Vyhlásili nejlepší film všech dob. Je feministický, pro náročné a vážně dobrý, čteme na serveru SeznamZprávy. Britský filmový institut už 70 let pořádá anketu o nejlepší film všech dob. Každých deset let oslovuje filmové odborníky a režiséry, aby se podělili o svůj žebříček. Letos zvítězil snímek, o kterém jste nikdy neslyšeli. Dlouhá léta kralovaly na předních místech očekávatelné a léty i diváckou přízní ověřené klasiky – od roku 1962 vyhrával pravidelně Občan Kane, v předposledním ročníku v roce 2012 byl vystřídán Hitchcockovým Vertigem, který se v žebříčku dlouhá léta dral dopředu. V zásadě kosmetický posun. Letos však přišel šok. V souhrnném hlasování filmových kritiků, vědců, teoretiků i festivalových dramaturgů zvítězil belgický Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles, česky možno přeložit jako Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel. Vůbec nic vám ten název neříká? V životě jste o tom filmu neslyšeli? Možná nic neřekne ani jméno režisérky Chantal Akermanové. Akermanová, která v roce 2015 spáchala sebevraždu po dlouholetém boji s depresemi, skutečně stála dlouhá léta spíše na okraji zájmu a její minimalistické a feminismem prodchnuté filmy se netěšily takové pozornosti jako filmy leckterých vrstevníků, jakkoliv byly už za jejího života vysoce ceněné.
Jeanne Dielmanová z roku 1975 je pak jejím vrcholným dílem. Takřka třiapůlhodinový film pojednává o třech dnech v životě vdovy ve středním věku. Její den se skládá z rutinních úkonů, které vykonává s až pedantskou pečlivostí ve svém bytě 2+1 na Obchodním nábřeží. Každodenní činnosti sestávají z namletí kávy, naleštění bot, pohlídání sousedovic dítěte, pochůzek po městě, uvaření večeře a sexu s kunčafty, aby měla na zaopatření dospívajícího syna, který se vrací každý večer ze školy.
Akermanová, které bylo v době vzniku pouhých 25 let, věnuje, jak píše citovaný portál, pozornost činnostem, které jiné filmy opomíjejí, zachycuje je přitom v nepřerušovaných statických záběrech, které nutí člověka si mnohem více všímat minimalistického herectví hlavní představitelky Delphine Seyrigové. Odstraněním jakéhokoliv náznaku toho, co vnímáme pod pojmem děj, nutí Akermanová diváka mnohem pečlivěji sledovat všechny náznaky toho, že v životě hlavní hrdinky je něco v nepořádku. Na první pohled se sice jedná o tuctovou ženu v domácnosti, máme-li však možnost ji více než tři hodiny nezúčastněně pozorovat, stírá se z našeho hlediska rozdíl mezi prostitucí a domácími pracemi, což má za následek snazší pochopení radikálního konce.
Leckoho napadne, proč se vůbec podobnými anketami a žebříčky zaobírat. Navzdory snaze organizátorů se vždy bude jednat o ryze subjektivní hodnocení stovek nebo tisíců lidí, jejichž motivace mohou být různorodé. Konkrétně na příkladu ankety Britského filmového institutu se však dá, vzhledem k její dlouhověkosti a periodicitě, velmi hezky sledovat měnící se vnímání kinematografických milníků. Pro porovnání připomeňme, že Ejzenštejnův Křižník Potěmkin se od prvního ročníku umístil vždy v TOP 10, skončil v roce 2012 na 13. místě a letos dokonce figuruje až ve druhé polovině stomístného seznamu Už první ročník 1952 vyhrál film Zloději kol od průkopníka neorealismu Vittoria de Siky
Rozmanité byly také reakce. Zatímco genderisté se mohli utleskat, vynikající americký filmař, scenárista Taxikáře nebo Zuřícího býka Paul Schrader si na svém facebooku okamžitě postěžoval, že výsledek „(…) podkopává důvěryhodnost ankety. Působí to nepatřičně, jako by někdo položil palec na misku. (…) Jeanne Dielmanová bude od této chvíle připomínána nejen jako významný film v dějinách kinematografie, ale také jako mezník pokřiveného woke přehodnocování.“ O aktivistickém rozhodnutí se ve svém komentáři k anketě zmiňoval i český filmový teoretik Radomír Kokeš.
SeznamZprávy nadšený referát o tomto (ne)filmu uzavírá hezky optimisticky: „Volba Jeanne Dielmanové nejlepším filmem všech dob je vzkazem divákům, že vzrušující okamžiky nemusí nabídnout jen stamilionové blockbustery s freneticky snímanou akcí, kde vybuchují celé planety, ale i žena v domácnosti, která při vaření málem převrhne sklenici s mlékem.“
Tak za prvé: Ti, kdo udělují tu cenu, zřejmě nemají ani základní vědomosti z dějin kinematografie. Jinak by nemohli přehlédnout takové filmy, rovněž zpodobňující všednost a pomalost, ale s velmi závažným spodním proudem, jaké točila třeba Němka Margarethe von Trotta nebo Dán Lars von Trier a jeho skupina Dogme 95. Anebo Krzysztof Zanussi, či Ivan Passer, abychom zabloudili i do nám bližších luhů a hájů. To může znamenat jediné, a to je druhá poznámka: Volba proběhla politicky, podobně jako relativně nedávno dostala Nobelovu cenu za literaturu Rakušanka Elfriede Jelinek, lesbická provokatérka, o jejichž literárních kvalitách se píše jen velmi těžko. Dokonce na protest proti jejímu ocenění opustil jeden z členů Nobelův výbor.
Podle vývoje, který je v daném směru stále překotnější, hádám, že bude příští laureát Oscara nebo jiné podobné ceny Portorikánec, negramotný, invalidní, pokud možno s několika jazykovými vadami, který se dopracuje na post amerického prezidenta. Proč? Protože je prostě jiný než ten předchozí. Není bílé pleti, v mládí nepěstoval lehkou atletiku, nestudoval na Harvardu a nerozeznává Česko od Čečenska či Slovensko od Slovinska. Ostatně, při pohledu na inventuru šéfů americké administrativy by v mnoha ohledech nebyl první.
—
V Miláně uvedli ruskou operu, před divadlem se demonstrovalo, píše ČTK. V Miláně několik desítek lidí demonstrovalo proti uvedení ruské opery Boris Godunov, která zahájila operní sezonu divadla La Scala. Policii ale více zaměstnal protest krajní levice, když se demonstranti snažili prolomit zátarasy, napsal deník Corriere della Sera.
Uvedení ruského skladatele Modesta Petroviče Musorgského kritizovali ukrajinští diplomaté v Itálii. Podle nich může představení využít ruská propaganda. Proti zahájení sezóny ruskou operou protestovaly před divadlem tři desítky lidí. Jednalo se především o Ukrajince a jejich sympatizanty. „Nevím, proč mají Italové sklon si myslet, že ruská kultura nijak nesouvisí s ruskou vládou či ruským lidem,“ řekla agentuře AP demonstrantka původem z Charkova.
Před milánským operním domem panovalo před začátkem představení napětí mezi policií a demonstranty z krajní levice. Ti se pokusili prorazit zátarasy. Demonstrace byla svolaná proti zdražování. Podobný protest proti akci, kde se setkávají zástupci velkého byznysu s politiky, pořádá alternativní a anarchistická scéna každý rok. Během dne polili budovu divadla barvou ekologičtí aktivisté.
Věru kulturní záležitost. Pár desítek provokatérů pod záminkou ukrajinské propagandy provedla jakousi pseudoprotestní akci, kdy znectily dávno zesnulého klasika ruské vážné hudby s tím, že chudák jeho Boris Godunov bude jakýmsi pomyslným šrapnelem ukrajinské války s Ruskem.
Je to celé naprosto jasný nesmysl. Je to podobné, jako mi kdysi za komoušů můj velmi antikomunisticky založený přítel vysvětloval svůj vztah, upřímný a vřelý, k ruské kultuře. Když mi v patnácti letech vnutil ke čtení Mistra a Markétku, doprovodil to slovy: „Víš, on ten Bulgakov v srpnu 1968 na tanku neseděl“. Zlatá slova.
—
Další rána pro turistický ráj. Po covidu přišel zákaz nemanželského sexu, píšou opět Seznam Zprávy. Zákaz nemanželského pohlavního styku v Indonésii vyvolal obavy i o budoucnost turismu v zemi. Na cestovním ruchu je závislý ostrov Bali, ale i další oblasti. Na indonéský ostrov Bali před pandemií létaly miliony zahraničních návštěvníků ročně.
Po covidovém propadu turistického ruchu další ránu teď zasadila přímo indonéská vláda. Země přijala nový trestní zákoník, který zakazuje mimomanželský sex, za který bude hrozit až rok vězení, i soužití nesezdaných párů, za které můžou „provinilci“ skončit až na půl roku za mřížemi.
Zákoník, který bude vstupovat v platnost postupně během tří let, počítá i s dalším omezením náboženských a politických svobod. Indonésie je největší muslimskou zemí na světě, ale žijí tam i početné menšiny křesťanů, buddhistů nebo hinduistů. Donedávna byla považována za tolerantní zemi. Sám ostrov Bali je navíc nejméně muslimský, je z velké části křesťanský a budhistický.
Ostrov je závislý zejména na Australanech, kteří přijíždí kvůli odpočinku, zábavě a sportu. Mladí se tam jezdí pravidelně bavit. Nyní se bojí, že učiní něco nelegálního a kvůli tomu budou mít problémy se zákonem. Australská média zákon označila jako „Bali bonk ban“ (označení naráží na zákaz sexu). Australští uživatelé sociálních sítí na turistických stránkách podle BBC vyjadřovali znepokojení – někteří psali, že budou nově cestovat raději s oddacími listy, ti nesezdaní rovnou uvažují o výběru jiné turistické destinace, pokud by nemohli sdílet pokoj s partnerem. Zákon však vyděsil i indonéskou LGBTQ+ komunitu, protože sňatky osob stejného pohlaví nejsou v zemi legální.
Nu, je pravda, že to vyhlíží poněkud středověce. Ostrov Bali, ráj na zemi, odhání turisty jen proto, že spolu ve volném čase pěstují pohlavní styk. Čímž se Bali ochuzuje o nemalé příjmy z turismu a stává se terčem výsměchu a útoků kohokoli, lomu se zachce – od sexuálních avanturistů po teplé aktivisty. V téhle úvaze však nejde o ekonomiku Indonésie, nýbrž o fakt, že další region, o němž jsme se doposud domnívali, že žije podle dávných, ověřených a proto správných regulí, začíná bláznit. Je teď jedno, zda někde zakazují mimomanželský sex, styk stejnopohlavní nebo prostě soulož jako takovou. Vše to jde proti lidské přirozenosti. A to není dobrá zpráva.
