Knihy vás mohou urazit, varuje univerzita studenty. Hlavně pozor na Orwella a Becketta. Univerzita v Northamptonu varuje dospělé studenty před studiem slavných děl světové literatury. V jednom kurzu čtou třeba texty George Orwella (1984) či držitele Nobelovy ceny Samuela Becketta. Ty mohou být podle univerzitního upozornění „urážlivé a znepokojující“, informoval Daily Mail.
Román 1984, který se běžně probírá i v ČR už na středních školách, patří mezi nejuznávanější a nejvydávanější díla v dějinách. Podle britské univerzity si ale máme dát pozor. V literárním kurzu se totiž mohou dospělí studenti setkat s tématy jako sex, násilí a zneužívání či se sprostými slovy.
Dystopický román George Orwella z roku 1949 se odehrává ve světě, kde je zakázáno samostatně myslet, číst nepovolené knihy nebo také flirtovat a navazovat erotické vztahy. O všem rozhoduje Strana. Lidé musí papouškovat na masových shromážděních jednu ideologii. Rebelové jsou tvrdě stíháni „ideopolicií“ a nakonec bez milosti „vaporizováni“. Také se neustále přepisují dějiny podle toho, jak se to zrovna vládnoucí elitě hodí.
„Nemyslím si, že kdokoliv ve vysokoškolském věku ještě může být šokován knihou,“ uvedl odborník na Orwella David Taylor. Podle Daily Mailu je varování za hranicí parodie.
Vedle románu 1984 akademici identifikovali ještě další potenciálně problematické texty, které jsou také součástí výuky a mohly by dospělé studenty univerzity rozrušit – např. Samuel Beckett a jeho Konec hry nebo komiks V For Vendetta od Alana Moorea a Davida Lloyda, dodal Daily Mail.
Beckett byl přitom jedním z největších dramatiků a spisovatelů v dějinách. Irský autor napsal mimo jiné divadelní hry Čekání na Godota, Konec hry nebo Poslední páska či román Jak to je. V roce 1969 mu byla udělena Nobelova cena.
To všechno je však nepodstatný argument, proti vlastnímu zápecnictví, ubohému šosáctví, konformitou vůči progresivistické invazi intelektuální prázdnoty – a řekněme to bez obalu – přerůstání naší tzv.vyspělé civilizace v docela hnusný Orwellistán. Co na nějaké Nobelově ceně? Pravdu má prťavá a zanedbatelná školička v Northamptonu. Asi není náhodou, že získala status univerzity teprve v roce 2005 a patří k nejméně prestižním v zemi. V tamním žebříčku je na 101. místě ze 121 škol.
—
Pomáda roku 2023. Ženy vpřed! V seriálu zavládla rasová a genderová vyváženost, píšou Novinky.cz. Legendární Pomáda (1978) znovu ožila. Tentokrát v desetidílném seriálu. Znovu jde o muzikál plný tance a hitů. Divák milující klasiku si ovšem hned na první pohled všimne zásadní změny: obsazení herců všech ras, posílení ženských rolí. Právě Pomáda je totiž obecně považována za snímek, který by se dnes v takové podobě nenatočil.
Seriál u nás uvádí pod názvem Grease: Rise of the Pink Ladies platforma SkyShowtime. Hlavní roli hraje Američanka Marisa Davila. Diváci se i díky ní dostanou do doby, která dějově přechází dnes již legendárnímu filmu, v němž zářili John Travolta a Olivia Newton-John.
Centrem událostí je rok 1954, škola Rydell High, kde se studenti, kteří patří k těm nepříliš oblíbeným, rozhodnou se svou nálepkou bojovat. Po svém, růžově.
Seriál v mnohém těží z filmové předlohy. A to nejen používáním nejrůznějších hlášek, ale také tanečními čísly. Oproti roku 1978, kdy v něm hráli jen „bílí“ herci, v něm ovšem výrazně přibylo těch, kteří se hlásí k menšinám.
Ústřední partu tak tvoří vedle Davily ještě Cheyenne Isabel Wells, Ari Notartomaso a Tricia Fukuhara. Právě ony se stanou nositelkami změn, pokroku. Chtějí se bavit svým vlastním způsobem a splynout s novou érou rychlých aut, napomádovaných vlasů a rock n‘ rollu.
Tvůrci se před jeho natáčením museli vypořádat s řadou předsudků. Zejména v anglofonním světě je muzikál vnímaný jako sexistický, rasistický, genderově nevyvážený a místy až vyloženě urážlivý. Kritici mu vyčítají i to, že vůbec neodráží složení společnosti. Moderní verze se tak snaží všechny tyto připomínky kritiků zapracovat. Filmaři předem avizovali, že zobrazení 50. let citlivě převedou tak, aby „nikoho neurazili“. Vyprávění proto přizpůsobili hollywoodským požadavkům na korektnost.
Tohle nepochopím. Když se genderisté a ethnofilové rozhodli, že budou tvořit nová umělecká, či jen šoubyznysová díla, proč si nevymyslí vlastní hrdiny a příběhy, proč vykrádají klasická témata – od Anny Boleynové (druhá manželka Jindřicha VIII. je zcela ahistoricky předvedená v celé kráse černého těla) přes Tři mušketýry (rovněž Gaskoněc D´Artagnan je „afroameričan“ – po zmíněnou pPomádu). Čekám, kdy nějaký progresivní tvůrce natočí životopisný film o Jimi Hendrixovi, kde bude v hlavní roli excelovat japonský transsexuál. Nebo rovnou celý Woodstock, legendární festival „dětí květin“, se přece mohl docela dobře odehrát v kampusu nějaké progresivní školy plné LGBT fanatiků pod patronátem šíleného kanadského premiéra Trudeaua! A proč tak daleko? Navzdory tomu, co psali Němcová, Erben či Drda, mohl přece hloupý Honza pocházet z homosexuální rodiny senegalského černocha a šikmookého Inuity. To by aspoň lépe vysvětlovalo ten přívlastek, jejž si Honza nese světem a dějinami.
—
Podobně jako již několikrát, i dnes se zastavíme u zajímavých lingvistických úkazů v našich mediálních luzích a hájích. A také opět na skok na akademickou půdu. Asi největším „hrdinou“ v oboru inovace žurnalistického jazyka a (ne)vkusu stůjž Petr Kamberský z Lidovek, jenž uveřejnil věru objevný článek s titulkem Univerzitní mramorové lejno aneb Proč se musí absolventi za promoci na „Karlovce“ stydět. Autorovi se prý přihodila zvláštní věc – během krátké doby absolvoval trojí promoci, a to jak v Praze, tak na King’s College v Londýně a na University of Edinburgh.
Anglická ani skotská škola, píše zřejmě podle pravdy Kamberský, ostatně proč by si vymýšlel, ačkoli není zřejmé, jakou jím uváděná čísla mají souvislost s dalším textem (posuďte sami), nemají tak ohromující datum založení jako UK (1348), zato mají řádově lepší mezinárodní hodnocení. Obě se dlouhodobě pohybují ve druhé až čtvrté desítce žebříčků světových univerzit, ať už citujeme Times Higher Education ranking, šanghajský Academic Ranking of World Universities, či QS World University Rankings. Karlovka je v tom prvním na 500. až 600., ve druhém na 300. až 400. a ve třetím na 288. místě. Kamberský prý „nehodlá teď univerzitu tepati za akademickou výkonnost, jen to připomíná kvůli kontextu. Chce jen připomenout rituály, kvůli nimž se za svou školu bolestně stydí.“ Nuže, o jaké rituály jde?
Kamberský předesílá, že nepožaduje, aby kterákoli ze škol zradila své tradiční zvyklosti. Aby udělala z promoce karneval, vnucovala absolventům americké hranaté čepice a rozdávala báječné kreditní karty. „Ale zaprděnost a zkostnatělost, které z pražské školy čpějí, je degutantní,“ dodává doslova. Pokud vás udivilo poslední, nepříliš vídané slovo, pak vězte, že podle slovníků znamená „nechutný, odporný“.,
Co tedy Kamberskému nepřijde „degutantní“, natož „zaprděné“? Citujme: „Promoce na King’s College… je velkolepá, důstojná a radostná. ,Prožíváme velký den, pojďme si ho užít,´ říkají pořadatelé a studenti, jejich přátelé a rodiny z celého světa tleskají, provolávají slávu, i tu slzičku uroní. To samé v samotném srdci Skotska: dudy, kilty, dojemný sborový zpěv. Nádherná aula, všude radost, že po letech dřiny a často i odříkání vyrážejí konečně mladí do světa. A jejich blízcí, kteří je celou dobu podporovali a často s nimi strázně spoluprožívali, si to mají užít s nimi. Že mají hosté při obou obřadech v ruce brožuru (program jako v divadle), která je provede celým univerzitním rituálem včetně seznamu všech dnešních absolventů, je samozřejmostí.“ Zatímco promoci na UK Kamberský hodnotí jako „funus komunistických papalášů. Hosté nesmějí nic, jen sedět jak myšky, ohromené majestátem akademiků. Kdosi předčítá latinský text, jemuž nikdo ze zúčastněných nerozumí. Nikdo se nedozví, co vlastně studenti slavnostním Spondeo ac polliceor slibují.“ Někdo by panu Kamberskému mohl vysvětlit, že latinský výraz znamená prostě „Slibuji.“ Je mu to málo? Zejména slibuje-li se v historických zdech, které viděly promovat tolik významných osobností českých i světových dějin, že jen možnost stát za nimi v závěsu či ve stínu je samo o sobě závazkem. Co by chtěl víc?
Dozvídáme se vzápětí: „Chystáte-li se na promoci s malým dítětem, máte smůlu. Zatímco na svatbu i na pohřeb, do kostela i na úřad s dětmi můžete, jediné místo, kde je dětem do pěti let vstup nepřímo zakázán, je promoce na Karlově univerzitě. Takže absolvent s malými dětmi se musí rozloučit s přítomností partnera/partnerky, neb ten musí stát venku a čekat. Univerzita Karlova předpokládá, že všichni hosté jsou nesvéprávní dementi a nejspíše by nechali své potomstvo pobíhat po aule a čurat akademikům na taláry.“ O nesvéprávnosti bych spíše přemýšlel u pana Kamberského. Jásot, brekot a jiné zvuky obvykle vyluzované dětmi nízkého věku vskutku nekorespondují s rituálem, který zde probíhá. A spoléhat na to, že se každému z (pra)rodičů takových robat podaří eliminovat jejich přirozené projevy, svědčí o tom, že pan Kamberský asi nikdy s tak malým dítětem na žádnou slavnostní událost nezavítal, jinak by si odpustil ta hrubá slova o „dementech“.
Závěr pana Kamberského? „Promoce na UK je mramorové lejno.“ Docela bych mu přál, aby se za ním rozeběhl byť jen jediný ročník absolventů, promovaných v tom „lejnu“ a vysvětlil mu, zač je toho na univerzitě talár. Pokud tedy pan Kamberský ví, co to slovo znamená.
