Kapitola 19, kde dozvíme, jak kulturně se žilo v Kontinentální unii
Nejen chlebem, vodou a cvrčky živ jest člověk. Tuto pradávnou parolu měli na paměti i osvícení lídři naší Kontinentální unie. Unie jako celek měla na zřeteli kulturní vyspělost a správnou (nejen sexuální, ale též ideovou) orientaci občanů. Za tím účelem byla v každé gubernii vytvořena speciální pravidla akceptující a zároveň akcentující kulturní specifika té které gubernie. My se zde logicky budeme věnovat gubernii naší, ale s vědomím, že v těch ostatních to podléhá stejným principům. To kdyby si náhodou některý nedostatečně silně občansky způsobilý jedinec pomyslel, že fyzickým přesídlením do jiné unijní gubernie by získal něco navíc. Krom toho, že pokus o překročení hranic takovému nezpůsobilci vynesl jednosměrný lístek na Špicberky a vše s nimi související, jak jsme předestřeli v předchozím líčení.
Nuže jak tedy vypadala kulturní politika v naší gubernii? Byla jednoduchá a jasná, jako téměř všechny oblasti zdejšího života. To hlavní, čím guberniální vrchnost přispěla ve směru kulturní politiky, bylo transparentní a nedvojsmyslné rozdělení kulturních statků na a) přikázané, b) povolené, c) zakázané. Toto dělení mělo řadu výhod. Předně přehlednost. Každý ihned věděl, s čím zachází, a tedy případně i schází. Nejlépe to je vidět na příkladech.
Tak třeba v divadle: Každé divadlo na území gubernie, a to jak profesionální, tak amatérské, muselo mít na stálém repertoáru hry Zdislava Šavla. Rozdíl byl v tom, že profesionální divadla musela v reprízách udržovat nejméně tři Šavlovy tituly, zatímco amatérům stačil jeden. Důvod? Profesionální divadla byla placena z guberniálních veřejných financí, a proto si gubernie zcela správně mohla nárokovat náležitou protislužbu v podobě povinnosti uváděl hry onoho velikána, zatímco amatéři si svou zálibu platili sami, takže uváděním aspoň jedné Šavlovy hry dávali najevo oddanost Unii a zároveň tím bránili svému přeřazení do kategorie jen povolených či dokonce zakázaných.
Zdislav Šavel byl pilný autor, každé divadlo tedy mohlo sahat po širokém repertoáru jeho dramat. Za všechny uveďme například hry Přicházení, Trepanace, Kolaudace, Lento debiláto či hru, kterou sice nenapsal sám Šavel, ale vznikla jako kolektivní dramatizace Pantovského cyklu Hovorů se Zdislavem Šavlem. Tato hra byla oblíbená zejména mezi amatérskými divadelníky, neboť v ní hrála jediná postava, samozřejmě sám Zdislav Šavel, nadto celou dobu sedící na židli u stolu, kam obsluha z výčepu, neboť amatéři hrávali svá představení zpravidla v zadních sálech restaurací spíše nižších cenových skupin, donášela průběžně herci občerstvení v podobě čerstvě natočeného piva. Tyto náklady nebyly většinou vysoké a amatérské divadlo je bylo ochotno vynaložit, tím spíše, že hlavní a jedinou postavu obvykle ztělesňoval jeho šéf.
Zde lehce odbočíme. Tradice inscenování monodramatu Hovory se Zdislavem Šavlem vedla někdy ke zvláštním peripetiím. Amatérští divadelníci směli občas uspořádat přehlídku či festival amatérského divadla, na níž ale každý soubor mohl poslat soutěžit jen jediné představení. A protože už se vžilo pravidlo, že každý soubor má nastudovánu aspoň jednu hru od Zdislava Šavla, mnohdy se stávalo, že se taková přehlídka sestávala výlučně z inscenací Šavlových her, neboť si od toho jednotlivé soubory slibovaly jisté zvýhodnění v hodnocení poroty festivalu. A protože i amatérské divadlo občas leze do peněz – od jízdenek na vlak do místa konání po konzumaci posilujících nápojů v nádražním bufetu, nejednou se stalo, že na tutéž akce vyslaly některé soubory toliko svého šéfa s dramatizací Pantovského Hovorů. Nu, umělecky to velký přínos nebyl, ale mimo oči a uši všudypřítomných udavačů a kamer se jednotlivá představení této inscenace zvrhla v prostou vybíjenou, jejímž hlavním smyslem nebyly Šavlovy nesmrtelné myšlenky, nýbrž souboj o to, který z herců během hry vypije nejvíc piv. Přesněji řečeno, kdo z nich vydrží až do závěrečných vět a ještě nebude v bezvědomí.
Tato kulturní neobyčejnost však brzy vzala zasvé. Odpůrci tohoto typu divadla argumentovali tím, že zlatá Šavlova slova vypadávající z čím dál víc blekotajících herců by takto mohla být zesměšněna, a to odporuje hlavnímu zákonu gubernie, který zněl: „Zdislav Šavel na věčné časy a nikdy jinak“. Naopak příznivci avantgardního pojetí divadla a pěnivého moku oponovali, že přece sám Zdislav Šavel to byl, kdo zkonzumoval během svých mandátů nejvíce moku příbuzného s tím divadelním, založil dokonce ve svém sídle výčep a akce tam konané za početnou hradbou stráží vešly do dějin jako Šavlové tance. Zda bylo inspirací toho názvu proslulé dílo Arama Chačaturjana, není doloženo, ale není to vyloučeno, protože Chačaturjan se sice narodil v Moskvě, ale národností byl Armén. To tehdy ještě stačilo k tomu, aby dotyčnému byly odpuštěny jakékoli styky s Ruskem, které by jej mohly uvrhnout v podezření ze sympatií s dnešním ruským režimem, který byl už i Šavlovi obřím trnem v oku.
Asi netřeba dlouho hádat, který názor nakonec převážil. Byl to program totální dealkoholizace gubernie (koneckonců tou dobou už se rozbíhala i slibná a poté úspěšná jednání Unie se Špicberky), takže nápojem donášeným z výčepu už nesmělo být pivo, nýbrž limonáda s příchutí chlévské mrvy. Ta však byla chuťově tak – řekněme – specifická, že amatérské soubory od té doby uváděly raději jiné Šavlovy hry, navzdory vyšším nákladům. Ty však obsahovaly pouze jízdné do místa soutěže, protože nádražní bufet nabízel též pouze výše uvedený nápoj, a divadelníci chtěli přece jen prožít jízdu vlakem a pobyt v místě konání přehlídky v jiné místnosti než toaletní.
A koneckonců – jediný, kdo by mohl dealkoholizačnímu zákonu svým vetem zabránit, byl Zdislav Šavel, a ten už tou dobou byl na pravdě boží či jaké.
Abychom neopomenuli další dvě kategorie divadelního dění, totiž sféru povolenou a zakázanou. Povolená sice nemusela nezbytně nastudovávat Šavlovy hry, ale jimi nabízený repertoár musel nějakou umělecky vytříbenou formou, například kolektivním přednesem či sborovým zpěvem oslavovat krásný a radostný život v Kontinentální unii. Někdy to sice nabíralo nečekaných podob, jak například když Emilia Marty alias Věc Makropulos ve vypjatém monologu pronesla větu Unie je zítřek náš. Nebo když v jedné divadelní adaptaci na téma husitských válek měl Jan Žižka místo standarty s kalichem v ruce vlajku s hvězdnatým kruhem ze znaku Kontinentální unie. Jeden divadelní kritik tuto scénu srovnal s tou z dávno již zakázané knihy Černí baroni, kde major Terazky hovoří k vojínu Kefalínovi nad jeho malbou rovněž husitského vůdce s palcátem nad hlavou těmito slovy: „Prečo ste, súdruh vojín, dali súdruhovi Žižkovi do ruky takýto klacík? Dajte mu do ruky l´ahký gul´omet!“ Kde skončil onen novinář, si snadno domyslíte, a nemusí vám přitom kolem hlavy létat rackové.
Nu a zakázaná divadelní díla snad ani není nutné podrobně popisovat. Jsou to prostě taková, která nejen že neobsahují pozitivní zmínky o Unii, gubernii a Zdislavu Šavlovi, ale dokonce se tuto svatou trojici pokoušejí kritizovat, znevažovat či urážet. Jednomu divadélku, které se specializovalo výlučně na hry pro mateřské školky, zakázali hned dva kusy z repertoáru. Jeden byl podle Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, druhý byl mravoličně poučným pásmem s názvem Není zlato všechno, co se třpytí. Guberniální odborníci studiem již těch názvů (ani nepotřebovali přečíst text či zhlédnout představení) správně usoudili, že je v nich obsaženo tolik podezřelého obsahu, že bude lepší je odstranit i s celým souborem. Toho roku bylo na Špicberkách opravdu mnoho nových obyvatel.
Trochu podobně jako na deskách, jež znamenají svět, odehrával se kulturní život gubernie i v oblasti výtvarné a galerijní. Zde hrál – samozřejmě hned po Zdislavu Šavlovi – hlavní roli státní sochař Goliáš Bílý. Jeho díla musela být obsažena ve všech gubernií placených muzeích a galeriích, přičemž každé takové zařízení muselo odkoupit a vystavit přinejmenším jedno Bílého dílo a to instalovat nejlépe hned ve vchodové dvoraně instituce. Dále platilo, že za každé další (tedy více než jedno) zakoupené dílo Goliáše Bílého obdržela příslušná výstavní prostora dotaci na svoji činnost ve výši nejméně trojnásobku ceny, za niž bylo pořízeno ono dílo. V zájmu všech, jak umělce Bílého, tak galerií a výstavních síní, byl instalovat co největší počet děl státního sochaře. Některé galerie s touto možností naložily kreativně: přejmenovaly se na Galerii či Výstavní síň Goliáše Bílého, učinili s umělcem smlouvu o tom, že odkoupí (za výše uvedených dotačních podmínek) nejméně tři jeho díla a bude se tak ještě lépe starat o uchování a široké zveřejňování jeho věhlasu. Tak došlo k situaci, kdy v každém krajském městě byla nejméně jedna výstavní instituce pojmenována po Goliáši Bílém.
Smlouva mezi umělcem a galeriemi obvykle ale měla ještě tajnou doložku, jejíž zveřejnění znamenalo jednosměrnou jízdenku na Špicberky. Ta podmínka spočívala v tom, že jak narůstalo množství tou či onou galerií vlastněných děl Goliáše Bílého, nedostávalo se jí výstavních prostor pro díla jiných autorů. Dávat Bílého díla do skladů a depozitářů bylo přísně zapovězeno, všechna musela být permanentně veřejnosti na očích. A tak se některé galerie musely uchýlit k sice bolestnému, ale nutnému kroku. Protože neměly investice na rozšíření svých prostor a nevystačily na to ani dotace na dílo Bílého, bylo nezbytné se některých starších děl jiných autorů postupně zbavit a tím získat nový prázdný prostor. Tak se na aukcích, konaných vesměs v odsvěceném kostele zvaném Zatáčka u Mrňavy, během několika málo měsíců ocitl El Grekův Kristus, Milenci od Augusta Renoira, Cirkus od Marca Chagalla, Autoportrét Henriho Rousseaua, Panny od Gustava Klimta, Žena v lenošce od Pabla Picassa, Kleopatra od Jana Zrzavého, Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Zelené obilí Vincenta van Gogha, Splynutí duší Maxe Švabinského či Pohled na Karlův most od Oskara Kokoschky.
Několikačlenný tým investigativních novinářů z deníku Stará garda Včera pátral řadu měsíců, kdo byl nabyvatelem oněch děl v příslušných aukcích. Novináři rozplétali sítě bílých koní, mezi nimiž byla i řada dávno nežijících osob, jedinců žijících v bohnické psychiatrické léčebně a zbavených svéprávnosti, dokonce i několik negramotných bezdomovců žijících v parku u Hlavního nádraží. Nitky se sbíhaly u agentury Moneymakers Ltd., která jako z udělání sídlí na stejné adrese jako Goliáš Bílý. Dál už investigativci nedoinvestigovali, protože na pokyn shůry byly jejich noviny Stará garda Včera pozastaveny a oni odlifrováni – kam asi…
Kapitola 20., v níž si vylíčíme, jak Kontinentální unie myslela na kulturní vyspělost svých občanů už od raného dětství
Nedílnou součástí kulturního života v Unii, a tedy i v naší gubernii, bylo tzv. PŠM neboli Poetické školení mládeže. Oč šlo? Jakmile se dítko školou povinné naučilo aspoň základy čtení a psaní, začalo navštěvovat tyto kurzy PŠM, kde si osvojovalo um básnického oslavování nádher a perspektiv Unie. Výuka PŠM začínala pozvolna, tak, aby zvolna dospívající jedinci byli schopni pochopit obsah a smysl psaných a vyslovovaných slov, a zároveň se minimalizovala možnost jejich znetvoření (těch slov, ne těch dětí, o ty přece nešlo) a dezinterpretace.
Proto se například děti už na konci první třídy učily společně deklamovat nejen ona tři základní hesla Máme rádi Unii, Unie je zítřek nás a Unii nikomu nedáme, ale i jednoduché verše a rýmy, obohacující tuto prvotní triádu hesel. Pár příkladů:
„Kupředu pravá, kupředu pravá, zpátky ni krok.
Unie dává, to je ta zpráva, svobody žok.“
Nebo:
„Vyhrňme si rukávy, nehleďme na otravy,
co nám Unii jen kazí, jsou to zločinci, ba vrazi.“
Případně:
„V Pešti nebo v Třešti
nepřátelé vřeští
Lapneme je do svých kleští
Poručíme větru dešti.“
Co se živlům poručí, už báseň neříkala. Podstatné bylo už samo sdělení, že živlům poručiti lze, a jeden neví, kdy se to komu povede. Byla to taková skrytá pohrůžka: Dejte velký pozor na své myšlenky, svá slova a své činy. Jak říkal v jednom dnes již dávno zakázaném románu poručík Dub: Vy nás ještě neznáte, ale až nás poznáte…
Ve vyšších ročnících PŠM už se děti neučily jen deklamovat básně již hotové a unijním komisariátem pro doporučenou literaturu stanovené povinnými. Jejich povinností bylo chopit se psacích potřeb a tvořit díla vlastní, samozřejmě při zachování jednotné ideové orientace. Většina dětí se této činnosti chopila přičinlivě. Pořád ještě to bylo příjemnější, než osvojovat si základy integrálního počtu či jen logaritmy.
Co ovšem ony děti nevěděly, bylo, že příslušní učitelé matematiky už vzešli z pedagogických učilišť, kde se ničemu takovému sami neučili, a tak bylo víceméně na jejich svobodném rozhodnutí, co pod pojmem logaritmus nebo integrál vlastně budou dětem vykládat. Většina takto vzdělaných preceptorů žákům tvrdila, že Logaritmus a Integrál byli hrdinové z doby panování krále Zdislava Šavla. A protože mluvili neznámou řečí, nerozuměl jim ani sám Zdislav Šavel, a proto je jmenoval velvyslanci v Ugandě a v Norsku, kde podle jeho uvážení mohli nasekat nejmenší diplomatické škody.
Nedopadli však nejlépe. Integrál neuměl ugandsky, a proto jej tamní vrchnost, v jejímž čele se mezitím ocitl někdejší velvyslanec v OSN Ami Idin, nechala nejprve vozit po ugandském venkově jako cvičenou opici, jenomže jej zapomněli krmit, netušíce, že něco takového jako Integrál musí též něco jíst, třeba aspoň ty cvrčky. Takže milého Integrála jednoho rána našli v kleci za vsí dočista neživého, zkrouceného v podivný paragraf. Když to pak viděl jeden obzvlášť výjimečný ugandský vědátor, pravil: ejhle, křivkový Integrál. A za tento objev obdržel toho roku Nobelovu cenu.
Jeho kolega Logaritmus sice nebyl umořen hlady, ale jeho další osud mu také příliš nepřál. V Norsku totiž, ještě před jeho diplomatickou misí, zrušili dvojí i/y, protože dlouholetou zkušeností správně dospěli k názoru, že norské děti, odkojené limonádou s příchutí chlévské mrvy, nejsou schopny tento intelektuální oříšek vstřebat. A tak norština podle nového střihu byla samé ypsilon. Jen si to představte, jak by to vypadalo v jazyce naší gubernie: ťykat, pykle, pytomec, zavylý šakaly a podobně. Ano, je třeba uznat, že i v naší gubernii podobný návrh sjednotit hlásku i/y zazněl, zabránily tomu naštěstí vlivné autority. Předně státní sochař prohlásil, že nechce být Býlý, protože to připomíná plevel, a to je znevažující srovnání. Poslední slovo měl však tehdy ještě z posledních sil panující Šavel, který vydal prohlášení, že odmítá jméno Zďyslav, protože proto. Po tomto briskním a svrchovaně logickém zdůvodnění bylo rozhodnuto.
Leč zpět k našemu Logaritmovi,v nové norštině Logarytmovi. Jakýsi tamní hudební znalec se dočetl, že v gubernii na východ od naší působí nějaký rapper jménem Rytmus. A hlavně že svým rapováním vydělává hory peněz. A protože norský rozpočet byl po zavedení prohibice na huntě, bylo rozhodnuto, že guberniální velvyslanec bude povinen, po vzoru jeho kolegy z východu, rovněž vystupovat na hudebních produkcích. Logarytmus sice rovněž neuměl norsky ani slovo, ale jiný vědátor mu tento pokyn přeložil do logarytmické rovnice, a bylo. A protože věděl, že Logarytmus nerozumí ani staronorsky ani novonorsky, doprovodil si to pod fousy tichou poznámkou: „Nebraň se, hochu, ten váš Šavel byl kulisák a v zemi ještě východněji od vás vládne kabaretní kašpárek. Tos ještě nedopadl nejhůř.“ Co dělá nebohý Logarytmus dnes, nikdo neví, protože se zavedením prohibice opadl zájem norských obyvatel o kabaret a podobné zábavy. Lze předpokládat, že se toulá někde po přírodním parku Jotunheimen a poučuje o pokročilé matematice tamní soby. Což je koneckonců dozajista užitečnější činnost než kulisáctví nebo prezidentství v zemi na východ od východu.
Takže naše děti brousily své psací potřeby po papíře, každý den musely sepsat aspoň jednu oslavnou báseň o krásách Unie v rozsahu nějakých dvě stě veršů, odevzdané práce se skladovaly v Centrálním archivu PŠM a všichni byli spokojení. Až na jednoho zatvrzelého kverulanta, jehož ručně psaný text byl nalezen při náhodné inventuře veršů, kdy vybraní odborníci z útvaru PŠM vybírali obzvláště zdařilé básně na celoguberniální recitační festival. Jaké bylo jejich zděšení, kdy mezi jinými veršovanými produkty dospěli k papíru s krátkým, ale výstižným textem:
„Víte, kam si můžete ty vaše básně strčit?
Přece do míst kam nepřijde nikdy denní svit.
To vám vzkazuje nezbedný žák
Metoděj Křížák.“
Křížákovým štěstím bylo to, že ono jeho sdělení bylo nalezeno dlouho poté, co opustil základní školu a odebral se i s celou rodinou do nitra Austrálie mezi Aboriginály. Cestou se prý nechal slyšet, že tam má aspoň jistotu, že se nepotká s něčím tak blbým, jako je Kontinentální unie. Rádi bychom mu to přáli, ale jen aby se nemýlil…
