Svými exkrementy naplnil 90 konzerv, dnes mají astronomickou hodnotu, píše web Seznam Medium. „Během 60. let byl umělecký svět v Itálii velmi proměnlivý. Společnost měla na umělce vysoké nároky a neustále dychtila po něčem novém a nevšedním. Piero Manzoni, 27letý umělec, chtěl za každou cenu vyčnívat a propagovat zároveň svůj ironický a umělecký objekt zpochybňující přístup. V jeho tvorbě byla ukrytá forma humoru, na který nebyla tehdejší společnost připravena. Do ní spadalo například 70 natvrdo uvařených vajec s otisky jeho palců, které během výstavy sám nakousl, a některá dokonce nechal nakousnout publikem. Nebo dílo s názvem Artist’s Breath (Umělcův dech), což byly modré, červené a bílé balónky nafouknuté jeho vlastním dechem, připevněné k dřevěné desce s nápisem „Piero Manzoni Artist’s Breath“.
Jako vrchol celé této kontroverzní série pak v roce 1961 vytvořil, nebo spíše vyprodukoval, 90 plechovek Artist’s Shit (Umělcovo hovno). Všechny plechovky byly na víku očíslované od 001 do 090 a měly na sobě etiketu v italštině, angličtině, francouzštině a němčině (viz titulní obrázek), která označovala obsah plechovky jako 30 g čerstvě konzervovaných výkalů umělce. Inspiraci ke svému veledílu údajně nalezl umělec u svého otce, majitele konzervárny, který mu řekl: „Tvoje práce stojí za hovno.“
Manzoni později poslal svému příteli, Benu Vautierovi, dopis, kde stálo: „Přál bych si, aby všichni umělci prodávali své otisky prstů, aby pořádali soutěže o to, kdo nakreslí nejdelší čáru, nebo prodá své exkrementy v plechovkách. Otisk prstu je jediným znakem osobnosti, který lze přijmout: pokud sběratelé chtějí něco intimního, pro umělce skutečně osobního, pak je tu třeba umělcovo vlastní hovno.“
V době, kdy se plechovky objevily, byl Manzoni považován za kontroverzního šílence a diletanta. Nebylo ani jisté, zda plechovky skutečně obsahují umělcovy výkaly. Dokonce se vyskytovaly názory, že jsou pouze naplněny sádrou. Plechovky nebylo možné zrentgenovat, protože byly vyrobeny z oceli, takže skutečný obsah Artist’s Shit zůstal zahalen tajemstvím.
To se změnilo až v roce 1989, kdy Bernard Bazile jednu plechovku koupil, otevřel a vystavil pod názvem Otevřená plechovka Piera Manzoniho. V plechovce se nacházel nesnadno identifikovatelný předmět zabalený v papírovém obalu. Bazile se jej ze strachu, aby obsah nezničil nebo neznehodnotil, nesnažil ani vyjmout nebo blíže prozkoumat.
Zajímavé je podívat se, jak rostla cena tohoto veledíla. První účtenka je z 23. srpna 1962. Jednu plechovku koupil básník Albert Lúcia za 30 g 18 karátového zlata. Plechovky byly původně oceňovány podle jejich ekvivalentní hmotnosti ve zlatě. Jedna z plechovek se dostala v 90. letech dokonce až k soudu. John Hunov, majitel plechovky, podal žalobu na Státní muzeum umění v Dánsku. To plechovku v roce 1994 vystavovalo, ale skladovalo ji při příliš vysokých teplotách, a tak „umělecké dílo“ degradovalo. Soud skončil ve prospěch majitele a muzeum muselo majiteli vyplatit vyrovnání v přibližné výši 35 000 amerických dolarů. V roce 2016 se na aukci umění v Miláně prodala jedna z plechovek za rekordní částku 275 000 eur.
Piero Manzoni zemřel v roce 1963 na infarkt. Nedožil se tak úspěchů, kterých jeho dílo později dosahovalo. Podle vlivného kritika Germanea Celanta se tomuto mladému muži podařilo vytvořit dílo kritizující soudobé poměry ve společnosti okořeněné svérázných humorem, zejména pak prostřednictvím jeho nejznámějšího díla, totiž onoho lejna.
Umělec a kritik Jon Thompson jde v zaumné interpretaci ještě dále: „Manzoniho kritické a metaforické zhmotnění umělcova těla, jeho procesů a produktů, naznačovalo cestu k pochopení osobnosti umělce a produktu umělcova těla jako spotřebního předmětu. Merda d’artista, umělcovo hovno, sušené přirozeně a konzervované „bez přidaných konzervačních látek“, bylo dokonalou metaforou pro tělesnou a netělesnou povahu umělecké práce: umělecké dílo jako plně začleněný surový materiál a jeho násilné vypuzení jako zboží. Manzoni chápal tvůrčí akt jako součást cyklu spotřeby: jako neustálé přepracování, balení, marketing, konzumace, přepracování, balení, ad infinitum.“
Asi nebudu sám, komu při četbě této zprávy naskočí rozježená kštice nad věčně popuzenou tváří jistého Davida Černého. Myslím, že o většině jeho děl by se dalo říci něco podobného, co vyslovil jeden z citovaných kritiků, totiž je že to je „merde“. Jestliže si snobové a jiní zbohatličtí magoři kupují podobné nesmysly na aukcích a chlubí se jimi na večírcích sobě podobným, které jako by vypadly z pozdních filmů Felliniho, je to konec konců jejich věc. Bojím se však, že velice mnoho Černého výplodů cáloval erár – počínaje slovutnými robaty na žižkovské věži přes průšvihovou Entropu až k nudnému prostředníčku hrozícímu z Vltavy směrem na tehdy ještě Zemanův hrad. To všechno si platíme z našich daní. Proč? Podporujeme přece vše nové, inovativní, kreativní a negující cokoli, co by se jen trochu dalo nazvat normalitou. Někdy mi však přijde, že té lásky k umění je trochu moc a že by se dala za menší peníze pořídit formou ústavní léčby v jednom známém zařízení na okraji Prahy.
—
Transgender ve sportu očima závodnice: Vůbec se mi nelíbí, že ženy mají být zticha, čteme na portálu Sport.cz.
„Je elitní triatlonistkou, vloni se dostala dvakrát do elitní desítky ve Světovém poháru. Ale také je Tereza Zimovjanová ženou, která se nebojí vyjadřovat k nejrůznějším tématům, i proto má na Twitteru tisíce sledujících. Pro Sport.cz popsala, jak většina závodnic vnímá zapojení transgender sportovkyň do ženské kategorie. Vyjměme z toho rozhovoru pár myšlenek. Jsou totiž tak kýženým závanem zdravého rozumu.
Triatlon je jedním ze sportů, který účast transgender sportovkyň připouští, ale jen za splnění velmi přísných podmínek, které se týkají hodnot testosteronu. Nedává to jistou záruku spravedlivého soupeření?
Vím, že je snaha ho udělat férovější, ale fér nebude nikdy. Geny se nedají v uvozovkách očůrat. Myslím, že to je slepá ulička a se ženami by podle mě (transky, pozn. aut.) závodit neměly. Kdyby měly vlastní kategorii, je to férovější pro všechny. Je mi hrozně líto žen, že se zase musíme ozývat, abychom měly místo ve společnosti, které je jen pro nás a fér. Vůbec se mi nelíbí, že ženy mají být zticha.
Setkáváte se i s opačným názorem? Tedy, že pokud se sportovkyně narodí jako muž, ale po tranzici a medikaci má některé hodnoty jako žena, může se ženami závodit?
Ještě jsem se nesetkala s tím, že by mi žena řekla, že to je fér a v pohodě. I mužští závodníci mi říkají, že to nechápou. Co jsem si všimla, opačný názor mají většinou buď samotné transgender ženy nebo lidé, kteří nemají s vrcholovým sportem vůbec žádnou zkušenost a neumějí si představit, jaké detaily tam rozhodují.
Studovala jste v USA, kde jsou debaty kolem transgenderu ve sportu vyostřenější. Už v době vašich studií jste registrovala toto téma?
Když jsem odjížděla před čtyřmi lety, vůbec se to neřešilo. Je to téma možná posledních tří let. Ale je pravda, že tam se to hodně řeší, v některých státech jsou povolené transgender děti ve sportovních soutěžích na středních školách.
Jaký tedy očekáváte další vývoj? Těžko se obě strany zcela shodnou na ideálním řešení…
Myslím, že se ukáže, že to úplně takhle nejde a sport se vrátí k tomu, co nám připadá fér. Nechci, aby byly ženy ve sportu utlačované, protože tak by to v jistém smyslu bylo. Věřím, že jsme došli do nejzazšího bodu a už se to bude řešit ve smyslu „Pojďme založit další kategorii“ a ne ve smyslu „Pojďme dát dohromady ženy s původně muži“.
Zlatá slova. Taková by se měla tesat, a nejen ve sportovním kontextu. Už jsem se kdesi dočetl, že se vědci zabývají laboratorními experimenty, jak vyrobit ze dvou různých spermat homosexuálů „výrobek“, který by byl schopen z jeho historické role vytěsnit vajíčko. Tj. umožnit biologické rodičovství muže s mužem. Anebo jiný příklad: Jestiže je žena (a nemusí to být nutně lesba) oplodněna mužem či dárcem spermatu, ale sama pak nemůže nebo nechce dítě donosit a svěří ho najaté pseudomatce, co nastane? Nové dítě se přece spojí s krví a tělesnými funkcemi náhradní „nosičky“, což znamená promíchání DNA obou žen. Která z nich je pak skutečnou matkou toho dítěte? Je to děsivý etický problém. Lidstvo si zahrává s ohněm, na nějž jednoho dne nejspíš dojede, Hlavně však, že se přitom na podobné „experimenty“ utratí hory peněz. Třeba těch, které by pomohly Třetímu světu zmírnit zdrcující dětskou úmrtnost, šíření AIDS, podvýživu a podobně. Ale co nám je po nějakých „opicích z džungle“, když máme své akademické epolety a skvěle placené trafiky, kde se zabýváme věcmi zhruba stejně důležitými, jako alchymisté v proslulé filmové dílně Werichova Rudolfa II. Jak že to bylo? Patláma paprťála, patláma i patláma, paprťála. Howgh.
—
Na portálu Novinky.cz se dozvídáme, že Firma řešila genderovou vyváženost bankovek. Vede Austrálie, Česko je v průměru. „Lidé z jihoafrické větve e-shopu Ubuy počítali zastoupení žen na bankovkách různých měn. Nejlépe jim z toho vyšla Austrálie, nejhůře například Čína, Rusko nebo Spojené státy. Australské bankovky patří z hlediska genderového zastoupení mezi nejvyváženější, protože pět z devíti zobrazených osob tvoří ženy. Za Austrálií následují skandinávské státy – ve Švédsku jsou ženy na čtyřech bankovkách a v Dánsku na třech. Stejně jako Švédsko je na tom i Skotsko.
Česká republika se dvěma ženami na bankovkách je podle serveru Digital Journal, jenž průzkum recenzoval, ve skupině dalších států, mezi něž patří Kolumbie, Dominikánská republika, Anglie a Wales, Kanada, Norsko, Mexiko, Nový Zéland, Filipíny, Argentina a Izrael. Na bankovkách měny euro žádné osoby zobrazené nejsou, jsou na nich k vidění stavby.
Analýza bankovek, které jsou ve světě v současnosti v oběhu, ukázala, že ženy jsou zobrazené jen na 80 z nich. Například Spojené státy, Rusko, Čína, KLDR, JAR a Indie patří k zemím, kde na bankovkách žádné ženy vyobrazené nejsou. Z ženských osobností objevujících se na bankovkách jsou nejoblíbenější kategorií spisovatelky. Kromě české spisovatelky Boženy Němcové jsou na bankovkách například Astrid Lindgrenová, švédská autorka populární dětské knížky Pipi Dlouhá punčocha, nebo britská spisovatelka Jane Austenová. Němcová je v Česku na bankovce v hodnotě 500 korun. Druhou zobrazenou ženou je pěvkyně Ema Destinová, ta je na dvoutisícikoruně.
Ano, to je další velice důležitý a pro budoucnost lidstva nepostradatelný „vědecký“ výzkum. Má však několik „ale“. Zůstaňme třeba hned u držitele nejhoršího vysvědčení – Spojených států amerických. „Výzkumníci“ přehlédli skutečnost, že americká měna na svých lícových stranách nese portréty amerických prezidentů. George Washington je na čtvrťáku (mince v hodnotě 25 centů), a také na jednodolarové bankovce. Thomas Jefferson zdobí niklák, tj. minci v hodnotě 5 centů, a též papírovou dvoudolarovku (i když to není přesné, americké bankovky jsou tradičně vyráběny ze směsi, kde papír obsahuje 75% bavlny a 25% lnu). Jeden cent neboli „penny“, stejně jako pětidolarovka nesou tvář Abrahama Lincolna. Stodolarovku zdobí Benjamin Franklin, padesátku Ulysses Grant, dvacku Andrew Jackson. Výjimku tvoří desetidolarovka s portrétem prvního ministra financí USA Alexandra Hamiltona. Na prezidenty 20. století zbyly zas jen mince: dolarový kovák obsadil Lyndon B. Johnson, půldolar jeho předchůdce John F. Kennedy a deseticent Franklin D. Roosevelt. Tak to je ta genderová diskriminace po americku. Chyba je ale ne v systému, nýbrž voličích. Kdyby před časem zvolili Hillary Clintonovou a nikoli Donalda Trupa, mohla někdy v roce 2300 vítat emzáckou delegaci Amerika platící měnou s vyobrazením oné dámy. Jenže co by kdyby, že.
Mimochodem, není důležitější, zda bankovka, kterou máte v kešeni, je platná a lze si za ni něco koupit, než zda má na líci genderově schválený portrét? Odpověz si každý sám.
