Známá literární díla byla označena za hrozbu pro školní mládež. Knihovny vyřazují některé tituly, píše server FORUM 24. „V poslední době se ve Spojených státech amerických rozšířila vlna protestů, v nichž rodiče či různé spolky požadují po učitelích nebo odpovědných úřednících veřejných škol revizi zdejších knihoven a následně vyřazení některých titulů. Jako nejčastěji udávané důvody se objevují rasové otázky a také údajná obscénnost či jiná podobná škodlivost pro děti školního věku. Jenže vyřazována jsou i některá celosvětově proslulá a dlouhodobě užívaná literární díla. Podle aktivistů bojujících za svobodu slova jde o novodobou cenzuru. Například organizace We The Patriots na své webové stránce píše, že „každý den se ve školách po celé Americe studentům říká, že nejsou dost dobří. A co hůř, učí se, že jsou špatní. Že jsou zodpovědní za útlak milionů lidí v průběhu posledních 400 let. Že musí odčinit údajné hříchy svých otců. To se vyučuje pod rouškou učebních osnov známých jako kritická rasová teorie.“
Virginská pobočka rodičovsko-právní skupiny No Left Turn in Education se pustila do sestavování seznam knih, které jsou podle jejího mínění „používány k šíření radikálních a rasistických ideologií mezi studenty“ a „rozdělují společnost za účelem „indoktrinace dětí nebezpečnou ideologií“. Na seznamu je zařazen například dystopický román Margaret Atwoodové Příběh služebnice z roku 1985 nebo Bílá křehkost od Robin Diangelové z roku 2018. Tato díla by podle No Left Turn in Education neměla být ve výuce využívána samostatně, ale v kontextu s dalšími knihami či texty poskytujícími i jiný pohled na americké dějiny. Pokud tomu tak nebude, měli by rodiče mít možnost děti z takových hodin odhlásit.
Stížnosti podané na knihy ve školních knihovnách eviduje od roku 1990 Americká knihovnická asociace. Zprávy vybrané z veřejných dokumentů a médií z celé země jsou následně shromažďovány v časopise Journal of Intellectual Freedom and Privacy a poté publikovány v příručce Banned Books, neboli Zakázané knihy. V zatím posledním kompletně zpracovaném seznamu z roku 2020 bylo zaregistrováno 156 výzev k zákazu 273 konkrétních knižních titulů. Pro evropského čtenáře, který má alespoň nějakou povědomost o americké literatuře, je šokující, že mezi desítkou nejčastěji napadaných a zakazovaných titulů byly dvě celosvětově proslavené a oceňované knihy, jež se navíc v minulosti dočkaly i filmového zpracování.
První je román Jako zabít ptáčka od Harper Leeové, která za něj v roce 1961 získala Pulitzerovu cenu. Jde o již klasické dílo moderní americké literatury, popisující život na jihu USA v době před druhou světovou válkou. A to včetně rasové nerovnoprávnosti a dalších tehdy běžných sociálních vztahů v „jižanských státech“. Důvodem zákazu byly „rasové urážky, které mohou mít negativní vliv na studenty, a také postava „bílého spasitele“.
Neméně překvapivě je na seznamu zařazena také novela Johna Steinbecka O myších a lidech, která byl rovněž zakázána kvůli „rasovým urážkám a rasistickým stereotypům a jejich negativnímu vlivu na studenty“.
V jednom z předchozích Cvokhauzů jsme psali o zákazu Pulitzerovou cenou vyznamenaného komiksu Arta Spiegelmana Maus, jenž netradiční formou zpracovává vzpomínky autorova otce na holocaust. Na to konto černošská herečka Whoopi Goldbergová v debatě o zákazu této knihy prohlásila, že nacistická genocida Židů se týkala „dvou skupin bělochů“, a nešlo tedy o rasismus. K tomu snad není nutno nic dodávat.
—
Zelený tlak na firmy sílí. Na hanbě se ocitly Nestlé, Unilever či BMW, píše E15. Řada velkých firem, podle tohoto zdroje, má tendenci nadhodnocovat své klimatické úsilí nebo není schopná dostát plánovaným cílům na snižování emisí skleníkových plynů. S odkazem na studii think-tanků New Climate Institute a Carbon Market Watch to uvádí BBC. Nejvyšší ohodnocení „soudržnosti své klimatické strategie“ v ní nezískal nikdo, relativně dobře dopadl paradoxně námořní obr Maersk působící v jednom z nejšpinavějších sektorů. Na pranýř se naopak dostal například nábytkářský řetězec IKEA, který se k ekologickým aktivitám často hlásí. Některé firmy však vyjádřily nesouhlas s metodikou a ujišťují, že jsou oddány boji s klimatickými změnami.
Společnosti ze všech odvětví jsou pod tlakem, aby snižovaly uhlíkovou stopu své produkce a hledaly čistší zdroje pro výrobu. Reagují tak přísliby rychlé nápravy, ne vždy však mají oporu v realitě. „Překotné zrychlování klimatických závazků firem v kombinaci s roztříštěností přístupů vede k tomu, že je více než kdy jindy složité odlišit skutečný klimatický management od nepodloženého,“ uvádí se ve studii. Analyzuje úsilí celkem 25 velkých firem, které dohromady vypouštějí pět procent globálních skleníkových plynů.
Její autor Thomas Day britské stanici sdělil, že jeho tým měl původně v plánu vyhmátnout a ocenit příklady dobré praxe z korporátního světa. Byl však nemile překvapen nízkou integritou firemního úsilí. Nejvyšší hodnocení nezískal vůbec žádný subjekt, známky dvě a tři si vysloužily celkem čtyři společnosti, většina tak skončila se čtyřkou či s pětkou.
Všechny hodnocené firmy slibují dosažení nulových emisí. „Ale jen tři z nich – Maersk, Vodafone a Deutsche Telekom – jsou jasně zavázány k hluboké dekarbonizaci více než devadesáti procent svých emisí v celém svém hodnotovém řetězci,“ píše se ve studii. Cíle firem pro rok 2030 pak podle ní v průměru neodpovídají splnění pařížské dohody.
Kontejnerový přepravce Maersk se stal nejlépe hodnocenou společností. Námořní přeprava patří mezi největší zdroje emisí, dánská společnost však v poslední době vyvíjí úsilí na poli zelených inovací a investuje do vývoje lodních paliv na bázi odpadů, vodíku či čpavku. Poměrně dobře si vedly i firmy Apple, Sony a Vodafone. Mezi čtyřkaře se zařadily společnosti Amazon, Google a Volkswagen. K propadlíkům se řadí Deutsche Post DHL, Unilever, Nestlé či BMW. Některé společnosti však už nálezy zpochybnily. „Vítáme kontrolu našich akcí a závazků v oblasti změn klimatu. Zpráva však postrádá pochopení našeho přístupu a obsahuje značné nepřesnosti,“ ozval se kupříkladu potravinářský gigant Nestlé.
O tom, že část společností neinformuje o svých environmentálních snahách pravdivě a poskytuje zákazníkům zavádějící informace, se hovoří už delší dobu. Minulý měsíc kupříkladu britský antimonopolní úřad (CMA) varoval módní řetězce před tvrdým zásahem v souvislosti s takzvaným greenwashingem (nepravdivá prezentace s cílem vytvořit pozitivní ekologický obraz). Uvedl, že značky by mohly být nuceny ke změně reklamy či čelit žalobě za klamání spotřebitele. „Lidé si stále více uvědomují negativní dopady, které může mít móda na naši planetu. Víme, že mnoho nakupujících aktivně hledá značky, které dělají dobré věci pro životní prostředí,“ uvedla podle listu The Guardian Cecilia Parkerová Aranhová z CMA. Vyzvala firmy, aby znovu přehodnotily, co říkají zákazníkům, a varovala je, že riskují svou pověst.
V poslední době roste i tlak investorů. Larry Fink, šéf BlackRock, jednoho z největších světových správců aktiv v hodnotě kolem deseti bilionů dolarů, nedávno ve svém výročním dopise ředitelům společností napsal, že pokud neplánují dekarbonizaci, zůstanou pozadu. Zdůraznil přitom, že za environmentální snahou není ideologie, ale snaha o zisk, především z dlouhodobého hlediska.
Na mušce aktivistických investorů jsou především těžaři fosilních paliv. Loni se malému hedgeovému fondu Engine No. 1 podařilo dosadit do představenstva firmy ExxonMobil tři své kandidáty. Hedgeový fond Third Point zase usiluje o rozdělení společnosti Shell, které by separovalo její zelený byznys od fosilního.
Takže o co tu jde? Jako vždycky – o peníze! Za vzletnými řečmi o udržitelnosti, uhlíkové stopě a jiných nesmyslech ze současného slovníku politických a mediálních pokrytců stojí primitivní zájem na likvidaci nepohodlné konkurence a obsazení jejího místa na trhu svými vlastními obchodními aktivitami. Je to o to odpornější, že velké světové firmy, bez jejichž zásluze na vzestupu životní úrovně v předchozích dekádách konzumního kapitalismu by všichni tihle katedroví bojovníci za klima dnes pracovali v docích nebo pásli krávy, jsou dnes pasovány do rolí žáčků na hanbě, nuceny k „přiznáním viny“ a slibům nápravy. Jako za starých nedobrých časů, když se požadovala účinná veřejná sebekritika pomýleného soudruha před pracovním kolektivem. Něco podobě ponižujícího dnes tropí samozvaná elita z univerzit, neziskovek a médií v domnění, že si tím nakloní „ty druhé“, na jejichž štědrá vemena se poté zavěsí. Inu, možné to je. Dnes je totiž možné všechno.
—
Navzdory hrůze, kterou přináší do životů lidí každá válka, tu aktuální ukrajinskou nevyjímaje, si náš lid uchovává ještě aspoň trochu zdravého smyslu pro humor, byť poněkud šibeniční. Tuhle jsem například webovou kolportáží dostal následující text:
Vláda plánuje zakázat užívání následujících slov:
– ubRUS
– RUStikální
– RUSovlasý
– viRUS
– RUSalka (bylo by vhodné zakázat i stejnojmennou operu)
V jiném podobném mailu mě zase jiný kolega upozornil na závadnost slova BRUSel.
Tak jsem se odhodlal k doplnění tohoto zatím zbytečně skromného seznamu o další příspěvky:
- bRUSlení
- tRUS
- bRUSka
- stRUSka
- kRUSta
- výRUStek (neplést s Výrostkem, ten by byl závadný, pouze byl-li by to výrostek ruského původu, třeba ten od Dostojevského)
- Šota RUStaveli (to byl gruzínský básník přelomu 12. a 13. století)
- ElbRUS (to je nejvyšší hora Kavkazu, měří 5642 m)
- RUS domácí (druh hmyzu patřící mezi šváby, asi odtud pochází hanlivé označení názorového protivníka „kremelským švábem“)
Každá epochy má, jak vidno, svůj vlastní hmyz. Soudruzi v 50. letech bojovali s americkým broukem, ti dnešní zase s kremelským švábem. Jaký je rozdíl? Když jsem na to téma debatoval se svými studenty, nemohli jsme se shodnout, jaký asi hmyz nás čeká v budoucnu. Nakonec jsme se namnoze přiklonili ke kudlance nábožné. Ta se chová podobně jako mnohé dnešní vrchnostenské elity: Zaobcuje si a pak svého „souložníka“ s prominutím sežere. A není od věci vědět o tomto podivuhodném tvoru jednu podrobnost: Centrum řídící rozmnožování je u kudlanky podřízené mozku, takže když samička začne žrát samečka od hlavy, kopulace neustává, naopak, probíhá ještě vytrvaleji. No, není to hodno Franze Kafky?
