Český název měsíce dubna se odvozuje od dubů, kterým během tohoto měsíce začíná růst listí. V mnoha evropských jazycích je název měsíce (anglicky April, německy April, slovensky Apríl) odvozen od latinského Aprilis. Původ tohoto slova je nejasný. Jeden z výkladů název odvozuje od řecké bohyně lásky a plodnosti Afrodity (Aphrodite – aphrilis). To vůbec není marný výklad, vezmeme-li v úvahu, že po dubnu přichází máj, ten lásky čas. Ale aby nebylo vše jen slunečné, traduje se, že lidé narození ve znamení Skopce (což je právě většina dubna), jsou sice aktivní a cílevědomí, ale taky někdy otravně tvrdohlaví, kterážto vlastnost jim může ubírat na střízlivém a vícerozměrném pohledu na svět.
A co na to lidová přísloví? Třeba „hodně-li v dubnu vítr duje, stodola se naplňuje.“ Nebo „duben hojný vodou – říjen vínem.“ Dubnové, neboli aprílové počasí, má nepochybně na svědomí pranostiku „duben – ještě tam budem“, která ústrojně navazuje na „březen – za kamna vlezem.“ Tak jako tak je duben měsícem příslibů.
Při pohledu do kalendária zjistíte, že duben umí být také jakýmsi „úsekem častých nehod“. Jen v jediném dubnovém dni, tom patnáctém, se stalo tohle všechno: Roku 1861 prezident USA Abraham Lincoln povolal do zbraně 75 000 dobrovolníků. Tímto aktem oficiálně propukla Americká občanská válka, známá též jako válka Jihu proti Severu. Téhož dne o čtyři roky později, 1865, zemřel Lincoln po atentátu ve Fordově divadle ve Washingtonu. Roku 1912 se na své první plavbě v severním Atlantiku potopil zaoceánský parník Titanic. Roku 1927 došlo k záplavám na řece Mississippi, zasáhly až 630 tisíc lidí, škody vyšplhaly k miliardě dolarů. Roku 1989 na Hillsborough Stadium v Sheffieldu zemřelo 96 fotbalových fanoušků. Roku 2010 po výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull byla zastavena letecká doprava nad Evropou. Roku 2013 došlo ke dvěma bombovým útokům u cíle Bostonského maratonu, v jejichž důsledku zemřely 3 oběti a 183 lidí bylo zraněných. A konečně roku 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame v Paříži ničivý požár, mimochodem dodnes uspokojivě nevysvětlený. To je pěkná bilance jediného dne!
Za hodně temný lze považovat 5. duben. Toho dne v roce 1945 byl přijat tzv. Košický vládní program. Na jeho základě se odehrávaly politické procedury v poválečném Československu – formálně do roku 1946, kdy proběhly první volby, fakticky do února 1948, kdy převzala moc ve státě Komunistická strana a zavedla systém, jemuž by jen hodně velký optimista dal název demokracie.
V závěrečné etapě 2. světové války proběhla jednání mezi prezidentem Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, jehož výsledkem byla dohoda o vytvoření domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Uvádělo se, že vláda schválila tzv. Košický vládní program po příjezdu na československé území, dne 5. dubna 1945 v Košicích. Ve skutečnosti byl vládní program podepsán již 29. března v Moskvě. Strany londýnského exilu přijely na jednání nedostatečně připraveny. Vedle komunistů předložili návrh pouze sociální demokraté, tzv. Akční program, ten odmítl předsedající jednání sociální demokrat Zdeněk Fierlinger (pozdější člen KSČ) a byl projednáván pouze návrh komunistů, připravovaný Klementem Gottwaldem od konce roku 1944.
Košický vládní program ve své ekonomické části zdůrazňoval několik hlavních úkolů – urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců (dokument hovořil o majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“ s výjimkou německých a maďarských antifašistů). Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Vláda prohlásila, že „požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů“ a že je třeba „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení“.
Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví, zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Samo znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945 (v té době ještě nebylo ustanoveno Národní shromáždění, takže nemohly být vydávány zákony). Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.
To, co bylo pro poválečné svobody v republice doslova fatální, bylo ustavení tzv. Národní fronty. Systém Národní fronty umožňoval kandidovat do voleb v roce 1946 pouze stranám sdruženým v této organizaci. Po volbách, které vyhrála KSČ, byly všechny strany Národní fronty přizvány k podílu na moci (tj. neexistovala žádná povolená opoziční strana). To bylo od komunistů velmi chytře vymyšleno. Zakázali existenci dvou velmi silných prvorepublikových stran (agrárníků a národních demokratů), které se vždy prezentovaly jako strany pravicové, a vtáhli do poválečné vlády váhavé střelce a oportunisty z řad lidovců a národních socialistů, později už jen socialistů. Podrobili si, nejprve fakticky a poté i organizačně, sociální demokraty a měli volné pole k vlastní partiokracii. Proto se někdy říká, že poválečné tři roky byly obdobím omezené plurality, ale je to eufemismus jako Brno. Když zakážete výraznou výseč stranického spektra, činíte první předstupeň k diktatuře. Ovšem nikoli proletariátu, nýbrž stranických funkcionářů.
Kdybychom chtěli najít jakousi aktualizační optiku, dává nám dnešní doba opravdu pěknou příležitost. Stávající česká vláda pěti stran, které lid začal spontánně říkat Národní fronta 2, už dává najevo praktickými kroky i opatrně naznačovanými plány, že by jí nějaká podobná „omezená pluralita“ vůbec nebyla proti mysli. Způsob, jak se tato Národní fronta (108 hlasů ve Sněmovně) po celou dobu od voleb chová vůči donedávna panujícímu hnutí ANO (dostalo jen o půl % méně než trojka SPOLU a má 72 mandáty), a zejména hnutí SPD (20 mandátů), dává jasně tušit přicházející ostrakizaci vybraných nepohodlných politiků a jejich veřejnou dehonestaci, která může v kontextu válčícího východu Evropy vést třeba i k jejich zákazu. Nouzový stav je předpis dosti gumový a lze ho použít na kdeco, včetně likvidace politické opozice „zákonnou cestou“. Rád bych v této věci byl špatným prorokem.
Ani v dubnu nezapomeňme slavit významné dny. Je jich hned několik, co stojí za pozastavení. Hned 1. duben je už od roku 1906 Mezinárodním dnem ptactva (na počest tehdy podepsané konvence o ochraně užitečného ptactva). Shodneme se, že pták je tvor nejen užitečný (třeba na pekáči), ale především krásný, ladný, symbol svobody. Pohled na letícího čápa těžko nahradíte láskyplným vyšťouráním žížaly z humusu. A ostatně už Janek Ledecký kdysi popravdě zpíval, že „na ptáky jsme krátký.“
To 3. dubna je v kalendáři červeně zaškrtnut Mezinárodní den spodního prádla. Není zřejmé, z čeho vznikl, ale je fakt, že právě v tento den pořádají výrobci a prodejci spodního prádla různé akce – např. pochody ve spodním prádle, ty se konají snad ve všech velkých světových metropolích (New York, Rio de Janiero atd). Dodejme, že podle tradice asi nemají v tento den příliš důvod k oslavě ve Skotsku, neboť pod kiltem se přece chodí naostro. Jak to mají se dnem spodního prádla obyvatelé rovníkové Afriky, se můžeme jen dohadovat. Ale soudím, že mají dost jiných starostí.
(Média na pranýři – Kresba Štěpán Mareš)
16. dubna pro změnu slavíme Světový den hlasu. Navzdory očekávání však nejde o hlas voličský, nýbrž ten obyčejný, lidský, co zpravidla vyluzujeme ústy a přilehlými orgány. Právě o ně v tom významném dni jde, neboť jsou často prostorem pro vážné zdravotní poruchy.
Od roku 1991 se 20. dubna slaví Mezinárodní den svobody tisku (Mimochodem slaví se i 3. května). Iniciátorem byla organizace Reportéři bez hranic. Cílem je připomenout, že média by měla být svobodná a nezávislá, neměla by být ovlivňována vládou, politiky či jinými organizacemi. Tento den by měl také připomenout, jak jsou pro nás informace důležité a to, že každý chce získávat přesné, relevantní a nezkreslené informace. To je zvláště dnes velmi aktuální. Vlády, včetně té naší, se předhánějí, která nejvíc sešněruje tuto Ústavou i Všeobecnou deklarací lidských práv garantovanou svobodu, kdo dá novinářům nejtěsnější náhubek, kdo nejdůsledněji umlčí všechny kritické a polemické hlasy. A abychom si uvědomili, jak je to s tou svobodou doopravdy, máme k tomu příležitost hned týden poté, 27. dubna, kdy je Mezinárodní den smutku. Ten byl sice původně (1996) vyhlášen jako den vzpomínky na oběti pracovních úrazů, ale doslovně vzato i zamčení mluvidel, aby nemohly šířit nežádoucí myšlenky, je svého druhu taky pracovní úraz. Často doživotní.
