Konečně jedna dobrá zpráva. Jak nás informovaly Novinky.cz, Novinky.cz. Oxfordská univerzita odmítla odstranit sochu kolonizátora. Britská Oxfordská univerzita oznámila, že na jedné ze svých budov i nadále ponechá sochu britského koloniálního politika z 19. století Cecila Rhodese. Její odstranění požadovala část studentů s argumentem, že socha reprezentuje nadřazenost bílé rasy a pozůstatek imperialismu. Náklady na svržení sochy by byly příliš vysoké, stojí v odůvodnění.
Socha se nachází na budově koleje Oriel. Vedení této koleje minulý červen souhlasilo s odstraněním sochy s vysvětlením, že toto rozhodnutí podpořila nezávislá komise, která měla osud Rhodesovy podobizny na starost. Teď ale kolej otočila. Uvedla, že regulační a finanční komplikace spojené se stržením sochy jsou natolik náročné, že kontroverzní politik zůstane tam, kde je. Podle ministra školství Gavina Williamsona jde o „rozumný a vyvážený” krok. „Měli bychom se z naší minulosti poučit, a ne ji cenzurovat,” napsal na Twitteru.
Vedení koleje uvedlo, že si uvědomuje, že rozhodnutí část studentů nepotěší. V nejbližších měsících by se měla uskutečnit virtuální výstavu, která „poskytne arénu pro kontextualizaci a vysvětlení Rhodesova odkazu”.
Tlak na odstranění sochy trval několik let. Na tomto požadavku vzniklo například hnutí Rhodes must fall (Rhodes musí padnout), podle kterého zpodobnění kolonizátora na budově oslavuje rasismus. Hnutí se už v roce 2015 domohlo odstranění sochy kolonizátora z univerzity v Kapském Městě v Jihoafrické republice.
Rhodes, narozený v roce 1853, byl jednou z hlavních postav britských kolonizačních projektů v jižní Africe. Stal se zde majitelem diamantových dolů a založil diamantového giganta, společnost De Beers. Věřil v nadřazenost bílé rasy a zavedl některá segregační opatření, která později dala vzniknout politice apartheidu, píše Reuters. Na jeho počest byla pojmenovaná Rhodézie, dnešní Zimbabwe.
Jako bývalý student Oxfordské univerzity Rhodes odkázal koleji Oriel část svého jmění. Rhodesovo jméno také nese tamní stipendium, které ročně podpoří stovku studentů z celého světa, v minulosti například bývalého amerického prezidenta Billa Clintona.
Jak bylo řečeno úvodem, je to zpráva v zásadě dobrá. Nicméně ta míra alibismu a zbabělosti, která je v ní obsažena, u tak konzervativní instituce jako je univerzita v Oxfordu, zajisté překvapí. Neodstranění sochy zdůvodňuje ekonomicky, nikoli věcně (historii nelze přepsat, ta se odehrála za podmínek, jaké tehdy byly, navíc Rhodes, jak řečeno, univerzitní činnosti de facto spolufinancuje a už proto si tam sochu zaslouží. Ale navíc ta slíbená výstava, která prý „poskytne arénu pro kontextualizaci a vysvětlení Rhodesova odkazu”, připomíná velmi silně „nastavování zrcadla“ za totality, kdy nám před zhlédnutím kdejakého západního filmu redaktor Československé televize nejprve vysvětlil, jak máme film správně chápat. Tehdy jsme se tomu smáli. Ale dnes – a navíc ve staré dobré Anglii – je to spíš k pláči.
—
Už v několika verzích a docela dlouho (průběžně od roku 2013, tam byl hrdinou příběhu starosta belgický, o rok později zase kanadský) koluje internetem příběh nazvaný Starosta australského Maryborough odmítl odstranit z jídelníčku školních jídelen vepřové maso. V textu se píše dále toto: „Muslimští rodiče dětí ve školách města Maryborough v australském státu Victoria požadovali odstranit ze školních jídelen vepřové. Starosta odmítl. A tajemník magistrátu poslal všem rodičům sdělení, proč to učinil.
Muslimové musí pochopit, že to jsou oni, kdo se musí přizpůsobit Austrálii, jejím zvykům, tradicím a jejímu způsobu života, když se rozhodli přesídlit právě sem. Musí pochopit, že se mají integrovat a naučit se žít v Austrálii. Musí pochopit, že je na nich změnit svůj způsob života, nikoliv na Australanech, kteří je tak velkoryse přivítali.
V Austrálii nejsme rasisté ani xenofobové. Než se objevili muslimové, Austrálie přijala spoustu přistěhovalců (zatímco opak neplatí, protože muslimské státy nemuslimské přistěhovalce nepřijímají). Stejně jako ostatní národy nejsou Australané ochotni vzdát se své identity či kultury. A protože celá naše země je vstřícná, není ve skutečnosti tím, kdo vítá přicházející, starosta Maryborough, nýbrž všichni občané Austrálie.
Konečně musí pochopit, že v Austrálii s jejími židovsko – křesťanskými kořeny, vánočními stromy, kostely a náboženskými svátky musí náboženství zůstat v soukromé sféře. Austrálie naprosto právem odmítá jakékoliv ústupky islámu a šaríi. Pro muslimy, kteří nesouhlasí se sekularismem a necítí se v Austrálii dobře, je na světě sedmapadesát úžasných muslimských zemí, většinou málo zalidněných a připravených v souladu se šaríou přijmout je podle pravidel halalu s otevřenou náručí.
Odešli-li jste ze své země do Austrálie a nikoliv do ostatních muslimských zemí, učinili jste tak proto, že jste život v Austrálii shledali lepším než jinde. Nedovolíme vám stáhnout Austrálii dolů na úroveň těch sedmapadesáti zemí. Položte si – jen jedinou – tuto otázku: Proč je v Austrálii lépe než tam, odkud jsme přišli? Kuchyně s vepřovým není problémem, je to součást odpovědi. Přišli-li jste do Austrálie s představou, že nás svou masivní propagandou vystrnadíte a nakonec se naší země zmocníte, měli byste se sbalit a vrátit se do země, z níž jste přišli. Tady není pro vás ani vaši ideologii místo.“
Portál Hoax.cz tuto zprávu označil za nepravdivou. Nu, nevím, v Maryborough jsem nikdy nebyl, ale tomu, co je napsáno v textu tamního městského úřadu velmi rozumím. A představuji si, jak podobné statečné vyjádření, kde není slůvka nepravdy, slyším od nějakého českého starosty či primátora, třeba pražského Hřiba. To by teprve byl hoax!
—
A zase něco (od anonymního, leč pravdomluvného autora) z webové kolportáže:
ČR je nejsvobodnější zemí. Smí se u nás tábořit, sbírat houby a lesní plody, opékat buřty a zpívat u táboráku. Život v Česku sice zatím není ideální, ale jinde je to ještě mnohem horší. Pojem “životní úroveň“ je zavádějící, neboť se jedná o individuální představy o tom, co daný člověk od života očekává. Podle jeho představ je potom nutné měřit životní úroveň. Dovolil bych si tvrdit, že nejlepším místem k životu na této Zeměkouli je Hradec a jeho okolí. Kdyby tomu tak nebylo, nežil bych tam. Na druhé straně, nějaký arabský šejk z Kuvajtu se mnou určitě souhlasit nebude. Japonský majitel automobilky asi také ne. Ovšem nechoďme na „konec světa“ a porozhlédněme se po svých zahraničních sousedech. Jedete-li například do zahraničí a vezete-li si s sebou nůž, buďte opatrní. Celá rodina by mohla lehko skončit za mřížemi.
V SRN nesmíte mít u sebe nůž, jehož střenka přesahuje 10 cm nebo zavírací 8,5 cm. V Rakousku můžete u sebe mít nůž pouze tehdy, pakliže se prokážete, že jste “myslivec“ a zrovna jdete na hon. Je to obrovský paradox, neboť u našeho jižního souseda si každý občan Rakouska, jestliže nabyl plnoletosti (18 let), může bez zbrojního pasu a pouze na občanský průkaz koupit brokovnici a malorážku. To je v ČR absolutně nemožné! V Belgii a v Lucembursku nesmíte u sebe nosit nůž vůbec, i kdyby se jednalo o pouhý “příborák“. Ve Velké Británii a v Irsku podle zákona (tzv. “Offensive Weapon Act“) nejen, že se zakazuje nošení všech druhů nožů a zbraní (včetně vzduchovky), nýbrž nesmíte mít u sebe na veřejnosti ani to, co se noži podobá. Existuje tam např. absolutní zákaz vycházení s nůžkami! Takováto opatření v zemi, kde v roce 1907 jeho lordstvo Robert Baden-Powell založil skautské hnutí, je opravdu na pováženou.
Naproti tomu české zákonodárství takovouto skutkovou podstatu vůbec neřeší: můžete chodit s popravčím mečem na Václavském náměstí sem a tam, jak se vám zachce, aniž byste porušili jakýkoliv zákon. Jediné nebezpečí, které hrozí, je následující: asi by vás mohli odvézt na psychiatrickou kliniku.
Jestliže si myslíte: „Vyrazíme na Západ trempovat, rozděláme táborák, budeme opékat buřty, hrát na kytaru a zpívat,“ tak takové myšlenky si nechte rychle zajít. Mimo Česka je to takřka neproveditelné a to dokonce i v USA a Kanadě. Ve většině evropských zemí je rozdělávání táborových ohňů (bez zvláštního povolení) přísně zakázané. Buřty (tedy špekáčky) mimo Česka a Bavorska (tzv. „Regensburger“) nikde jinak neseženete. Hrát na kytaru v lese a zpívat je (mimo Česka) zakázáno takřka na celém světě a to dokonce i v Ruské tajze. Když vjíždíte do pralesa Algonquin Park (provincieOntario), ptá se vás policie u závory, zdali máte střelné zbraně a hudební nástroje. Jestli ano, musíte je deponovat u vchodu. Byl jsem sám svědek toho, jak jednomu černochovi (skautovi) zabavili dokonce i foukací harmoniku. Po chvíli se rozbrečel, ale nebylo mu to nic platné. Prostě s foukací harmonikou se do pralesa nesmí! Hlasitý zpěv a živá hudba má údajně velice neblahý vliv na divokou zvířenu. Ovšem hudba reprodukovaná (rádio) prý zas tak moc nevadí. Každopádně v Česku není zakázáno ani jedno, ani druhé.
V některých zemích by se sice dalo trempování a skautování praktikovat – hlavně v USA, Austrálii a v Kanadě, podobně jako v Česku, ale má to nepřekonatelný zádrhel. Každá píď půdy tam někomu patří a všude na vás hulákají cedule: “Private property. No entry.“ (Soukromý majetek. Vstup zakázán). Bez povolení majitele tam vkročit nesmíte. Na některých cedulích jsou vyznačeny i lebky se zkříženými hnáty- vlastník vás upozorňuje: “Jestliže se objevíte na mém pozemku, zabiju vás!“ Vše tam připomíná “divoký západ“, i když poněkud naruby.
Zvykli jsme si na tvrzení: v USA se praktikuje volný prodej zbrani a kuší. Nevěřte tomu. V některých státech USA se skutečně ke zbraním dostanete lehko. Ovšem v jiných platí například stejně přísné předpisy jako v Anglii a v Irsku. Jestli vás v Marylandu nebo v Massachusetts nachytají s loveckým nožem u pasu, hrozí vám až 48 hodin kriminálu. Nemyslete si, že to jde všude tak jako v Česku – vzít si ruksak, lovecký nůž, maskáče, vyrazit do lesa na houby a potom se někde vykoupat v rybníku. V SRN jsou kalhoty “maskáče” považovány za uniformu a bez povolení ministerstva obrany SRN je nesmíte nosit. Jinak vám hrozí až 3 roky odnětí svobody. V Severním Irsku jsou všechny rybníky soukromé, a pakliže se tam vykoupete, posuzuje se to coby “vloupání“ (Domestic burglary). V severní Itálii je sbírání hub zakázáno pod trestem vězení do jednoho roku a na zbytek Itálie potřebujete tzv. “houbařský pas“, který místní úřady jaksi velmi nerady vydávají. Ve Velké Británii je většina lesů v soukromých rukou a normální smrtelník se do nich nedostane. V Holandsku sice do lesa můžete, ale nejenže tam nesmíte sbírat houby, nýbrž tam nesmíte sbírat vůbec žádné plodiny. Běda, jestli u vás najdou šišku, ostružinu nebo křemenáče! Počítejte s tím, že si drahnou chvíli posedíte v “chládku“.
Až opět někoho uslyšíte hlasitě nedávat, jak to u nás nestojí za nic, sdělte mu, že má sice pravdu, ale jinde to může být ještě daleko horší, a doporučte mu tuto reportáž, kterou jste si právě přečetli. Z naší planety Země není kam utéct. Na Marsu se žít nedá. Musíme si zdejší poměry zařídit tak, aby to trmácení se životem od kolébky do rakve bylo pokud možno co nejsnesitelnější. Víc od lidstva opravdu nelze očekávat. V ČR je pořád ještě krásně!
