Štvanice na děkana Národohospodářské fakulty VŠE v Praze doc. Miroslava Ševčíka má jasné zájmové, účelové politické kontury. Stalo se „tématem dne“ vymístit z veřejného prostoru člověka, který nastavuje dnešní vrchnosti ono pomyslné zrcadlo a nebojí se své výhrady ke způsobu současného vládnutí říkat nahlas, na což má jako občan i akademik plné právo. To se však nehodí do krámu propagandistům z režimních médií typu Forum 24, která na něj zahájila hon s cílem vyhnat jej z vedoucího místa fakulty, a nepochybně poté i z celé VŠE. Propůjčil se k tomu dokonce i rektor této věhlasné školy Petr Dvořák. Akademická solidarita a vědomí akademických svobod u něj ustoupily politické poptávce: co kdyby příštím terčem byl on, že?
Na této štvanici je nejnechutnější její podoba, agresivita a plošnost. Připomíná to velmi urgentně rétoriku všech těch Urválků 50. let nebo rudoprávních škrabalů 70. let. Už zde nejde (zatím) o protistátní spiklence, ani o ztroskotance či zaprodance. Dnes máme před očima dezoláta (kdo ví, co to slovo znamená, ať se mi ozve, dostane ode mne knihu), kremelského švába, proruskou lůzu, spodinu a patologickou sedlinu společnosti. Už se objevil i termín známý z 50. let: zrádce vlasti. O Ševčíkovi samotném se z našich médií dozvídáme, že je „děkan – šaman“ (na Forum 24 – ejhle, zde zakotvil zhrzený Marek Wollner z ČT), hájí na svých přednáškách agresivní diktaturu (Pavel Šafr tamtéž) atd.
Obzvláště se předvedl Václav Dolejší na SeznamZprávách, když Ševčíka nazval odrazem bídy českého vysokého školství. Proč že je vysoké školství v bídě? Podle Dolejšího „na vině je extrémní autonomie, nezávislost na státu, kterou vysoké školy získaly po roce 1989.“ Tumáš, čerte, kropáč. Pokud si pamatuji, akademické svobody byly jedním z hlavních požadavků studentů jdoucích 17. 11. 1989 z Albertova vstříc pendrekům na Národní třídě. Kde byl tehdy pan Dolejší? Pozoroval dění z oken vinárny v Mikulandské ulici? Nejspíš. Jinak by nemohl napsat takovou nehoráznost.
Toto dění nenechalo chladnou značnou část veřejnosti. Během doslova několika hodin vznikla petice na obranu doc. Ševčíka (https://www.petice.com/docent-sevcik-podpora), mající v tuto chvíli už cca 40 tisíc podpisů. Paralelně s tím spatřil světlo světa otevřený dopis rektoru VŠE Petru Dvořákovi s výmluvným titulkem Nechte učit Ševčíka. Komu to připomnělo slavný slogan Nechte zpívat Mišíka, který se objevil po zákazu tohoto umělce v totalitním socialismu, je na správné adrese. Metody jsou více méně stejně a kýžený výsledek též: zabránit dotyčné osobnosti ovlivňovat veřejné mínění svými myšlenkami. Sokrates za něco podobného byl zabit, Ševčík (zatím) jen špiněn a ostrakizován, ale princip je týž.
Zastat se v této chvíli Ševčíka, neznamená vyjádřit souhlas se všemi jeho názory, ale postavit se proti snaze moci jej za jeho názory trestat. Můj kamarád Jan Schneider mi k tomu vyprávěl poučný příběh sepsaný pastorem Martinem Niemöllerem: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“
