Kapitola 13, v níž spolu s Věrou okusíme dobromilné fungování Kontientální unie
Kdy že Věře spolu s dalšími desítkami pasažérů podařilo ubrzdit trolejbus a natlačit jej zpět do základní stanice Zdislavka na stejnojmenném sídlišti, musela si Věra nejprve aspoň na půlhodinku odpočinout, protože vykonaná námaha brždění pojízdného kolosu si vybrala svou daň. Věra se nemohla ani pohnout, všechny klouby na rukou i na nohou měla naběhlé, sama nevěděla v tu chvíli, zda se jí zítra podaří vstát v předepsanou hodinu, tedy v 5:00, aby, tak jako všichni občané Unie, vyrazila pracovat pro její prospěch. Ostatně předpokládaná doba ranního tlačení trolejbusu dala tušit, že bude mít co dělat, aby stihla v sedm vytáhnout roletu a začít prodávat výše zmíněnou whisky a jiné vkusné suvenýry z návštěvy naší gubernie. Nicméně když si představila, že jí čeká krásný klidný kontinentální večer, lehce ožila a asi po hodině se dopajdala těch 300 metrů od zastávky ke svému domu.
Nejprve zašla do vedlejší garsonky za svým otcem. Její matka bohužel už před pár lety odešla na nákup, ale zapomněla si doma hidžáb, což některý bystrý spoluobčan stihl vyfotografovat a zaslat na Centrálu nekontinentální činnosti. Toho dne, ani nikdy poté, se matka z obchodu nevrátila. Jen asi po měsíci z Centrály přišel balíček, v němž bylo několik drobností patřících matce: malý zápisníček, do něhož zaznamenávala, co ten který měsíc utratila, aby vyšla s penězi (mluvíme o době, kdy ještě pohříchu existovaly peníze, nedlouho poté se jich však Unie moudře zbavila, ale k tomu se ještě dostaneme.) Dále balíček obsahoval čtvrtku tvrdého a zčásti zeleného chleba, zkažené špekáčky ze sarančat a rozpitou láhev limonády s příchutí chlévské mrvy. Nebylo pravděpodobné, že by matka v průběhu svého mizení z gubernie stačila upít toho rajského moku, takže se dalo předpokládat, že tou lahví ukojil žízeň nějaký zřízenec z transportu na Špicberky. Ale to nebylo jak dokázat. Navíc voda byla již dosti zvětralá a přírodní vůně mrvy z ní již téměř vyprchala, takže se nakonec nehodila než ku zalití kaktusu na Věřině parapetu.
U kaktusu se krátce zastavme. V unii nebylo přípustné pěstování okrasných rostlin, protože svými barvami narušovaly oficiální šeď a čerň všude vůkol. Ale aby občané nestrádali nedostatkem kontaktu s přírodou, bylo jejich povinností pořídit si na každou domácnost aspoň jeden vzrostlý a řádně pichlavý kaktus a ten každý večer půlhodiny hladit po ostnech a odříkávat přitom dobře známé věty Máme rádi Unii, Unie je zítřek nás a Unii nepřátelům nedáme. Pokud byste namítli, že k takovému činění nebylo dost dobře možné občany v soukromí jejich bydlišť nutit, pak jste na omylu. V každém z těch obydlí bylo značné množství kamer, nejméně čtyři, každá umístěná v jednom stropním koutě, aby vcelku poskytovaly panoramatický pohled. Tyto kamery sledovaly a zaznamenávaly každý váš pohyb. Bylo nemožné před jejich pohledem uniknout. Fungovaly totiž i během blackoutu, neboť byly vybaveny náhradním zdrojem z agregátu. Unie tím samozřejmě sledovala dobro svých občanů. Co kdyby někdo uklouzl na vlhké podlaze? Co kdyby se někdo zranil při hlazení kaktusu? Co kdyby někdo pronášel věty, které byly v Unii nepřípustné? Před všemi těmito riziky Unie ve své dobrotě své občany chránila a oni – aspoň tak to psal Kontinentální kurýr – jí za to byli nevýslovně vděčni.
Věra tedy zašla nejprve do garsonky svého otce, která se nacházela hned vedle bytu Věřina. Byla to dost netypická situace. Obvykle měla každá rodina v Unii jeden jediný byt, pokud vůbec nějaký. Mnozí občané bydleli pod mosty či v parcích, což byli především ti, jejichž původní byty obsadili nově příchozí na základě úředního rozhodnutí, často ale i bez něj – vzdorujte však svalnatému chlapíkovi z pouště, když vás žádá o takovou maličkost! Fakt, že Věra i její otec měli každý vlastní bydlení, byl důsledkem Věřina bystrého rozumu. Když se tak pohybovala na letišti mezi rozmanitými cizinci, z nichž někteří dokonce znali jednu ze tří řečí, jež ovládala i Věra, dokázala si vytipovat čtyři pány tmavší barvy, kteří, kdyby nečekali na letecký spoj do svého domu na Miami s bazénem a dvaceti ložnicemi, mohli být někým méně pozorným považováni za běžné nově příchozí. Věra se s těmito pány dohodla následovně: Každého vyfotografuje, nejlépe i s ní nebo jejím otcem, a pod to nechá příslušného pána vlastnoručně potvrdit, že se k Věře nebo jejímu otci natrvalo stěhuje, čímž je naplněna kvóta rozdělení nově příchozích do bytů stávajících občanů.
Pánové nic neriskovali, za pár okamžiků sedli na své letadlo a druhý den se už koupali ve svém bazénu. Ale zase taková filantropie to od nich také nebyla. Každý obdržel část šperků po Věřině matce. Nebylo toho mnoho, nějaké náušnice, pár zlatých mincí z dob monarchie, ale pořád lepší než nic. Navíc ti snědí pánové k věci přistoupili kreativně, a co šlo, to na sebe hned navěsili. Takže jste mohli vidět nastupovat čtyři tmavší osoby sice zjevně mužského pohlaví, ale s náhrdelníky na krku, náušnicemi vetknutými do uší (kdo neměl dírky po piercingu, tomu Věra jako bonus procvakla boltec sešívačkou), ruce plné prstenů. Takže celá věc nutně měla dohru ve slavnostním ceremoniálu, na němž tyto čtyři turisty dekoroval letištní inspektor pro genderizaci za zásluhy o prohlubování mezigenderových vztahů a propagaci progresivního myšlení současnosti. Poté tedy konečně pánové směli nastoupit do svých letadel, kde od personálu navíc každý vyfasoval láhev whisky Golden Cock. Proslýchalo se, že někteří, ba co dím, všichni, nevydrželi a suvenýr do sebe během dlouhého letu obrátili, takže pak netrefili ke svému bazénu a vnucovali se do bazénů jiných, třeba Denzela Washingtona, Foresta Whitakera, Morgana Freemana a dalších jim podobných. To se však záhy uklidnilo cestou tamní politice, chlapci přišedší z gubernie strávili noc na záchytce, kde jim většinu šperků ukradli spolunocležníci, a vše bylo zas, jak má.
Věřino zastavení u otce nebylo dlouhé. Zkontrolovala, že k večeři zkonzumoval halal polévku z pouštního hmyzu a že se za den pětkrát pomodlil k Alláhovi tak, aby byl dobře vidět na kamerovém záznamu. Co si u toho nebohý stařec doopravdy mumlal, Věra nezjišťovala. Hlavně když byl zachycen vkleče na koberečku, jak bije hlavou o kachličky.
Poté se Věra přesunula do svého obydlí. Měla byteček sice nevelký, ale útulný. Když jste si odmysleli ty kamery a poměrně nevzhledný kaktus na parapetu, řekli byste, že domácnost jako by vypadla z nějakých starých časů. Byla tam postel, nikoli jen od stropu visící síť s moskytiérou, byl tam normální stůl a židle, nikoli jen nízké polštáře kolem zdí, byla tam dokonce i televize. Avšak nemylme se, to nebyla vymoženost , nýbrž povinnost. Každý občan Unie musel vlastnit jeden televizor, aby na něm mohl (rovněž povinně) sledovat večerní zpravodajství o novinkách v Unii a proslovech unijních vrchnostů.
Podle toho, kolik vrchnostů se zrovna ten den k něčemu vyjádřilo, byl dlouhý i sám program. Málokdy byl kratší tří hodin, protože vrchnostové Unie měli stále, co říci, ale stávalo se i, že dosáhl bezmála ranních hodin. To když došlo k nějakému kromobyčejnému úspěchu na poli vědy či kultury. Typické to bylo při skončení výše uvedených odborných experimentů při produkci mandarinek nebo při odhalování nové sochy státního sochaře Goliáše Bílého. Takové události byly zpravidla odvysílány v celé stopáži. Občané měli povinnost to všechno sledovat, protože nikdy nemohli vyloučit, že je druhý den z obsahu zpravodajství nebude na pracovišti namátkově zkoušet úsekový důvěrník pro život v Unii.
Je třeba spravedlivě říci, že unijní televize neměla jen ten jeden zmíněný program. Ten se nazýval, jak jinak, Unie News. Pak ale bylo možné přepnout na program Unie Comedy. Jenomže navzdory očekávání jste na něm nezhlédli nějaký hraný film či estrádu. Na obrazovce se objevila předtočená tvář vašeho domovního důvěrníka pro život v Unii, kterak drží v ruce tužku a papír, cosi si píše a naléhavě se táže: „Tak tobě se nelíbí program Unie News?“ Asi si snadno dovodíte, že pokus přeladit televizní program absolvoval každý občan Unie maximálně jednou. Podruhé už by to bylo hodnoceno jako kladná odpověď na důvěrníkovu otázku a následky si už podle dosavadního líčení sami lehce dokážete představit.
Kapitola 14, v níž nahlédneme do kuchyně unijních médií a žurnalistiky
Mluvíce o televizi, zastavme se nyní u unijních médií obecně. A také u lidí, kteří je vytvářeli, zvoucích se novináři či žurnalisté, ačkoli tyto tituly ke skutečnému výkonu a výsledkům jejich činnosti obvykle nikterak nepasovaly. Leč nepředbíhejme.
Mediální život, jako ostatně víceméně všechno, byl v Unii skvěle zorganizovaný. Měl velmi jednoduchou a přehlednou strukturu, vystavenou výlučně vertikálně. Na nejvyšší příčce byl Unijní výbor pro výběr a vytváření správných zpráv (UVVVSZ). Tento výbor měl v čele Hlavní komisi UVVVSZ a ta zase ve svém čele Vrchního komise UVVVSZ. Tento hlavní komisař byl zároveň komisařem celé unijní komise (podobně jako byl Lopata komisařem pro výstavbu). Do jeho kompetence patřila především agenda zvaná VP – Vytváření pravdy. Proto se té funkci také často zjednodušeně říkalo Komisař pro pravdu. Několik let tuto funkci zastávala také Josefova a Věřina rodačka komisařka Ďourová, jejíž zásluhy o vytváření pravdy nemohly být nepovšimnuty. Čistě k této příležitosti vytvořil tým animátorů z neziskových organizací hologram zvěčnělého vládce Zdislava Šavla, který osobně předal Ďourové – ovšemže rovněž holografickou – kytici. Metál za zásluhy o blaho Unie jí pak předal – dosud živý – Šavlův podtajemník a nosič tašky Pantovský, jenž proslul tím, že ode dne úmrtí Zdislava Šavla vydával dvakrát ročně sérii knih se společným názvem „Mé hovory se Zdislavem Šavlem“. Jen zlí a nepřející jedinci poukazovali na to, že kdyby vskutku všechny ty řeči měli Šavel s Pantovským zvládnout odříkat, trvalo by jim to cca 300 let. Ale protože ty knihy beztak nikdo nečetl, tak to nikomu nepřišlo nijak zvláštní.
Až na jednoho knihkupce, jmenoval se tuším Kweruland. Ten se začetl do jedné z mnoha knih údajných hovorů a nalezl tam například tento text.
Pantovský píše: „Šel jsem jednou kolem řeky a vidím, jak Zdislav (míněn Šavel, Pantovský jej všude důvěrně jmenuje křestním jménem, aby dal najevo, jak moc mu byl nablízku) sedí na břehu a chytá ryby. Divné bylo jen to, že neměl rybářský prut. Hleděl upřeně na hladinu, jako by ty ryby chtěl uhranout, aby k němu samy přispěchaly. Vědělo se, že Zdislavovi nedělá dobře pohled na krev, proto to byl zjevně jediný způsob, jak dokázal lovit ryby. Navrhl jsem Zdislavovi, aby si vzal keser, jímž lze podebrat rybu, aniž se jí ublíží. Zdislav se však rozčílil. „Jak se mnou mluvíš, skrčku“ (což, pravda, nebylo spravedlivé, oba dva, jak panovník, tak panoš měli zhruba půldruha metru a oděvy si kupovali v dětských odděleních, protože Šavel by vedle sebe nesnesl nikoho byť o milimetr vyššího). A Šavel pokračoval: „Jaký neser? Takhle se mluví s panovníkem? Táhni na Hrad a do večera tam napíšeš dvěstěkrát „Mám rád svého panovníka Zdislava Šavla. Do té doby nedostaneš večeři a nepustíme tě do tvého kotce“.
Tato pasáž vzbudila v Kwerulandovi jisté podezření. Pokusil se tedy číst Pantovského knihy dál: „Jdu takhle jednou kolem Zdislavovy pracovny a vidím cosi nového. Tam, kde ještě předevčírem byly rokokové štuky, benátské zrcadlo a křišťálový lustr ze 17. století, se nacházela docela jiná výzdoba. Na zdi se stkvěla fungl nová freska zobrazující všechny Zdislavovy kamarády, manželky, milenky a psy, úhrnem zhruba 80 postav, velmi realisticky zpodobněných. Trochu mě mrzí, že jsem to nevyfotil, dneska bych tím trhal aukce a burzy.“ (Tuto větu však po zralé úvaze Pantovský vypustil, což Kweruland nemohl vědět, ale my víme všechno, tedy i toto. A o Šavlově letoře a Pantovského přichomýtavém vztahu k Šavlovi to vypovídá leccos zajímavého).
Pantovský však pokračuje: „Jediné, co v místnosti zbylo, bylo to zrcadlo. Ne však to benátské. Jednak bylo zavěšeno příliš vysoko a Zdislav by v něm viděl leda horní část čupřiny, a jednak mělo svou cenu, což ocenil zejména komisař Lopata, který je od Šavla získal, věnoval své manželce, šéfce Metropolitní spalovny, s.r.o., která benátské zrcadlo pověsila na stěnu svého 75m2 velkého WC. Tehdy jsem se pokusil Zdislavovi dobře poradit: Zdislave, to zrcadlo, co tam teď visí, je z IKEY, tamto mělo přece jen větší hodnotu. Na to mi Zdislav odvětil: No jasně, to dobře vím. Lopata mi za něj poslal elektrikáře na chalupu, aby vyměnili žárovky, a zdarma, představ si, to je kabrňák, na takové je spoleh. Ne jako na tebe“. Ten dovětek sice Šavel vyslovil, ale Pantovský nezaznamenal. Zřejmě usoudil, že by pro něj nevyzněl moc lichotivě.
Leč vraťme se výrobě pravdy a jejímu dalšímu mediální užití. Nejlépe to přiblížíme na příkladu, o němž jsme už na předchozích stránkách pojednali. Když například z centrály Unie přišel pokyn, že v naší gubernii se musí něco udělat s produkcí brambor a mandarinek, Komisař pro pravdu svolal všechny členy guberniálního oddělení Unijního výboru pro výběr a vytváření správných zpráv (UVVVSZ), aby se společně poradili, jak se záležitostí mediálně naložit. Komisař pro pravdu tehdy to byl jistý Pravoš Machr, jenž dříve působil ve funkci šéfredaktora Kontinentálního kurýra. Komisař Machr předložil zdánlivě snadné řešení: něco lidem namluvíme, a protože oni buď všechno sežerou bez myšlení, nebo nám stejně nevěří nic apriori, projde to lehce. Uděláme kampaň, jejímž obsahem bude přesvědčit občany, že nejlepší přílohou k řízku ze švábů jsou mandarinky, a jako zákusek poté pohár ze syrových brambor politý šlehačkou ze sádry a posypaný drcenými mšicemi, připomínajícími strouhanou čokoládu. A protože tu už beztak dávno skoro nikdo nepamatuje, tak to ani nikdo nepozná.
Machrův nápad bych okamžitě aklamačně schválen celým UVVVSZ a vydán realizačním týmům k rozpracování. Následujících několik měsíců celou gubernii olepili billboardy oslavujícími tyto nové potravinové recepty, dokonce i mezi projevy jednotlivých unijních vrchnostů na Unie News poprvé objevila reklama, kterou natočil – jak jinak – státní umělec Johan Kladívko, za což obdržel státní vyznamenání Zdislava Šavla 2. stupně. Pravda, trochu to hradní úředníci popletli. Šavel byl již tou dobou na pravdě boží – nebo čí vlastně, tak dali Kladívkovi metál „In memoriam“. Pozapomněli trochu, že ten se dává zesnulým laureátům, nikoli že je předáván zesnulým panovníkem. Ale protože to nevěděl ani Kladívko, vyvěsil si metál hned vedle zarámované fotografie zvětšené na 200×300 cm, na níž byl zachycen Zdislav Šavel, kterak při příchodu do svých pracoven poměrně hrubě odstrkává dotěrného Kladívka s kamerou. Kladívko však záběr opatřil nápisem: „Pořizuji exkluzivní záběry našeho milovaného Zdislava Šavla.“ A pod to zapíchl – vedle vyznamenání za přenos demonstrace ze Vzletné – i metál nový.
Pravda, někteří zlolajní podřízení režiséra Kladívka, spatřivše metál „in memoriam“, utrousili lakonicky „Už aby to bylo“, jenomže to utrousili slyšitelně, takže je ještě téhož dne jejich pod-podřízení udali a mluvkové byli štantopede eskortováni směr Špicberky. Tím se ostatně také vyřešil jeden ze stále trvajících úkolů z unijního komisariátu pro pravdu, a to, že povinností každé redakce je – kromě bdělosti a ostražitosti – též průběžná kádrová obměna personálu, aby tento sám také neustával v bdělosti a ostražitosti. Každý tak měl nad sebou nějaký ten Damoklův meč. Jedině tak mohla liberální demokracii v Unii vzkvétat.
Co se týče kampaně s brambory a mandarinkami, příliš se nepovedla. Ne že by se snad její realizátoři málo snažili, ale občané si nevážili unijní dobroty a navrženou stravu vcelku masově odmítali. Mnozí byli dokonce přistiženi při tom, že ze sádrové šlehačky vybírali kousky syrových brambor a pak je vařili, pokud zrovna nebyl blackout. Takovou opovážlivost si unijní vrchnostové ve své neskonalé dobrotě opravdu nezasloužili. Nicméně aspoň v této věci museli ustoupit a vyhovět nadřízeným orgánům podle svrchu již popsaného postupu – pěstování mandarinek v Polabí s větrníky a dovozu čehosi, co moc nepřipomínalo brambory, odkudsi z parných subtropů.
Abychom však neustrnuli u jednoho vskutku výjimečného neúspěchu výroby pravdy, zastavme se u případů nadmíru výtečných. Vesměs to mělo, jak jinak, úzkou spojitost s nějakou politickou událostí. Před lety se například primátorem guberniálního hlavního města stal jistý dr. Ivan Bavor. V unijní centrále ho neměli rádi, protože občas pronesl něco tak nepředloženého, jako že by si občané gubernie měli samostatněji rozhodovat o věcech týkajících se jejich běžných životů, třeba co si budou oblékat, zda půjdou v neděli na Vzletnou demonstrovat, nebo raději do lesa na houby a čerstvý vzduch a podobně. Podobné hříchy se Bavorovi sčítaly v unijní Centrále pro neunijní činnost. Ale protože to bylo v době, kdy ještě formálně existovaly volby a z nich plynoucí délka volebního období, tak nebylo snadné se Bavora z jeho funkce snadno zbavit.
Jako obvykle však s řešením přišel technický génius komisař Lopata, mající na starosti nejen všechno to, co stojí nad zemí, tedy budovy, mosty, parkoviště na letišti atd., ale i pod ní. Konkrétně kanalizace. Lopatu napadlo, že při nejbližším letním deštíku, který se přežene metropolí, nechá ucpat všechny kanalizační otvory, takže voda se bude shromažďovat v řece Mrňavě, protékající centrem města. A bude-li deštíku dosti, to by bylo, aby se Mrňava nerozlila mimo břehy a nezpůsobila nečekané vlhko v ulicích.
A jak to Lopata vymyslel, tak se i stalo. Při první srpnové přepršce se kvůli ucpaným kanalizačním odtokům voda z Mrňavy rozlila mimo břehy a vstoupila do ulic. Někde dosahovala až 4 cm od dlažby, což nikdo dosud nepamatoval. Potíž byla v tom, že voda, nemaje kam odtéci, setrvávala na silnicích a chodnících a začínala v letním horku trochu zahnívat. To ovšem vedlo k nečekaným důsledkům. Přímo na břehu Mrňavy měla svůj pětipatrový rodinný domek manželka komisaře Lopaty a před domkem parkovala své nové elektroauto od firmy Van der Leyno. Voda přitékající z Mrňavy nejprve způsobila zkrat v mizerně pospojované elektroinstalaci, takže auto explodovalo a vzalo s sebou kus přilehlého nábřeží, ale navíc rychle se kazící voda podtekla pod vstupními dveřmi lopatovic rezidence u učinila ji bez plynové masky neobyvatelnou. Podotkněme, že Lopatová neměla ani zdání, že pravou příčinou celé věci je nápad jejího manžela s ucpanou kanalizací.
Lopatová byla zvyklá řešit vše bez otálení. Zavolala tedy Lopatovi, nazvala jej několika špatně citovatelnými výrazy a uložila mu, ať věc ihned vrátí do původního stavu. Lopata měl však důležitý politický úkol, a tak své manželce na její telefonický jekot odpovídal stoicky: „Ano? Opravdu? Ale nepovídej… Tak to je zajímavé…“, a přitom hledal v lejstrech na svém stole kýžené lejstro. Tím byl formulář Institutu pro unijní kanalizaci, opatřený razítkem a všemi potřebnými úředními nezbytnostmi. Tento formulář vyplnil a poslal jej na magistrát potrubní poštou. To byla snad jediná vymoženost ze starých časů, kterou si noví vrchnostové ponechali, protože tamtudy obvykle posílali lechtivá sdělení sekretářkám svých kolegů a sjednávali si s nimi pracovní schůzky v místnosti zvané lehárna.
Primátorova asistentka, když potrubím přiběhla nová pošta, měla za to, že se jedná o další pozvání do lehárny, jenomže když si sdělení přečetla, zbledla a beze slova vtrhla do primátorovy pracovny. Ten lejstro rozbalil a četl: „Sdělení Institutu pro unijní kanalizaci: Povodňový stav opadává, během několika minut budou ulice suché. Oznamte to prostřednictvím médií veřejnosti.“ Což také nebohý primátor Bavor poslušně obratem učinil. Na obrazovkách Unie News byl přerušen program, spočívající v reportáži z kladení věnců k jednomu z pomníků Coudenhove-Kalergiho, a na obrazovce se zjevila tvář primátora Bavora, sdělující národu toto: „Podle sdělení Institutu pro unijní kanalizaci je situace s vodou z řeky Mrňavy nadmíru výtečná. Vše bude v několika minutách vyřešeno.“
Těch několik minut se protáhlo na tři týdny. Mezitím byla Bavorovi ve všech médiích nasazena psí hlava, byl označen za ignoranta, tupce, oportunistu, tenistu (toto označení sice mělo nejasný důvod, ale přípona –ismus postačila), zkrátka nepřítele Unie a jejího lidu. Takový člověk nemá právo dosedět si svůj mandát, do něhož byl zvolen, a musí být nahrazen, vyobcován a převezen na převýchovu severním směrem. Což se pak také záhy stalo. Jen byl Bavor za obzorem, nechal Lopata odšpuntovat odpadové roury a voda z Mrňavy během pár minut zmizela v kanálech. Pravda, na ulicích po ní zbyl nějaký nepořádek, ale toho se hbitě zmocnila firma Metropolitní zametárna, s.r.o., v čele jejíž správní rady stála, jaké překvapení, opět Lopatová.
Nastal však trochu problém, co s neobsazeným místem primátora po odsunutém Bavorovi. Jako obvykle věc vyřešil svým originálním způsobem komisař Lopata. Na vedení města řekl toto: „Vážení kolegové, kolegyně, přátelé asexuálové, osoby nebinární, lesbické, homosexuální a všech další 125 pohlaví. Jak víte, naším úkolem, jejž jsme obdrželi od Kontinentální unie, je na všech frontách šetřit. Proto navrhuji na místo primátora resp. primátorky bakalářku Lopatovou, která sice vystudovala genderová studia, ale plně se osvědčila ve vedení firem Metropolitní spalovna a Metropolitní zametárna. A krom toho, už mě stejně nebaví nosit úplatky kdejakému cizímu čičmundovi, takhle to zůstane doma.“ Ovšemže tu poslední větu Lopata nevyslovil, ale bylo mu ji lze snadno číst v komixovém obláčku nad hlavou.
Jak to dopadlo? Primátorkou města byla jednomyslně zvolena bc. Lopatová. Aklamačně hlasující představitelé města dostali na odchodu ze sálu každý jeden věcný dárek ze zatopeného přízemí Lopatovic rezidence. Stačilo jen trochu Jaru, a předmět byl jak nový. Vesměs šlo o věci ležící na zemi – originál koberce z Paňdžábu, mosazné držáky na deštníky z období královy Viktorie, barokní intarzovaný botník včetně několika párů domácí obuvi (ta však byla jen od Vietnamců, bc. Lopatová věděla, jak se chovat hospodárně.). Zda bylo součástí souborů suvenýrů z hlasování též Šavlovo benátské zrcadlo, není známo. Ale není to příliš pravděpodobné, protože patrně neleželo na provlhlé zemi. Tedy pokud si na něm Lopatová nezkoušela slavnou filmovou scénu Marilyn Monroe se sukní vlající nad větrákem. Ale to je skoro vyloučeno, protože bc. Lopatová netušila nic o existenci Marilyn Monroe a z celé kinematografie měla zvládnuté jen tři naučné instruktážní filmy ze svých genderových studií. A v těch se benátská zrcadla nevyskytovala.
A elektroauto firmy Van der Leyno, jež vyletělo do vzduchu před domem paní primátorky? Nebojte, nemusela jezdit trolejbusem, natož jej tlačit. Obdržela auto nachlup stejné, jen nově s izolovanou elektroinstalací na podvozku.
