Jak se můžeme dočíst na serveru Echo24, „Mrňavý“ a „tlustý“ jsou nekorektní slova. Vydavatel přepsal knížky Roalda Dahla. Slušný poprask vyvolalo přepsání knížek britského spisovatele Roalda Dahla do jazyka bez výrazů, které mohou být některými považovány za urážlivé. Barvitý jazyk zmizel třeba z Karlíka a továrny na čokoládu. V novém vydání Dahlových knih z nakladatelství Puffin Books, jež spadá pod společnost Penguin Books, editoři změnili pasáže týkající se váhy, mentálního zdraví nebo rasy. Augustus Gloop, hamižný chlapec posedlý jídlem z Karlíka a továrny na čokoládu, nově není „obrovsky tlustý“, ale jen „enormní“. Umpa-lumpové, příslušníci fiktivního trpasličího kmene pracující v továrně na čokoládu Willyho Wonky už nejsou mrňaví, prťaví nebo sahající sotva ke kolenům, ale jednoduše „malí“. Nejde už o mužíčky, ale o malé lidi. Kniha Čarodějnice má novou pasáž. Když vyjde najevo, že čarodějnice nosí paruku, aby zakryly, že jsou plešaté, vysvětluje nová verze, že „existuje mnoho jiných důvodů, proč ženy mohou nosit paruky a není na tom nic zlého“.
The Guardian podotýká, že změny v Dahlových knihách jsou dalším sporem v debatě o kulturní citlivosti a vnímavosti, kdy se jejich zastánci snaží chránit děti před kulturními, etnickými a genderovými stereotypy v literatuře a dalších druzích umění. Kritici tohoto přístupu poukazují na to, že snahy přizpůsobit díla z minulosti vnímání 21. století mohou ohrozit ducha děl velkých umělců a znemožnit čtenářům, aby byli konfrontováni se světem, jaký opravdu je.
Společnost Roald Dahl Story Company, která má ke knihám práva, uvedla, že ve spolupráci s Puffin Books upravila „Dahlovy úžasné příběhy a postavy tak, aby se z nich mohly těšit děti i dnes“. Dodala, že jazyk v knížkách zkoumala společně se skupinou Inclusive Minds, jejímž cílem je, aby literatura pro děti byla inkluzivnější a přístupnější. Všechny změny jsou prý „drobné a bedlivě promyšlené“.
Tak ano. Klasická česká (Erbenova) pohádková postava Otesánka, která proslula tím, že v nemírné žravosti pojedla vše, co se naskytlo, například všechny osoby ve svém okolí včetně mnoha věcí. Každé postavě se napřed představil výčtem dřívějšího snědeného: „Jedl jsem – snědl jsem: kaši z rendlíka, krajáč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s trakařem…“ zakončeným slovy „…a tebe taky sním.“ Snědl ještě sedláka s koňmi a vozem, pasáčka s vepři, ovčáka se stádem ovcí a několik hlávek zelí. Postava Otesánka by zasloužila náležitě inkluzivní označení „osoba praktikující alternativní dietetický program“. Pak ale nastane problém s vyústěním pohádky, v níž jakási babka s motykou se sníst nenechá a za pomoci motyky Otesánka zabije, čímž dochází (podobně jako po zabití vlka v Červené karkulce) k osvobození všech snědených. Dáma se zemědělským nářadím by tedy zasloužila odsoudit jako vražedkyně víceméně nevinného alternativního konzumenta a omezení jeho svobod. Nebo ne? A proč vlastně ne? Vždyť jsme přece ve Cvokhazu.
—
To portál iDnes zase sděluje: Waynův nákladný western Alamo obvinili z podpory otroctví. Svým způsobem se prý dá jeho televizní uvedení (které jsme v nedávných dnech zažili i na našich obrazovkách), považovat za odvážné gesto, protože válečný western Alamo, za nímž v roce 1960 stál coby režisér i představitel hlavní role John Wayne, byl posléze obviněn z podpory otroctví.
Bitvu o Alamo, v níž proti přesile mexické armády postupující v roce 1836 napříč Texasem stojí hrstka obránců nouzového opevnění, s odstupem zfilmovali ještě jiní, třeba pod názvem Pevnost Alamo nebo Alamo: Třináct dní ke slávě. Nicméně nejčastěji se cituje právě Wayneova verze, třebaže svého času kromě jediného proměněného Oscara za mix zvuku musela být ráda, že z kin poplatila své nemalé náklady. Ostatně na výrobu přispěl Wayne značnou částkou ze svých soukromých prostředků a také sám sebe obsadil jen proto, aby ušetřil na dalším hereckém honoráři. Bizarní podrobnost: Navzdory tomu, že se o Waynově filmu mluvilo jako o propadáku, Alamo se stalo pátým nejvýdělečnějším filmem roku 1960.
Další nesmysl z dílny našich (a amerických a kdejakých takových) inkluzivních a diverzitních a jiné -ismy oslavujících mluvících hlav je ukázkou naprosté zpuchřelosti jakýchkoli hodnotových registrů. Stejně bychom mohli kaceřovat Mela Gibsona za film Poslední pokušení Krista (byl to přece Žid, že), Stevena Spielberga za Schindlerův seznam (byl to přece nacista). A abychom nechodili daleko, vlastně i Zdeňka Svěráka. Jeho Kolja ze stejnomenného oscarového filmu byl přece Andrej Chalimon, tedy Rus, a to dnes taky není úplně košer.
Jak to zpíval Ivan Hlas v Šakalích letech: „Táhněte do háje, všichni pryč“…
—
Bizár měsíce zveřejnily Novinky.cz pod titulkem Proč má Bůh být muž? Říkejme „to Bůh“, vyzvala německá ministryně. Německé konzervativní politiky pobouřily výroky ministryně pro rodinu Kristiny Schröderové, podle níž by slovo Bůh nemělo být mužského rodu, ale středního, aby nebylo genderově zabarvené. Křesťanská demokratka Schröderová se tak vyjádřila v rozhovoru pro týdeník Die Zeit. Podle kritiků zašla ministryně ve své politické korektnosti tentokrát příliš daleko.
Němčina má tři členy pro podstatná jména, které označují jejich gramatický rod – „der“ pro rod mužský, „die“ pro rod ženský a „das“ pro rod střední. Bůh se německy řekne „der Gott“, je tedy rodu mužského. Schröderová ale týdeníku Die Zeit řekla, že „každý člověk by měl mít možnost se u tohoto podstatného jména ohledně rodu sám rozhodnout“. „Může to být stejně dobře genderově neutrální das Gott,“ prohlásila politička.
Důležitou souvislost zmínil zákonodárce z CSU Norbert Geis, který řekl: „Bůh je pro nás otcem Ježíše Krista a tak by to mělo zůstat“. V křesťanských modlitbách je často zmiňována celá Svatá trojice, tedy Otec, Syn a Duch svatý. Ženský princip přitom v raném křesťanství reprezentoval Duch, v hebrejštině označovaný jako ruach, v aramejštině rucha, což jsou feminina.
Kromě komentářů ohledně gramatického rodu pro boha Schröderová v rozhovoru pro týdeník kritizovala také klasické dětské pohádky bratří Grimmů, které jsou podle ní sexistické.
Zjevně paní spadla do německého parlamentu rovnou z Marsu. V životě nepřečetla jedinou knihu o historii, filosofii a čemkoli dalším, co by jí mohlo poněkud rozvinout vzdělanostní aparát. Setrvala na dementních frázích svých stejně postižených ideologických souvěrců či souvěrkyň (nemělo by se též říkat „souvěrčat“?) a mele pantem jednu hloupost za druhou, vzdálena od reality asi jako planeta Pluto od Veverské Bitýšky. A to je svět, v němž dnes žijeme. Cvokhauz. Jenže tihle o něm rozhodují. Schrecklich!
