Jsou veřejní hodnostáři, kteří mají v každé větě zmínku o Evropské unii, zpravidla v té souvislosti, že se od ní máme učit, máme ji poslouchat, máme se s ní legislativně harmonizovat, jinak budeme provždy ztraceni. Jiní vašnostové na to jdou od podlahy: donášejí do Bruselu udavačské pamflety na své domácí politické konkurenty a „verdikty“ ze sídla EU pak bijí tyto konkurenty po hlavách. Připomíná mi to „staré dobré časy“, kdy se vždycky čekalo na to, co řeknou „soudruzi z kraje“, a to se pak konalo na nižších stupních řízení našich životů. „Soudruzi z kraje“ byli samozřejmě jen hlásnou troubou soudruhů z ústředí a ti zase prodlouženou rukou soudruhů z Moskvy (dříve Berlína, Vídně atd.). Jako by se nám zajídalo rozhodovat si pěkně sami o sobě. Tak ochotně lezeme do každé ohlávky, kterou nám škodolibá historie nabídne.
Ta současná, velící nám z center Evropské unie, je z těch, co pamatuji, nejdůslednější. Myslí za nás i v těch nejposlednějších detailech, abychom náhodou nezbloudili v myšlenkách nebo činech a nevydali se na špatnou cestu. Proto se nám – kromě jiných nesmyslů – valí na hlavu přehršle příkazů, zákazů, směrnic aka eurozákonů, podle nichž se mají naše kroky ubírat. Různých absurdit (počínaje přikázaným průměrem broskví prodávaných na eurotrzích a konče zákazem křížení kontinentálních a ostrovních veverek) už bylo zveřejněno velice mnoho. Také je ještě v živé paměti jediný (naštěstí neprosazený) legislativní pokus našeho bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly o nařízené regulaci slunečního svitu (pokud se vám teď vybavila píseň „Poručíme větru, dešti“, není to náhodou).
V časech, kdy ještě mohli své papírové pařáty roztahovat i nad Spojeným královstvím, přišli bruselští všeználkové s tím, že zvuk skotských dud škodí zdraví. Spočítali, že správná dudácká kapela mašírující za zvuků národní hudby městem, vydává až 122 decibelů, což je téměř tolik jak startující letadlo, a dokonce víc, než kolik vyprodukuje průměrný noční klub. Mimochodem, docela by mě lákalo vidět námezdní evropské měřiče, jak si to s aparáty brousí kolem barů a lokálů, aby naměřili hluk z nich se linoucí a pak ho mohli srovnat s randálem, který vyluzují chlapi v sukních a podkolenkách. Ale to jen na okraj. Tak jako tak, výsledkem bruselského měřičského úsilí byl výnos, který přikazoval dudákům hrát tišeji, a tím přispět k lepšímu zdraví posluchačů.
Tu a tam ovšem zakopnu o nějakou zbrusu novou či starší, ale nedostatečně medializovanou směrnici, kterou by bylo škoda nezvěčnit aspoň touto formou.
Před lety například Komise přijala nařízení o stanovení paušálních dovozních hodnot pro určení vstupní ceny některých druhů ovoce a zeleniny. Kromě toho, že je název nařízení vyjádřen škrobeným a kostrbatým úředním jazykem, jde de facto o kartelovou ochranu dotované potravinářské produkce, což pokřivuje spontánní tržní chování. Dále Komise přijala nařízení o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých mechanismů kroužkových pořadačů pocházejících z Čínské lidové republiky. To je v době migračního exodu a pandemické hrozby opravdu zásadní agenda.
Jedna z obzvláště vypečených směrnic Komise má také velmi přitažlivý název: Směrnice, kterou se za účelem přizpůsobení technickému pokroku mění příloha jiné, starší směrnice, pokud jde o výjimku pro olovo, kadmium, šestimocný chrom a polybromované difenylethery obsažené v náhradních dílech získaných ze zdravotnických prostředků nebo elektronových mikroskopů a používaných k jejich opravě či renovaci. Významná je jistě i aktuální směrnice, která upravuje úřední návěsku balení osiva. Podobnou problematikou se patrně zabývá též směrnice o uvádění osiva olejnin a přadných rostlin na trh.
Nejnovější jsem se dočetl na serveru Garáž.cz, že EU zakázala podsvícenou sošku dámy s vlajícím negližé na kapotě Rolls-Royce. „Vše je podrobně popsáno na 242 stránkách inovované směrnice UNECR48. A ta zakazuje podsvícená loga či jiné elementy na kapotě. Podsvícení masky chladiče, tak jako to má třeba aktuální BMW X6, ale nezákonné není. Proč tomu tak je, netušíme. Nepředpokládáme ale, že by podsvícení loga či sošky bylo pro řidiče okolních vozidel nebezpečné – zejména vzhledem k tomu, že soška nikdy nesvítí za jízdy,“ píše se zde.
Jistě nelze říci, že by se zákaz onoho symbolu na kapotě jednoho z nejdražších vozů na světě týkal běžného euroobčana. Možná je to jen pomsta královské rodině ve Windsoru za to, že připustila, aby následkem Brexitu klesly roční příjmy (přesněji: výpalné) euroadministrativě o mnoho miliard, za které se přece mohlo uspořádat tolik úžasných summitů o ničem. Takto muselo jistě mnoho otevřených hlav vydumat bezmála 250tistránkovou směrnici o tom, že soška na Rolls-Roycech nesmí svítit. A pak že se v tom Bruselu nepracuje!
Poprvé v životě lituji, že nemám Rolls-Royce. Nechal bych si ho naschvál předělat tak, aby mi ta soška vepředu svítila dnem i nocí. Třeba by se pak rozsvítilo v hlavě i někomu z těch, co podobné nesmysly vymýšlejí, místo aby dumali, jak zachránit kontinent před jednou z katastrof, jež se na nás řítí – od svalnatých chlapců z jihovýchodu po viry z amerických laborek v Číně.
