Dnes výjimečně začneme na optimističtější notu. „Normální Američané už toho mají dost. Zvedá se vlna reakce proti woke ofenzivě“, píše Echo 24. Mike Gonzalez je přední analytik americké pravicové Nadace Heritage. Kulturní ofenziva liberální levice, pro niž se v angličtině používá označení woke (probuzený), se podle něj už ocitla za zenitem a přinejmenším v USA dávno začal lidový protiútok. „Elity přijaly jako fakt tvrzení Black Lives Matter, že Amerika je systémově rasistická. Naopak obyčejní lidé to tvrzení nepřijímají a stavějí se na odpor,“ říká Gonzales v rozhovoru pro Týdeník Echo, pořízeném v Budapešti na setkání konzervativců známém jako CPAC (Konference konzervativní politické akce). Z tohoto rozhovoru věru stojí za to citovat:
Skutečně je v Americe pravice po tolika letech defenzivy schopná progresivistickou revoluci zvrátit?
Jsem v tomto ohledu silný optimista. Na to, čemu se říká wokeness, se sbíralo velice dlouho, prakticky od 60. let. Ale ostrá, otevřená fáze přišla teprve od roku 2013, po zabití mladého černého muže Trayvona Martina Tehdy tři ženy, mimochodem každá z nich marxistka – Opal Tometiová, Patrisse Cullorsová a Alicia Garzová –, založily hnutí Black Lives Matter. Dlouholetá šéfka hnutí Cullorsová, vedla BLM do předloňska, se kdysi sama označila za školenou marxistku. BLM spustila vlnu pouličních nepokojů a rebelie. A my jsme se jako společnost postupně vrátili do stavu, kdy je rasa zásadním, fakticky nejdůležitějším rysem amerického života. Roku 2020, po vraždě George Floyda, kdy se pouliční nepokoje a rabování rozlily po celé zemi, instituce a elity před touto vlnou kapitulovaly. Elity přijaly jako fakt tvrzení BLM, že Amerika je systémově rasistická. Naopak obyčejní lidé to tvrzení nepřijímají a stavějí se na odpor.
A ten odpor se projevuje nějak viditelně?
Všude registruji, jak se obyčejní Američané dostávají do opozice, jak odmítají kritiku USA jako strukturálně rasistické společnosti, z čehož kritici vyvozují, že musíme změnit náš systém, naše instituce, celou strukturu Ameriky. Obyčejní Američané tohle nebaští, ve svých životech nic takového nepozorovali. Vesměs by připustili, že Amerika sice není perfektní a v některých ohledech by se měla zlepšit, ale v zásadě že to je dobrá země, nerasistická. Levice tvrdí, že rozdíly mezi rasami v nezaměstnanosti, vzdělání, bohatství jsou zjevným důkazem systémového rasismu. Že to není jen individuální rasismus, ale že rasismus je v systému. Normální lidé se proti tomu vymezují, organizují se a volí politiky, kteří mají stejný názor jako oni. První důležitý politik, který vyjel na této vlně vzdoru obyčejných lidí, je Glenn Youngkin ve Virginii. Stal se guvernérem s programem: Nezasahujte do výuky, nezavádějte do škol teorii intersekcionality, kritickou rasovou teorii a tedy rasismus.
Vy se ptáte, jak se odpor lidí projevuje. Dnes od hlavních šiřitelů kritické rasové teorie slýcháme stížnosti, že najednou musejí čelit ohromnému protitlaku. Jenom za poslední měsíc si takhle stěžovali tři hlavní proponenti kritické rasové teorie: Robin DiAngelová, Ibram X. Kendi a Kimberlé Crenshawová. DiAngelová přímo říká, že přichází o zakázky, že jí ruší přednášky a školicí programy.
Co to je za školení, ta si u ní objednávají ze státního sektoru?
Hlavně soukromé firmy. Existují různá fóra, kde tito lidé mohou potkávat zástupce korporací a říkat jim: Nasmlouvejte si nás, přijedeme a vyškolíme vaše zaměstnance tak, aby byli antirasističtí. Tyto kurzy se ale běžně překlápějí v něco na způsob maoistické veřejné sebekritiky a pokání. To přirovnání myslím vážně, dnes se v Americe na takových seancích lidé musejí před ostatními kát například za to, že jsou bílí a že si zatím dostatečně neuvědomovali svá privilegia. S tím, jak roste počet lidí, co už nejsou ochotni to snášet a ozývají se, roste i optimismus ve mně.
Tolik Mike Gonzalez. Americký „woke“ problém ovšem není zdaleka tak odtažitý, jak by se nám jevilo. Nemáme za sebou otrokářskou minulost, rasový problém tu žije desítky let v podobě soužití s často neadaptovatelnou romskou menšinou. Podplácení Romů sociálními dávkami mnoha polistopadovými vládami neschopnými se problému postavit, ovšem problém neřeší, nýbrž eskaluje. Odbourává dříve možná s nechutí, ale přece jen vžitou představu, že chci-li peníze, musím pracovat. A do toho dnes plnou silou vpadává problém menšiny ukrajinské, která je zjevně podpořena ze strany politických elit mnohem důrazněji. Vidíme to i na příkladu z míst nejvyšších – President Petr Pavel přijal na Hradě ukrajinskou školačku, kterou kdesi šikanovali, ne však už rodinu mladého Roma, zabitého v Brně jiným mladíkem, ale z Ukrajiny. Romskou komunitu to uvádí do stavu vcelku pochopitelné zuřivosti. Naši politici teď sklízejí, co sami zaseli. Vytvořili privilegovanou kastu rasově odlišných a pozitivní diskriminaci dlouhodobě vystavených lidí, ale dnes svůj zájem přenáší v duchu okamžitého politického kánonu na příchozí z východu. Velmi mě potěšilo, když jsem slyšel jednu romskou aktivistku, jak mluví o tom, že oni – Romové – se považují za Čechy a pobuřuje je, když vláda dává přednost cizincům před vlastními lidmi. Ať už to ta paní myslela jakkoli, je dost dobře možné, že právě tento okamžik se stane zlomovým i v konxetu našeho progresivistického (k)wokání.
—
„Největší propadák v historii Netflixu? Kleopatru v seriálu hraje herečka tmavé pleti, lidé jej bojkotují,“ píše Super.cz. Nová dokumentární série z dílny Netflixu o egyptské královně Kleopatře se zdá být dost možná největším přešlapem v historii produkce společnosti Netflix. Roli nejikoničtější ženy v historii totiž získala herečka tmavé pleti Adele James (37) – viz obrázek nad článkem, což je pro mnohé diváky trnem v oku. Seriál Africké královny, pod nějž čtyřdílná série o Kleopatře spadá, má rovněž prozatím mimořádně nízkou sledovanost. Zdá se, že diváci zkrátka nový produkt společnosti odmítají konzumovat. Netflix byl už dřív hojně kritizován za takzvaný blackwashing, tedy přeobsazování postav světlé pleti (například v historii významných osobností) herci s pletí tmavou. To je případ i této série produkované Jadou Pinkett Smith. Podle mnohých se jedná o přehnanou korektnost, která neodpovídá realitě a pouze kopíruje hollywoodský trend.
„Již z traileru, který se objevil v dubnu, bylo jasné, že Kleopatra s tmavou pletí a kudrnatými vlasy se u lidí nesetkala s úspěchem a trailer vyvolal velké kontroverze. Producentka Pinkett Smith řekla, že chtěla vyprávět příběh Kleopatry, protože ‚ne často vidíme a slyšíme příběhy o černých královnách‘. Rovněž jeden z historiků v ukázce tvrdí: „Pamatuji si, jak mi moje babička říkala: ‚Je jedno, co ti říkají ve škole, Kleopatra byla černá‘.“ Diváci si rovněž stěžují na věcné nepřesnosti v sérii a způsob, jakým je dokument prezentován.
Série tak čtyři dny po uvedení na známém filmovém portálu Rotten Tomatoes získala pouhé jedno procento sledovanosti, což je podle Forbesu údajně nejhorší skóre, jaké bylo kdy zdokumentováno. O moc lépe si série nevede ani na českém ekvivalentu – na webu csfd.cz (Česko-Slovenské filmové databáze). Tam jej diváci hodnotí v průměru mizernými 6 procenty.
No bodejť, chce se říci. Už jsme v tomto seriálu nesmyslů psali o podobných věcech mnohokrát. Černá Anna Boleynová, černý d´Artagnan, nu a teď i nebohá královna Kleopatra. Přitom by stačilo málo, totiž kdyby si pachatelé těchto „politicky korektních“ vynálezů nastudovali něco z historie. Kleopatra pocházela z dynastie Ptolemaiovců, její otec byl Ptolemaios XII. Tuto dynastii založil Sotér I. (po obou rodičích Makedonec, ostatně i z dobových portrétů je patrný jeho helénský, tedy neafrický původ), jenž byl jedním ze sedmi strážců a generálů Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti roku 323 př. n. l. byl jmenován Satrapou v Egyptě. Roku 305 př. n. l. se prohlásil králem Ptolemaiem I., později zvaným „Sótér“ – Vykupitel. Egypťané Ptolemaia brzy přijali jako nástupce faraonů nezávislého Egypta. Zkrátka řečeno, prapravnučka Kleopatra byla možná lecčíms, ale zcela jistě ne černoškou. Pokud takto lžeme dnešní mladé generaci, pak se nedivme, že považuje Huse za jezuitu (to vyslechla moje paní u zkoušky od studentky na vysoké škole). Ještě že aspoň ten Hus nebyl Afročech. Tedy zatím.
—
„Egyptský fotbalista Nantes dostal pokutu za odmítnutí duhového dresu“, sděluje ČTK a Sport.cz. Francouzský fotbalový klub Nantes potrestal egyptského útočníka Mustafu Muhamada za to, že odmítl nastoupit v ligovém zápase, v němž týmy hrály v dresech s duhovými čísly na podporu boje proti homofobii. Vedení klubu poté oznámilo, že hráči uložilo nespecifikovanou pokutu a celou částku věnuje charitativní organizaci SOS Homofobia. Zástupci Nantes v prohlášení uvedli, že hráč odmítl k utkání proti Toulouse nastoupit z osobních důvodů. Vedení klubu proto zvolilo finanční postih a ujistilo, že bude dál pokračovat v boji proti všem formám diskriminace.
„Respektuji všechna vyznání a všechna přesvědčení. Respekt platí i pro všechny ostatní, ale musí být respektováno také moje osobní přesvědčení,“ napsal Muhamad na twitteru. „Vzhledem k mým kořenům, mé kultuře a důležitosti mého přesvědčení pro mne bylo nemožné se této kampaně zúčastnit,“ dodal pětadvacetiletý hráč. Z podobných důvodů se ve Francii do kampaně nezapojilo i několik dalších fotbalistů. Jedním z nich byl marocký obránce Toulouse Zakaríja Abuchlál.
Je zjevné, že fanatický progresivismus na okamžik zvítězil i nad islámem. Ale je to vítězství Pyrrhovo. Diskriminace kohokoli z důvodů víry a přesvědčení ponese dlouhodobé a násobující se důsledky. Umím si představit, jak hráči muslimského vyznání postaví zvláštní soutěž, kam nebudou mít přístup křesťané, Židé či třeba zoroastriáni. Co z toho může vzejít? Jistě ne ono stmelování rozdělené společnosti, po níž ti progresivisté tak hlučně volají.
