Někdo z vás, pt. ctěných čtenářů, si možná povšiml, že jsem před časem přerušil svůj cyklus Tezí. S tím se to totiž mělo tak.
Původně si seriál s tímto jednotným názvem u mě objednal Petr Hájek v srpnu loňského roku, když se pokusil obnovit měsíčník MY. Vyšla však jen čtyři čísla a z finančních důvodů nebylo možné pokračovat jinde než na internetu. Jenomže i tam zasáhla ruka Velkého Bratra a webovou stránku MY vypnula. Ne že bych byl tak ješitný a myslel si, bůhvíco velikého v Tezích zjevuju. Spíše nemám rád nedokončené úlohy. Výjimkou je Mozartovo Requiem. To je geniální skladba, ačkoli nedošla autorem původně zamýšleného završení. Tak zkrátka dnes přináším poslední, červencové Teze. Ty srpnové si račte nalistovat, chcete-li, o rok níže na této stránce.
Název měsíce červenec může podle jednoho z výkladů znamenat malý červen, přípona zde vyjadřuje následnost, červenec následuje po červnu. Začíná zrát první ovoce červené barvy. Červenec označuje období, kdy už je všechno červené ovoce, které ještě jen začalo zrát v červnu, už zralé. To zní logicky, i když při pohledu na skotačení české vládní věrchušky by se spíše hodilo považovat červenec za měsíc, kdy by se všichni ti otrapové měli začít notně červenat. Jenže to oni nedovedou, jsouce bez studu nalepeni ke svým korytům a barvu mění pouze tehdy, když na ně vyplave nějaké opravdu pěkné kompro. To však spíše modrají či zelenají. A představte si, že by se jeden z krásných měsíců roku jmenoval zelenec nebo modřenec? Brrr…
Mnohem zajímavější je dnešní, v tolika západních zemích zavedené slovo juli / july / júl atd. To pochází z času zavraždění císaře Gaia Julia Caesara, tvůrce juliánského kalendáře. Jeho nástupce Marcus Antonius na jeho počest změnil název měsíce, původně zvaného Quintilis, na Julius. Červenec vybral, protože Julius Caesar se 13. července roku 100 př. n. l. narodil. Dnes by asi nikdo při poslechu slavné písně kapely Uriah Heep July Morning nebádal nad kultem osobnosti…
Stříh – a mluvíme-li o kultu osobnosti, vkrádá se choutka připomenout, že to bylo právě 3. července 1962, kdy soud poslal novináře a spisovatele Vladimíra Škutinu do vězení za větu, že prezident Novotný je vůl. Toto později vylíčil v knize Prezidentův vězeň. Kromě toho, že Škutina neřekl nic, co by bylo v rozporu s pravdou a všeobecným míněním o intelektuálních a dalších kvalitách soudruha Nejvyššího, je to asi v období počínajícího před-pražsko-jarního tání první příklad toho, jak si moc ještě umí dupnout, chce-li. Ačkoli ty nejdrakoničtější čistky v české kultuře patřily spíše do let padesátých a téhož roku 1962 byla ustavena tzv. Kolderova komise, mající za cíl najít ty nejtěžší zločiny, jichž se předchozí bolševické panstvo dopouštělo na svých odpůrcích, ještě následujícího roku bručel Škutina za tu větu o Novotném.
Nebyl v tom údělu sám. Dlužno zde připomenouti zapomínaného (a havlovskou vrchností nenáviděného) spisovatele Jana Beneše. Ten šel do chládku prvně během vojenské služby roku 1958 za, jak sám později napsal, „podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček“. Po čase si pobyt v onom zařízení zopakoval v letech 1967 až 1968, kdy byl znovu uvězněn, tentokrát za podvracení republiky spočívající ve spolupráci s Pavlem Tigridem a zasílání textů do Tigridova pařížského časopisu Svědectví. Ale nebyl to poslední Benešův konflikt s mocí. Ještě v roce 2005, dva roky před dobrovolným odchodem z tohoto světa, byl odsouzen za údajné výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci na 4 měsíce podmíněně. Beneše neměli rádi ani režimní spisovatelé a kulturtrégři, protože se s nimi takříkajíc nemazal. V jednom rozhovoru na to téma už v roce 1979, v exilu, řekl na margo oslavovaných knih Pražského jara: „Podívejte se, kolik unfair pivní pěny tam bylo. Trampoty pana Humbla (Vladimír Neff, pozn. pž.) jsou rozhodně lepší a pravdivější kniha než Žert (Milan Kundera, pozn. pž.) a Sekyra (Ludvík Vaculík, pozn. pž.), a kolik se napsalo o tom a o onom? Kolik autorů si před rokem 1968 naříkalo, kterak by psali, kdyby cenzury nebylo, a když cenzury nebylo, zjistilo se, že v těch proslavených „šuplíkách“, do kterých se psalo, není takřka nic“. Inu, Beneš uměl šlapat na kuří oka a sklidil za to nelásku a úpornou (a bohužel namnoze úspěšnou) snahu vytěsnit ho do ofsajdu národní paměti. Tak ho připomeňme aspoň zde, když už je to těch patnáct let, co mu to nelze říct do očí.
Trochu rouhavě mě v této souvislosti napadá parafráze na dávný Bezručův verš: Kdo na jejich místo? Kdy se přestanou nepohodlní novináři, spisovatelé, táboroví řečních či prostě webové aktivisté zesměšňovat, ostrakizovat a vylučovat z „lepšolidské“ společnosti a kdy budou následovat stíhání, soudy, kriminály? Svého času mi herec Ivan Vyskočil, sdílející podobné názory a hodnoty jako já, napsal takovou hořkou glosu: „Stejně se jednoho dne sejdeme na hranici“. Odpověděl jsem mu zcela spontánně bonmotem: „Záleží na tom, zda na státní nebo zapálené.“ Až teď mi dochází, jak strašnou věc jsem vyslovil a jak blízko skutečnosti může být.
Téhož 3. července, ale o mnoho let později, roku 1988, loď amerického námořnictva USS Vincennes sestřelila nad Perským zálivem civilní Airbus A300 společnosti Iran Air, na jehož palubě zahynulo všech 290 lidí. Nutno dodat, že k tomuto ukázkovému aktu státního terorismu došlo v íránském vzdušném prostoru nad Perským zálivem. Následující události plasticky vypovídají o skutečném charakteru země, kterou jsme si vetkli na své standarty a transparenty co přítele nejvěrnějšího a ve všem činění následováníhodného.
Ihned po incidentu Spojené státy svou vinu popíraly, uváděly různé verze událostí a obviňovaly íránského pilota. Aby se USA vyhnuly rozsudku Mezinárodní soudního dvora v Haagu, kam případ předal Írán, v roce 1996 prohlásily sestřelení íránského letadla za omyl, vyjádřily lítost nad zmařenými životy a vyplatily rodinám pasažérů kompenzace, ale Íránu se za sestřelení nikdy oficiálně neomluvily, přestože jejich křižník při akci neoprávněně narušil íránské výsostné vody i vzdušný prostor. Skutečnost, že americká loď narušila íránské výsostné vody, byla ve zprávě americké vyšetřovací komise zatajena a byla až později vypátrána investigativním novinářem.
Americká vyšetřovací komise došla k závěru, že k „sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zanedbání ze strany amerického námořnictva.“ Kapitán podle komise „jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně.“ Vyšetřovací komise dále uvedla, že Írán musí nést zodpovědnost za „rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu.“ Za sestřelení civilního letadla nebyl nikdo potrestán, naopak všichni členové posádky USS Vincennes byli vyznamenáni stuhou za bojové nasazení. Kapitán lodě byl vyznamenán Řádem záslužné legie (Legion of Merit), který je jedním z nejvyšších amerických vojenských vyznamenání. Koordinátor leteckého boje („air-warfare coordinator“) byl v roce 1990 vyznamenán „Navy Commendation Medal“. Co dodat?
A ještě jedno politické datum. 17. července 1998 byl na základě opoziční smlouvy s podporou sociální demokracie zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus, tehdejší předseda jediné pravicové strany u nás. Takzvaná „oposmlouva“ má dnes u mnoha (ne)pamětníků díky manipulujícím médiím špatnou pověst, ale jen za situace, když ignorujeme dobové souvislosti a konec konců i důsledky tohoto podivuhodného politického trylku. V Německu se v průběhu uplynulého půlstoletí několikrát ustavily pravolevé koalice, aby zvládly vnitropolitický neklid a ekonomické trable, prostě proto, že to z výsledku voleb nešlo vypočítat jinak, aby ta vláda měla sílu a smysl. U nás se ale kolem nepsané koalice ODS a CSSD tančily ukrutně hloupé mediální tance, z aktérů smlouvy, Klause a Zemana, byli činěni největší zločinci všech dob, ale nikdo se nezamyslel nad tím, proč to tak bylo a muselo být.
Výsledek červnových voleb roku 1998 dal dvě varianty – zvítězila ČSSD, druhá byla s nepatrným odstupem ODS a další pak o řád hůře umístění lidovci a Unie svobody. Zeman dostál předvolebnímu slibu a vyzval lidovce a unionisty (bývalé odpadlé antiklausovské ódéesáky) k jednání o koalici. Ti to odmítli. Dá se tedy říci, že Zemana vehnali do Klausovy náruče samy. A pak hořekovali, když se nové (ne)koalici začalo dařit. Spustili protivládní aktivity (Cesta změny, Impuls 99, ČT věc veřejná atd), ale s nulovým faktickým výsledkem. Vláda Miloše Zemana s podporou ODS dovládla bez větších problémů do konce svých dní. Mnozí se ještě dnes shodují v tom, že to byla patrně nejstabilnější vláda po převratu. Ty, co přišly po ní, byly jen truchlivými příklady neschopnosti, řevnivosti a zmaru.
Vzpomínám si na jednu osobní zkušenost. V době oposmlouvy jsem pracoval v Poslanecké sněmovně v týmu předsedy Klause. Někdy koncem roku 1999, tedy víc než rok po uzavření oposmlouvy, přišel Klaus na poradu s tím, že Zeman provádí už příliš mnoho bludných a socializujících kroků a je třeba s ODS z té smlouvy vycouvat, tehdy se říkalo po klausovsku „vyexitovat“. Aby ODS nepřebírala větší podíl na vládních chybách, než bylo nutné. Klaus nám všem, co jsme v tom týmu byli, dal za úkol do příští porady připravit nějaké návrhy na to couvání. A na příští poradu přišel s papírem nadepsaným slovy Toleranční patent. Klaus měl vždycky čuch na dobré slogany (viz Sarajevský atentát). Toleranční patent neznamenal odchod ODS se smluvního partnerství, nýbrž dodatek k oposmlouvě ve smyslu radikálně větších pravomocí ODS v kontrole vládou činěných kroků. Nejpozději od té chvíle bylo lze mluvit o nepsané sice, leč koaliční formě vládnutí. A tak i bylo až do jara 2002. Je dobré tyto věci čas od času připomínat. Zvlášť když různí jedinci činní tehdy i dnes vytahují staré události s novým ideologickým nátěrem, sloužícím jejich dnešním zájmům, ale v žádném případě nejsou reálným obrazem tehdejších věcí.
Nu a nakonec jako vždy něco památných dnů spjatých s měsícem červencem. Vedle těch, které dobře známe a využíváme je spíše k odjezdu na chalupu než k zamyšlení o jejich světodějném významu pro národ a kontinent (tj. 5. 7. Den věrozvěstů Cyrila a Metoděje, připomínka jejich příchodu na Moravu roku 863, a 6. 7. Den upálení mistra Jana Husa roku 1415), je zajímavý zejména 2.7. Světový den UFO (World UFO Day) – k výročí údajné havárie UFO v Roswellu v roce 1947. Tento světový den navrhly v roce 2001 ufologické organizace. Jednoho potěší, když ví, že i bytosti z vesmíru mají na naší krásné modré, nikoli zelené planetě svůj svátek. Může se nám to hodit do budoucna. Až tu přistanou Marťani, tak budeme mít protekci. No, nekupte to!
