malými písmeny. Protestuje tím proti postavení původního obyvatelstva v Kanadě. V čele symbolického protestu stojí doktorka Linda Many Gunsová, viceprezidentka kanceláře indigenizace a dekolonizace. Oddělení hodlá používat nadále ve svých textech pouze malá písmena, jediná výjimka má platit u slov vztahujících se k původnímu obyvatelstvu Kanady. „Odmítáme uznávat mocenské struktury, které utlačují, a přidáváme se k hnutí, které nepoužívá velká písmena,“ uvádí Many Gunsová na stránkách Mount Royal University. Anglický výraz „capitalize“ (používat velká písmena) totiž znamená také „využít“ něčeho. „Podporujeme cíl rovnosti a začlenění na všechny formy života a všechny lidi. Připojujeme se k vůdcům, jako jsou e. e. cummings, bell hooksová a peter kulchyski, kteří odmítají symboly hierarchie všude, kde se vyskytují, a nepoužíváme velká písmena, jen když chceme upozornit na boj Původního obyvatelstva za uznání,“ píše se dále v prohlášení. Zmiňované osoby psaly svá jména s malými písmeny, v případě Cummingse a Hooksové ale nejde o uznání indiánského obyvatelstva, spíše o uměleckou licenci. Básník E. E. Cummings navíc ve svých textech používal místy rasové urážky.
Many Gunsová je sama původem Indiánka z konfederace kmenů Černonožců. Pro deník Calgary Herald uvedla, že kvůli náladám ve společnosti se dříve za svůj původ natolik styděla, že se vydávala za Polynésanku či obyvatelku Jižní Ameriky. „Odmítáte svou kulturu, celou představu být spojován s indiánstvím. Předstíráte, že jste čímkoliv jiným, snažíte se být tak bílá, jak to jen jde,“ popsala své pohnutky Many Gunsová. Dle svých slov chce na škole také vytvořit tradiční indiánskou radu myslitelů, zahradu s tradičními indiánskými plodinami nebo vyučovat původní indiánské jazyky.
Nu, nejsem si jist, zda přistěhovaleckou genocidou vyhlazené indiánské kmeny in memoriam povzbudí skutečnost, že na jedné univerzitě se zbláznila paní učitelka a ruší kvůli tomu pravidla anglického jazyka. Na první pohled je zřejmé, že blbost vládnoucí dnešnímu světu, se koncentruje a zahušťuje v amalgán, který hrozí pohltit všechen zbývající zdravý rozum. Teď už jen chybí, abychom se omluvili Slavníkovcům, kteří byli vyvražděni námi dodnes velebenými Přemyslovci, k čemuž došlo 28.10.995 na Libici, případně Vršovcům, kteří byli týmiž Přemyslovci vyvražďování natřikrát: poprvé v roce 1003, znovu 1014, naposled v roce 1108. O tomto posledně zmíněném aktu, který se odehrál na Pražském tržišti, napsal kronikář Kosmas, jenž byl u věci osobně přítomen, toto: „Jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: Máti má, máti má! až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“
A až se tedy všem dávno nežijícím Slavníkovcům a Vršovcům omluvíme za hnusné činy Přemyslovců, bude na čase zavést jako úřední řeč ranou starou češtinu. Zacitujme si z ní dvě věty považované za jedny z nejstarších dochovaných (z počátku 13. století, ze zakládací listiny litoměřické kapituly): Pauel dal geſt ploſcoucih zemu. Wlah dal geſt dolaſ zemu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma bogucea a ſedlatu (v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu). A v tomto bohulibém úsilí by důležitou roli sehrála nějaká dobře placená neziskovka, která by vymýšlela, jak se staročesky řekne třeba smajlík, hypermarket či inkluze. Howgh!
—
A když už jsme zabrousili do vzdálených časů, možná je na místě připomenout půvabný a věru stále aktuální text písně z 15. století.
Vzel ďábel babu na plece,
chtělť ji sobě jmieti
a ona jemu odpověděla
Milý synu, jižť sem stará,
di vedlé ke krčmářce,
tať nedává pravé miery,
tať jest hotova
s tebú na ty hody.
