Velmi dobrý text na mě vykoukl z portálu iDnes. Je uvozen titulkem, který je věru slibný: Americký rasismus aneb když se boj za rovnoprávnost mění v opak. Autorem je Roman Joch. Píše: „Když byl prezidentem v roce 2008 zvolen Barack Obama, mnozí Američané si mysleli, že posedlost rasou skončila. Je-li zvolen černoch, na rase už nezáleží a každý bude posuzován individuálně. Mýlili se. Obsese rasou je v Americe větší než před zvolením Obamy. Segregace byla zrušena a diskriminace černochů zakázána v polovině 60. let 20. století. Krátce poté byla zavedena tzv. affirmative action, tedy pomocná ruka černochům v podobě jejich pozitivní diskriminace při přijímání na školy a do zaměstnání. Byli přece zotročeni, pak utiskováni, tak jim dočasně pomozme k dobrému vzdělání a práci, ať vznikne jejich střední třída a životní úroveň se srovná s tou, jakou mají běloši. Ta „dočasnost“ však trvá dodnes, přes půl století.
Jenže když na univerzity přijmete za účelem dosažení „diverzity“ (rasové různorodosti) více uchazečů černošských s horšími výsledky testů, musíte nutně přijmout méně těch, kdo měli testy lepší. Kdo to je? Částečně běloši, hlavně židovští, kteří jsou nadprůměrně chytří, ale především studenti východoasijského původu, kteří jsou jako skupina nejlepší. V rodinách je vychovávají k pracovitosti, píli a vzdělání, proto mají u přijímaček největší úspěch a byli by na univerzitách zastoupeni mnohem víc než v populaci. Jenže na ně se affirmative action nevztahuje, a jsou tak diskriminováni ve prospěch u testů méně úspěšných černochů a Hispánců. Sdružení asijských studentů už kvůli tomu na elitní univerzitu Harvard podalo žalobu.
Ale pojďme dál a přidejme k tomu politiku identity. Progresivní levice člověka nahlíží ne jako jednotlivce, nýbrž jako člena skupiny dané pohlavím, rasou, etnikem, sexuální orientací a nyní už i cis- nebo transgenderem.
Prezident Joe Biden na začátku primárek v roce 2020 slíbil, že jeho kandidátkou na viceprezidentku bude žena a k Nejvyššímu soudu nominuje první černošku. Viceprezidentkou se stala Kamala Harrisová a nyní se uvolnilo místo na devítičlenném Nejvyšším soudu. Je tam jeden černošský (už druhý v pořadí) soudce a tři ženy (před nimi byly dvě další). Kdyby Biden řekl, že na soudce nominuje toho nejlepšího právníka, a pak by vybral černou ženu, nikdo by nemohl říci ani „ň“, protože je mnoho dobrých levicových černošských právniček. Ale když předem řekne, že hlavní kritérium představuje být černou ženou, pak jde o diskriminaci všech mužů a žen, již jsou bílé, hispánské (tj. latinskoamerické) či asijské rasy. Připomíná to trochu staré bílé rasisty, kteří rádi dávali inzeráty „jen pro bílé“ či „černoch se hlásit nemusí“. Už vidím, jak příští demokratický kandidát na prezidenta slíbí, že na Nejvyšší soud nominuje prvního gaye.
Což nás přivádí k tzv. intersekcionalitě. Bílí utiskují černé, muži ženy, heterosexuálové homosexuály, „cis“ utiskují „trans“, a tak největší obětí je ten/ta/ti, kdo patří k nejvíce „utiskovaným“ skupinám zároveň a zaslouží si tak největší úctu a obdiv. Kolikrát jste utiskováni, tolikrát jste člověkem.“
Mně to připomíná truchlivou průpovídku: Víte, kdo je nejlépe zaměstnatelný v USA? 55tiletá negramotná invalidní lesbická Portorikánka. Pokud navíc patří k homeless komunitě, neumí anglicky, léčí se z drogové závislosti a má dvanáct nemanželských dětí, pak může být v Americe kýmkoli. Třeba i prezidentkou.
—
A podruhé z téhož zdroje: Ve vzduchu je bělošský jed. Amerika začíná posuzovat lidi podle barvy kůže, zní titulek jednoho z článků Milana Vodičky, který se vyprofiloval ve velmi otevřeného kritika nesmyslů, odehrávajících se za Velkou louží. Citujmež: „Napadlo by vás, že dokonce nemluvňata mohou být rasisty? Zaměstnanci hollywoodského obra Walt Disney už to vědí. Osm tisíc jich prochází školením, aby cítili vinu a hanbu za systémový rasismus a bělošské privilegium. Kromě jiného jim také sdělili otřesnou zprávu, že u dětí se projevují první známky rasismu ve třech měsících a čtyřletí bílí caparti už pociťují silnou zaujatost ve prospěch bělošství.
V Seattlu školní úřad oznámil bílým učitelům, že se provinili „duchovní vraždou na černých dětech“. Rodiče, kteří během lockdownu slyšeli, co učitelé občas hustí do dětí v rámci výchovy proti rasismu, si stěžují. Třeba když zjistili, že jejich prvňák musí „dekonstruovat své rasové a sexuální identity“, jako v kalifornském Cupertinu. Ale nejde jen o školy a děti. Kalifornská vládní agentura na ochranu živé přírody dospěla k názoru, že černoši si tolik neužívají života v přírodě „kvůli bělošskému rasismu, generačnímu traumatu a historicky daným obavám z lynčování“.
Válečné námořnictvo doporučilo svým příslušníkům četbu pokrokářských biblí Jak být antirasistou a Bílá křehkost, která tvrdí, že běloši mají rasismus vrozený. Dokonce Národní laboratoře Sandia v Novém Mexiku, kde se navrhují americké jaderné zbraně, poslaly své mužské zaměstnance na třídenní převýchovný kurz, kde jim bylo řečeno, že „bělošská mužská kultura je stejná jako Ku-klux-klan, zastánci bílé nadvlády a masové vraždy“. Vědci a manažeři se pak museli zříct svých „bělošských mužských výsad“ a napsat omluvný dopis fiktivní ženě a člověku s jinou barvou pleti.
Věci došly tak daleko, že dokonce Martin Luther King, ještě včera vzývaná modla a oběť boje za práva černochů, je náhle považován na hlasatele bludů a kolaborantského strýčka Toma. Dosud byl cíl boje proti rasismu chápán jako dosažení „barvoslepé“ Ameriky. To je Kingův výraz. Jak řekl, ta přijde, až lidé nebudou posuzováni podle barvy pleti, ale podle charakteru. Jenže teď mají být posuzováni naopak podle kůže, protože ta podle kritické rasové teorie určuje vše. Nejde o to, co umíte, ale jakou máte barvu. Když jste bílý, jste nositel bílého privilegia. Máte rasismus vrozený. Ani o tom nevíte, nemusíte si myslet, že jste rasista, ale jste, protože máte moc. Ta je vrostlá do kořenů státu, od školních rad a firem po soudy. Je to moc pro vás. Jste utlačovatel. Když jste černí, rudí nebo zelení, jste utlačovaní. Nikdy nemůžete být rasisty, protože nemáte moc. Na této teorii, která bojuje proti rasismu, je zvláštní, že úplně v pohodě povoluje rasismus jako antirasismus. Jeden z jejích klíčových bodů zní, že je v pořádku diskriminovat na rasovém základě, pokud to přispěje k povznesení menšin.“
Zde asi není nutné příliš zdlouhavě připomínat, jak moc se tahle americká ideologie podobá praxi totalitních režimů. Nacisté vytloukali Židům ve stínu komínů z hlavy jejich údajnou dědičnou vinu na Němcích, komunisté v 50. letech zase hnali na zteč proti prohnilé buržoasii. Zdá se vám to přestřelené? Ale vůbec ne. Ve všech uvedených případech šlo o vnitřní boj, kde byl jasně označen nepřítel a viník všeho zla a všem byla dána povinnost tohoto nepřítele všemi způsoby eliminovat. Ideologové Black Lives Matter, proškolení maoistickými brožurkami, by byli bez nejmenší pochyby schopni budovat tábory obehnané ostnatým drátem, v nichž by byli umístěni nepřevychovatelní jedinci s jinou než černou barvou pleti. Protože – oč v historii i dnes jde? Samozřejmě o peníze. Nacisté se nakapsovali židovským zlatem, komunisté buržoazními konty a protestující černí Američané, obyčejně se rekrutující z pouličního rapujícího (a rabujícího) lumpenproletariátu, by dozajisté též přivítali přemístění ze smetiště do kožených ušáků v Beverly Hills. A podobné je to i s mediálním a intelektuálním backgroundem. Hitlerovi dláždily cestu k výšinám lecjaké akademické a velkoprůmyslové elity, komunisté okouzlili dobové básníky a modrokošilatou vysokoškolskou mládež, nu a aktivistům z BLM svítí na cestu politicky korektní neomarxisté z univerzit, kde místo bible používají jako návod k jednání eseje filosofů Frankfurtské školy. Chtělo by se mi i říci: je mi tě líto, Ameriko, ale neřeknu to. Amerika si to zavinila sama. Není jí pomoci.
—
A do třetice na stejné téma ze stejného média. Na iDnes se můžeme dočíst tento článek: Black Lives Matter na stupních vítězů? Povoleno. Američané se učí protestovat. „Šlo o nedotknutelné pravidlo olympijských her. Přesto se v tuto chvíli otřásá v základech a především ze Spojených států sílí hlasy za jeho zrušení. Řeč je o pravidlu 50 Olympijské charty, které tvrdí: ,Na hrách není povolena žádná forma politických, náboženských nebo rasových protestů či propagandy.´ Když na olympiádě v Mexiku 1968 vztyčili američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos na stupních vítězů pěsti v černých rukavicích, aby tak vyjádřili podporu černošskému hnutí Black Power, byli vzápětí vyloučeni z týmu USA i z her. O 53 let později se situace radikálně změnila. Nyní naopak Olympijský výbor USA své sportovce k takovým protestům víceméně vyzývá. Stačí se začíst do jeho návodu, jakou formou jim bude umožněno protestovat při národních olympijských kvalifikacích v průběhu soutěží, ale i na stupních vítězů: ,Povoleny jsou klobouky a oblečení s nápisy typu Black Lives Matter nebo Trans Lives Matter. Povolena jsou též další vyjádření a gesta na podporu práv černé, domorodé a barevné populace nebo jiné historicky marginalizované nebo minoritní populace. Takové skupiny je možné podpořit i zvednutím pěsti či vztyčením prstu na startovní čáře a na pódiu nebo pokleknutím při hymně.´ Přičemž toto má být pouze první krok. Od komise olympioniků USA se zároveň stupňuje tlak na Mezinárodní olympijský výbor, ať vyškrtne či zásadně přepracuje pravidlo 50 už pro hry v Tokiu a nebrání sportovcům ve svobodě projevu.“
To se povedlo. Takže pokud se budou olympijští bafuňáři aspoň trochu držet pravidla o rovných právech pro každého, pak můžeme čekat kubánské sportovce s plackami s Che Guevarou a v uniformách podle Fidela, jamajské s dredy a zhulené jak pámbu káže, izraelské v jarmulce a s pejzy, ruské v papachách a láptích a americké převlečené za Mikymauze nebo Santa Clause (podle toho, šlo-li by o hry letní či zimní). Jistě ku potěše nejednoho heterosexuálního oka by mohly vtančit sportovkyně z Brazílie v karnevalových úborech, kde je víc děr než tkaniny. Škoda jen, že na olympiádu neposílá svou reprezentaci stát Vatikán. Jak by jim to seklo v ornátech a s tiárami na hlavách!
S cílem umožnit každému jeho svobodu projevu by byl olympijský ceremoniál zhruba padesátihodinový. Než by se vyřečnili zástupci všech těch denominací, národů, etnik a politických směrů, mnozí diváci a možná i sportovci by zapomněli, proč tam vlastně přijeli, a vydali by se zpátečním letem domů. A zazvonil by zvonec a olympiádě by byl konec.
Jak svůdná vidina…
