Ženy se bouří proti veřejným genderově neutrálním toaletám v Sydney, informují nás Novinky.cz: Aktivisté za genderovou rozmanitost se v Austrálii postarali o to, že zde od roku 2014 vznikají na veřejných místech genderově neutrální toalety. Klasické záchody pro dámy a pány tak v mnohých budovách nahradily unisex kabinky. Prvotní nadšení se ale nyní setkává s nevolí zejména žen. Stěžují si na zápach, nepořádek, pomočená prkénka a ochlupení, jež na záchodcích po mužích zůstává.
Problém nejvíce nastává tam, kde ženy nemají na výběr a odskočit si mohou jen do unisex kabinek, jako například na jednom z nejrušnějších vlakových nádraží Wynyard v Sydney. Přestože jsou zde záchody čištěny každou hodinu, zůstávají i tak toalety ve špatném stavu – zapáchají a je v nich nepořádek. Na zrušení unisex záchodků to ale v Austrálii zatím nevypadá. Přestože až 75 % žen si přeje mít záchody jen pro ženy, političtí představitelé měst i státu přistupují spíše na požadavky aktivistů za genderovou rozmanitost, kteří chtějí, aby se unisex záchody staly všudypřítomným standardem.
Technická univerzita v Sydney nově přišla i s unisex koupelnami, aby se v jejich kampusu cítili všichni v bezpečí a vítáni. Vedení univerzity tak přistoupilo na požadavky studentů, kteří za ně bojovali.
„Jako genderqueer neboli nebinární student (genderové identity, které nejsou výlučně mužské nebo ženské) jsem byl v minulosti v koupelně verbálně obtěžován a kvůli tomu trpím sociální dysforií (depresivní porucha osobnosti). Genderově neutrální koupelny mi tak mohou pomoci minimalizovat úzkost a dysforii,” uvedl pro Daily Mail Australia jeden ze studentů, jenž o unisex koupelny usiloval.
Asi nejsem v té naší dnešní moderní době úplně normální, ale nějak pořád trpím už od dětství vštípenou představou, že vyměšování je vysoce intimní záležitostí každého a že právo na soukromí je v tomto smyslu nezadatelné. Různé společné či otevřené toalety připisuji ve svých úvahách primitivním kmenům, zajateckým táborům a podobným kulturním prostředím. Jediné místo, kde to lze pochopit, jsou toalety v psychiatrických léčebnách, kde chybí dveře do kabinek programově, neboť hrozí, že by se zamčený pacient mohl dopustit tajné konzumace drog případně sebepoškození atd. Mají-li australští – a jacíkoli jiní političtí prominenti dojem, že zbytek lidstva je zralý na cvokhauz, budiž. Ale je to zpráva spíš o nich, než o nás ostatních, dosud ještě relativně normálních.
—
Slavný dudák si stěžuje na sexuální obtěžování. Sahají mi pod sukni, říká. To čteme pro změnu na serveru iDnes:
„Známý skotský dudák Willie Armstrong si v rozhovoru pro stanici BBC postěžoval, že se často stává terčem sexuálního obtěžování. Ženy se podle něj chtějí přesvědčit, zdali má pod tradičním kiltem (tradiční skotskou pánskou sukní) spodní prádlo. Běžně se tak uchylují k focení, nahlížení pod sukni, někdy i osahávání, tvrdí dudák. Nevhodné chování ze strany žen Armstrong podle svých slov zažívá už od dětství. Ženy se mu snaží pod kilt podívat, běžně se snaží vyfotit, co pod suknicí má, a několikrát jej i osahávaly. „Je to naprosto nepřijatelné,“ uvedl člen vynikající a ve Skotsku velmi slavné dudácké skupiny Red Hot Chilli Pipers.
V rozhovoru s BBC si Armstrong zároveň postěžoval, že stížnosti mužů na sexuální obtěžování společnost často nebere vážně. Řada Skotů, kteří nosí tradiční suknici, přitom podle něj zažívá totéž co on.
„Je to pořád dokola: ‚Jste opravdový Skot?‘ Ženy se tak v podstatě ptají, jestli máte spodní prádlo, nebo ne,“ řekl hudebník a vyzval, aby si lidé představili, co by se dělo, kdyby stejnou otázku položil muž ženě.
Focení či filmování intimních partií cizích lidí, takzvaný upskirting, se stal ve Skotsku trestným činem již v roce 2009. Loni se přidaly i Anglie a Wales. Zvláštní zákon tak nemá již jen Severní Irsko. Drtivou většinou obětí upskirtingu jsouz oficiálních zdrojů prý ženy. Jenomže, sluší se dodat v duchu Armstrongova povzdechu, zda je vůbec někdo v téhle abnormální společnosti ochoten připustit, že by žena mohla jakýmkoli způsobem obtěžovat muže. To je přece politicky nekorektní představa!
—
A ještě jednou z iDnes. Píše: Vymažte muže ze svého života. Militantní feministka rozbouřila Francii.
Francouzská aktivistka a politička Alice Coffinová předstihla i prorokyni fanatického feminismu: „Emancipace znamená, že se žena nenechá omezovat svými vazbami na muže, ne že je zcela odmítne,“ napsala před více než sedmdesáti lety francouzská filozofka Simone de Beauvoir (1908-86) v knize Druhé pohlaví. Napsala ale taktéž neuvěřitelnou, i když dnes vcelku běžně recyklovanou tezi: „Ženou se nikdo nenarodí: stává se jí“.
Ve svém nejslavnějším díle zkritizovala společenské a historické postavení žen jako druhořadých stvoření, jejichž úkolem je uspokojovat potřeby mužů. Nejradikálnější z jejich následovnic dnes soudí, že ženy by měly muže ze svého života úplně vyškrtnout. Vymazat. Eliminovat.
„Už nejde jen o to, abychom si navzájem pomáhaly. Musíme muže vymazat ze svých myslí, myšlenek, představ. Už nečtu žádné knihy napsané muži, nekoukám se na jejich filmy, neposlouchám jejich hudbu,“ napsala Alice Coffinová ve své knize „Le Génie Lesbien“. „Nebo se o to alespoň pokouším,“ dodává.
Dvaačtyřicetiletá rodačka z Toulouse je dnes zřejmě nejviditelnější tváří nové generace francouzských feministek, které na rozdíl od svých umírněných souvěrkyň nehodlají za práva žen bojovat jen v mantinelech republikánské a univerzalistické tradice. Francie podle nich není zemí krásných žen a prostopášnosti, ale baštou sexuálních predátorů, jejíž mocenské elity se úporně brání očistné síle hnutí MeToo. Poukazují na to, že obětí domácího násilí je ve Francii nepoměrně více než v ostatních zemích, dožadují se rezignace politiků podezřelých z obtěžování.
Jméno Alice Coffinové bylo donedávna veřejnosti neznámé. Profesionální aktivistka za práva leseb stála u zrodu asociace LGBT novinářů a apelovala na známé osobnosti, aby provedly coming out. Vedla také feministickou skupinu La Barbe, jejíž členky na protestech proti patriarchátu demonstrovaly s nalepenými kníry. „Pokud feministka slyší, že to přehání, je to pro ni dobré znamení, že je na správné cestě,“ prohlásila.
Dává nám však přece jen trochu naděje: „Má mysl je infikována muži. Tím, že se jim vyhýbám, se snažím sama sebe chránit. U toho bychom mohli začít. Možná se později budou moci vrátit,“ píše.
Já se asi jen mohu závěrem zeptat: A budou se chtít vrátit do něčeho tak zpotvořeného, perverzního a nesmyslného, co nám projektují tyhle Coffinové? Nebo bude lepší zvolat: zpátky na stromy?
Alice Coffinová
