Řekne-li se slovo „únor“, leckomu, zejména z generace 50+, automaticky docvakne přívlastek „vítězný“. Ten byl na všech stupních škol za předlistopadových časů vyučován jakožto vítězství komunistické strany nad reakčním kapitalismem v tehdejším Československu. Téma „vítězného února“ je dostatečně provětrané ze všech stran, především jako symbol zlomového okamžiku, kdy se v naší zemi začala realizovat politika jedné strany, ekonomika jednoho vlastníka (státu) a kultura jednoho typu (sorela). Nemám příliš v lásce zjednodušené soudy, které neberou v potaz dobové kontexty. Komunistický puč v únoru 1948 vlastně nebyl pučem, nýbrž realizací politické dohody mezi předsedou vlády Gottwaldem a prezidentem Benešem, který akceptoval demise ministrů nekomunistických stran a dal Gottwaldovi volnou ruku k sestavení vlády nástupnické.
Ale mluvíce o „vítězném únoru“, nesmíme zapomínat na to, že se odehrál necelé tři roky po skončení okupace nacisty, v době, kdy hlavním národním hrdinou byl Stalin a jeho Rudá armáda, která měla na osvobození někdejšího Protektorátu převážný podíl. V době, kdy ódy na Stalina a Sovětský svaz pěly nejen partajní komitéty, ale i básníci vpravdě národní – Halas, Seifert, Hrubín, dokonce i Holan. Není tedy divu, že proti politické změně roku 1948 nezazněl žádný masovější protest, vynecháme-li samozřejmě znárodněné podnikatele a katolické intelektuály.
Vzpomínáme-li Protektorát, rovněž v jeho historii najdeme významné únorové výročí. Čtvrtého února 1942 představil nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich plán „konečného řešení české otázky“ (Endlösung der tschechischen Frage). Na rozdíl od Konečného řešení židovské otázky nebylo záměrem nacistů Čechy zlikvidovat, ale germanizovat je. Už dva roky předtím, v srpnu 1940, osnovu tohoto plánu předal Hitlerovi ministr pro Protektorát K.H.Frank. Jeho návrh je založen na snaze „na základě rasové rovnosti miliónů Čechů s Němci přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti”.
U dělnictva propagoval účast na sociálních vymoženostech Třetí říše, u rolnictva výhody agrární politiky a možnost využití dědičných statků, u buržoazie viděl cestu poněmčení ve zvýšeném společenském postavení a podpoře obchodu či řemesla, mládež se měla převychovat a měla jí být přiznána čest stát se německými důstojníky atd. Frank neviděl „řešení české otázky“ v deklasování národa do národa služebného ani ve fyzické likvidaci většiny jeho příslušníků, jako tomu bylo u Židů, nýbrž „pouze“ v likvidaci „jeho českého národního a politického vědomí“ a navrácení češtiny nanejvýš do role „hovorové řeči (nářečí)“ s tím, že vymizí jako úřední řeč a každý postup mládeže bude ve školách podmíněn dokonalým zvládnutím němčiny (české školy měly být postupně zrušeny). Přesvědčení nacistických pohlavárů o správnosti cesty potvrzuje další, ještě o rok starší dokument nesoucí podpis generála Fridericiho. Píše se v něm:
„S ohledem na podmínky v Protektorátě a v zájmu velkého cíle rozbití české vůdcovské vrstvy muselo by se počítat s přijetím českých živlů do velkoněmeckého prostoru jako s nutným zlem. Příklady:
• Povolání českých vědců na německé vysoké školy.
• Povolání českých hospodářských pracovníků do německých podniků.
• Přivedení techniků a odborných dělníků do Německa.
• Výměna lékařů.
• Převzetí českých studentů německými vysokými školami.
• Převzetí českých statkářů jako německých rolníků.
• Bylo by také možné zaměstnávat bez nebezpečí zvlášť vybrané bývalé příslušníky československé armády v německých soukromých podnicích (kromě zbrojního průmyslu).
Kdyby se tyto živly neosvědčily a kdyby se nepřeorientovaly, pak je přece beze všeho můžeme poslat zase domů. Při přizpůsobivosti Čechů lze však s určitostí očekávat, že většina z nich se jako jednotlivci ve velkém německém prostoru v krátké době přeorientuje, že bude hrda na svou vážnost a svůj příjem a že se bude už v příští generaci cítit jako Velkoněmci.“
Reinhard Heydrich a Karl Hermann Frank (1942). Mužové, kteří plánovali germanizaci „přizpůsobivých“ Čechů
A propos Heydrichův plán. Obsahoval zamýšlené zásady germanizace českomoravského území. Zdejší obyvatele rozdělil takto: 1. kategorie „dobře smýšlejících Čechů dobré rasy“, která měla být poněmčena (a tím zrovnoprávněna s Němci), 2. kategorie „dobře smýšlejících Čechů špatné rasy“ měla být taktéž poněmčena (tedy také zrovnoprávněna s Němci, vznikal u ní pouze problém, jak to udělat, aby neměli potomky), u 3. kategorie „špatně smýšlejících Čechů dobré rasy“ se měl provést nejprve pokus o poněmčení, a teprve pokud by se tato snaha míjela účinkem, vyslovil Heydrich výraz „postavit ke zdi“, a nakonec 4. kategorie „špatně smýšlejících Čechů špatné rasy“ se měla poklidnou cestou přesídlit kamsi k Ledovému moři, aby zde zastávala „výsostné postavení mezi tamními národy.“
Tak si říkám, jestli by se s těmito historickými dokumenty neměl seznámit náš slavný ministr zahraničí Jan Lipavský, který tak horlivě podporuje konání sudetoněmeckých (dříve se docela přesně říkalo revanšistických) spolků na našem území.
Šéf sudetoněmeckých spolků Bernd Posselt, přítel premiéra Fialy. President Zeman onehdy trefně nazval Posselta „Hitlerem po výkrmu“
Nicméně dosti historie a směle k folklóru. Jako obvykle si připomeňme několik pranostik, vyjadřujících lidovou zkušenost a moudrost. Třeba: „Únor – úmor: kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě.“ Nebo: „Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.“ Či po moravsku: „Když v únoru mušky lítajú, to v marcu robky v ruce chuchajú.“ Případně po fatalisticku: „Nechce-li severňák v únoru váti, v dubnu se to musí přec jenom státi.“ Hezký je i původ slova únor. Jazykovědci jej odvozují od slovesa nořiti se (do studené vody). A pak že pražští otužilci vymysleli nějaký extravuřt.
A nezapomeneme ani na významné dny. Až dosud jsem vybíral spíše ty nesmyslné až hloupé. Tentokrát učiním výjimku. 2. února je vyhlášen Mezinárodní den mokřadů. Tento den připomíná datum podepsání Úmluvy o mokřadech, majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva, nazývané také Ramsarská úmluva v roku 1971. Česká republika je smluvní stranou úmluvy od roku 1990 a na seznamu má zapsáno celkem 14 mokřadů. Jsou mezi nimi rybniční soustavy (např. Třeboňské rybníky, Novozámecký a Břehyňský rybník, Lednické rybníky), říční nivy (např. Litovelské Pomoraví, Mokřady dolního Podyjí), rašeliniště (např. Šumavská rašeliniště, Krkonošská rašeliniště) a dokonce i jeden ojedinělý podzemní mokřad – Podzemní Punkva. Mokřady poskytují životní prostor pro rostliny a živočichy, zabezpečují jídlo a čistou vodu, chrání pobřeží, fungují jako přírodní houba proti záplavám atd. A mimochodem Česká společnost ornitologická uvádí, že celosvětově měřeno více než miliarda lidí je závislá na mokřadech, které jim poskytují obživu prostřednictvím rybolovu, zemědělství, transportu zboží a lidí, dodávky vody, cestovního ruchu apod. Jazykem o něco obyčejnějším bych jen dodal, že jde o část přírody, která k ní patří odedávna a jak praví staré konzervativní moudro, věci, které fungují, by se neměly měnit. Neboť pak je to zpravidla změna k horšímu.
