Jsem indiánka Medvědice Jitřenka, tvrdila bílá profesorka. Má však české kořeny, psalo se na portálu iDnes. Jak ožehavé mohou být hrátky s rasovou identitou, poznala na vlastní kůži kanadská profesorka Carrie Bourassaová. Tak dlouho dávala na odiv své domorodé kořeny, až na ni kolegové prozradili, že žádné nemá. V Kanadě, která se vyrovnává s „kulturní genocidou“ původních obyvatel, je z toho skandál. Ještě před dvěma lety byla za hvězdu. Když v roce 2019 vystoupila na konferenci TEDx, celý sál nadšeně tleskal jejímu vyznání: „Mé jméno je Medvědice Jitřenka… už to ze mě musí ven, jsem velmi dojatá. Jsem z Klanu medvědů, métiska, Anišinabka z Teritoria Čtvrté dohody,“ tvrdila Carrie Bourassaová. Čtyřicátnice v modrém vyšívaném šálu a s náušnicemi z peříček popisovala posluchačům své těžké dětství v chudé rodině zatížené mezigeneračními traumaty, násilím a závislostí na návykových látkách.
Dnes je kariéra jedné z nejznámějších odbornic na zdravotnické otázky domorodých komunit v troskách. Vedení University of Saskatchewan ji poslalo na neplacenou dovolenou, rezignovala také na funkci vědecké ředitelky domorodého odboru Kanadského institutu pro zdravotní výzkum. Televize CBC totiž zjistila, že své domorodé kořeny si nejspíš vymyslela. Její předci podle genealogických záznamů pocházeli výhradně z Evropy, především z Ruska, Polska a českých zemí. Její pradědeček se podle matriky jmenoval Joseph Knezacek. Podle všeho to byl ruský rolník s českými kořeny. Na konci 19. století se přestěhoval do Kanady, která tehdy lákala statisíce imigrantů z východní Evropy na příděly zemědělské půdy ve svých rozlehlých západních provinciích.
Novináři začali rodokmen přední akademičky zkoumat na základě tipu od jejích spolupracovníků, kteří skutečně patří k původním obyvatelům a štvalo je, že se vydává za potomka Anišinabů a Tlingitů. „Je mi z toho trochu špatně. Je to podvodnice, která před celou zemí vystupuje za métisy a původní obyvatele a tváří se, že ví, co to znamená být métisem… velmi mě to zneklidňuje, štve a zraňuje,“ řekla CBC domorodá akademička Janet Smylieová.
Métisové jsou potomci evropských lovců a obchodníků a domorodých matek. V Kanadě je to jedna ze tří oficiálně uznaných domorodých národností. Dnes se k nim hlásí přibližně 600 000 lidí, většina z nich žije v provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta.
Tamní média v souvislosti s kauzou Bourassaová také připomínají šest let starý případ Rachel Dolezalové, americké profesorky s česko-německými kořeny, která se vydávala za černošku a jako aktivistka za práva rasových menšin přijala jméno Nkechi Amare Diallo. Když její rodiče prozradili, že je stoprocentní běloška, přišla o práci na univerzitě i v organizacích bojujících za práva menšin a úřady ji obvinily ze zneužívání dávek. Dolazalová přiznala, že se narodila bělošským rodičům, nadále však tvrdila, že má právo se identifikovat jako černoška.
To je povedené. Prohlásím-li tedy, že jsem Laponec, mám nárok čerpat finance z tzv. kompenzačního fondu, který roku 1997 zřídila norská vláda a tamní panovník. Mnohem praktičtější by ale bylo prohlásit se za Roma. To by mi náležely všemožné dávky z našeho eráru, nemusel bych pracovat a žil bych si mnohem lépe než nyní, kdy pracuju, aby z mých daní mohl stát odkrajovat ty dávky. More!
—
Gilliam z Monty Pythonů končí v divadle. Měl nesprávné názory na MeToo a translidi. Tak pravily Novinky.cz. Se slavným americkým režisérem, animátorem a hercem Terrym Gilliamem se rozloučili v britském divadle Old Vic. Jeho představení Into The Woods se tam uvádět nebude. Divadlo bez jakéhokoliv zdůvodnění oznámilo, že se dohodli s producenty na zrušení představení Into the Woods, které bylo plánováno na jaro 2022. Sám Terry Gilliam to zatím nekomentoval, server The Stage ale uvedl, že někteří zaměstnanci se cítili dotčeni poznámkami, které Gilliam v minulosti řekl, a že vedení divadla mělo schůzku s režiséry včetně Gilliama, kde diskutovali o „kultuře a hodnotách“.
Osmdesátiletý Terry Gilliam má podle kritiků nesprávné názory na MeToo, práva translidí a diverzitu. V minulosti například řekl, že hnutí MeToo je „hon na čarodějnice“ a že ublížilo i slušným lidem. Režisér také upozornil na současnou mediální vlnu nenávisti proti heterosexuálním bělochům. Uvedl, že už je unaven tím, jak jsou „bílí muži obviňováni ze všeho, co je na světě špatné“. Dále se zastal afroamerického komika Davida Chappella, který byl nedávno obviňován některými aktivisty z používání transfobních vtipů. Netflix, který jeho pořad uvedl, se ale odmítl omlouvat za humor. Nicméně týž Netflix vytvořil v poslední době obrovské množství nových seriálů a filmů a skoro všechny obsahují LGBT postavy.
Pokud se dobře pamatuji, říkalo se, že homosexualita je přirozená pro 4% mužů a 1% žen. Z toho, co se děje kolem nás, však jako by vyplývalo, že těch procent je 94 resp. 91. Vnucované pronikání LGBT+ trendu celou realitou pochopitelně přináší naprosto pokřivený pohled na svět. Vidíme to všude – v módě, v šoubyznysu, dnes už i v politice… Jakmile nemáte svého homosexuála na výplatnici, nechoďte do slušné společnosti. Měl jsem kdysi privátní rádio a zaměstnával v něm čtyři gaye, vesměs prima pracovité lidi, kteří nechodili na Prague Pride a za „soukmenovce“ se styděli. To od nich vím, že ty zástupy kašparů s pštrosími péry v zadku z drtivé většiny nejsou homosexuálové, nýbrž exhibicionisté využívající tuto příležitost k povyražení za veřejné peníze (platí to pražský magistrát šesti- až sedmicifernými částkami, no, nekupte to!).
Likvidace umělců za jejich vyslovené názory je projevem xenofobie naruby a čím dál méně skrytého totalitarismu. Ve jménu čeho? Snad ve jménu „lásky pro všechny“, jak slýcháme? Nikoli. Ve jménu peněz. Homosexuální lobby se postupně zmocňuje čím dál většího dosahu na finance, veřejné i soukromé. Není daleko doba, kdy se budeme muset při nástupu do práce vykázat prohlášením o nehynoucí náklonnosti ke stejnopohlavním. Pokud by to někomu připomnělo časy, kdy vstupenkou ke kariéře byla rudá legitimace, pak podobnost rozhodně není čistě náhodná.
—
A pro změnu zase jedna webová kolportáž, nepotřebující komentáře:
„Jmenuju se Honza. Jsem žákem 5. třídy. Chtěl bych vás seznámit s naší školou a taky vám vyprávět, co jsme se dnes učili.
Naše škola je velmi moderní a pokroková, protože je inkluzivní.
Inkluze je, když se všichni učí spolu v normální škole. Romové, bílí, cizinci a postižené děti, všichni spolu v jedné třídě. Není tu žádná diskriminace.
V naší třídě je nás celkem 12 žáků a kromě učitele tu s námi jsou ještě 3 paní asistentky a jedna paní psycholožka.
Teď vám všechny moje spolužáky představím.
V první lavici u okna jsou dvě holky – Lucka a Rebeka.
Ve druhé lavici sedí Milan Tancoš a Jozef Žigo. Jsou to Romové. Nebaví je moc sedět v lavici, tak většinou běhají po třídě, nebo si s paní asistentkou hrajou vzadu a zpívají romské písně.
Dříve pořád s dalšími Romy čekali před školou a od ostatních si něco půjčovali, hlavně mobily a peníze. Mě jednou odtáhli do křoví a půjčili si moje peníze a bundu. Ale o tom nám paní ředitelka zakázala mluvit a dnes už nesmíme do školy nosit nic drahého. Jejich rodiče to prý mají těžké kvůli diskriminaci a rasismu. Naše škola pro romské žáky každý rok koupí nové mobily a tablety a taky jim dává kapesné. Jinak jsou všichni hrozně nadaní a chytří, hlavně na hudební a výtvarnou výchovu. Mají samé dobré známky.
Ve třetí lavici sedí Štefan. Je mentálně postižený. Vedle něj sedí jeho speciální asistentka Renata, která mu se vším pomáhá a utírá mu nudle a sliny. Mluvit nedokáže, jen vydává různé zvuky, ale všichni víme, že je úžasně chytrý. Dostává totiž samé jedničky. Učitelky říkají, že je pro naši třídu velkým obohacením.
V první lavici u dveří jsou Monika a David. Ve druhé lavici u dveří sedím já a vedle mě Mustafa. Jeho rodiče přišli z Afghánistánu.
Ve třetí lavici je Alžběta. Je postižená Downovým syndromem, ale je hrozně chytrá. Má nejlepší známky z celé naší třídy. Vedle ní sedí její asistentka Martina.
Ve čtvrté lavici sedí Lukáš a vedle něj Manu. Manu je tu nový. Přišel k nám před dvěma měsíci a jeho rodiče jsou z Afriky. Pamatuju si na jeho první den u nás. S naší třídní jsme uspořádali uvítací párty. Všichni jsme se s ním museli obejmout a poděkovat mu, že se přistěhoval do naší země, protože naše země i naše škola patří všem.
V poslední lavici sedí naše třídní psycholožka. Pomáhá nám a řeší různé problémy. Minulý týden Lucka z první lavice nechtěla dát napít MilanuTancošovi, tak jí paní psycholožka musela vyšetřovat pro podezření z podvědomého rasismu. Lucka se pak musela Milanovi omluvit.
A co jsme se dnes učili ?
První hodinu byl zeměpis. Paní učitelka nám vyprávěla o islámské kultuře. Na konci hodiny nás vyzkoušela z toho, co jsme si zapamatovali. Všichni dostali jedničku.
Druhá hodina byla matematika. Učili jsme se malou násobilku. Až se naučíme malou, tak v 6, nebo 7. třídě začneme s velkou násobilkou, Už se moc těším.
Také si mě pan učitel vyzkoušel u tabule. Zadal mi deset příkladů. Správně jsem spočítal tři. Dostal jsem dvojku. Po mě šel k tabuli Oláh. Pomáhala mu paní asistentka a dostal jedničku. Je fakt dobrej.
Třetí hodinu jsme měli Občanskou výchovu. Přišli k nám studenti z Člověka v tísni a měli jsme přednášku o lidských právech a diskriminaci lidí s odlišnou orientací. Na konci hodiny nám paní učitelka pustila pohádku. Bylo to o dvou gayích, co se zamilovali a narodil se jim malý černoušek. Moc se mi pohádka líbila.
Čtvrtá hodina byla Čeština. Učili jsme se romskou básničku. Na konci hodiny jsme jí společně recitovali a všichni dostali jedničku.
Poslední hodinu byla hudební výchova. Učili jsme se zpívat romské písně.
Nejlepší byli Milan Tancoš a Oláhovic. Dostali jedničku a pochvalu.
Tak to je moje třída.
Naše třídní říká, že inkluzivní škola je nejmodernější a nejlepší. V normálních školách, kde jsou jen normální běloši, tam prej má hodně lidí čtyřky a pětky.
Ale v naší inkluzivní škole máme všichni jenom jedničky a dvojky. Musíme jít příkladem.
Diskriminace u nás prostě neexistuje. Každý má právo na úspěch a vzdělání! Tak ahoj. Honza.
