Kapitola 11, v níž nakrátko opustíme Josefa a nahlédneme do života Věry, typické kontinentální občanky
Zatímco se Josef podroboval jednotlivým lekcím v táboře nucené genderizace, Věra, dívka ze sousedství, žila svůj život tak, jak to jen v podmínkách Kontinentální Unie šlo. Věře bylo málo přes dvacet, čili se narodila zhruba v té době, kdy země, do níž patřila, ještě měla vlastní státní suverenitu a s ostatními státy Kontinentu pouze spolupracovala na vzájemně výhodných obchodech. Například z jižních států do severních se vyvážely mandarinky a opačným směrem brambory. Tak to určila příroda.
Od vstupu státu, dnes již gubernie, do celistvého svazku Kontinentální unie, se leccos změnilo. Zdaleka nejen zeměpisné směry vývozu a dovozu, to by bylo to nejmenší. I když mandarinky daly zemědělcům dost zabrat, pěstovaly se jen v Polabí a ještě se na každou rostlinu muselo přisvěcovat žárovkami o celkové spotřebě zhruba srovnatelné se spotřebou strojírenské fabriky jedoucí na třísměnný provoz.
Guberniální vedení na to téma uskutečnilo dvouměsíční kolokvium, kam pozvalo experty na energetiku a životní prostředí ze všech neziskovek, co jich v gubernii bylo. Šlo vesměs o oborníky s průměrným vzděláním obecné školy a prospěchem 4,2 (přičemž ta 0,8 obvykle byla odrazem úspěchů příslušného žáka v předmětech Genderizace a Naše krásná Unie).
Kolokvium se konalo v sídelním Hradě gubernie a přišlo jen za pohoštění skoro na tři procenta ročního rozpočtu celé gubernie. A to nemluvíme o honorářích pro odborníky, tisk brožury na téma lepšího energetického zajištění pěstování mandarinek, a ochranku v počtu tisíc mužů, která z místa konání kolokvia vytvořila nedobytnou pevnost, protože co kdyby si nějaký ještě stále nedostatečně kontinentalizovaný jedinec usmyslel, že odborné jednání naruší? Tomu bylo nutno zabránit předem.
Kolokvium dospělo k převratnému závěru: jediný způsob, jak zajistit vyšší efektivitu, tzn. menší než 100% ztráty při produkci mandarinek, spočívá v tom, že se ke každému keříku té rostliny postaví jeden sloup s vrtulí, produkující ekologicky čistou elektřinu, složitým soustrojím svedenou přímo k žárovce daného stromku. Po půlroce zkušebního provozu se snížila ztrátovost pěstování mandarinek na 98%, což Kontinentální kurýr oslavil dvacetistránkovým zvláštním vydáním, v němž představil nejen zevrubný popis úspěšného projektu, ale také všech jeho asi 280 odborných autorů z neziskovek.
Horší to bylo s bramborami. Ty dovážené z jihu byly scvrklé, nedomrlé, plné vrás vypovídajících o tom, že pocházejí z míst s nedostatečným zavlažováním. Kolokvium na toto téma v obdobném složení a na témže místě jako to výše jmenované však nedošlo žádnému schůdnému řešení. Návrh namáčet dovezené brambory do vody, louhu či kyseliny octové se neujal. Brambory sice vypadaly o chlup živěji než ty původní, ale jen do prvního kousnutí spotřebitelem. Padl též návrh brambory rovnou po importu dalším sušením a opékáním proměnit na hranolky, a tak uspokojit aspoň nevinná dětská srdénka, bažící právě po hranolkách, nejlépe s kečupem a hamburgrem ze cvrčků. Jenomže první pokus ufritovat seschlé hlízy z jihu skončil tak, že do základů vyhořela laboratoř, kde se o to odborníci pokoušeli. Při ohledání místa hasiči a policií bylo nalezeno několik desítek k nepoznání ohořelých odborníků a tři valníky vrásčitých brambor, na něž byl i olej o teplotě 450° Celsia krátký. Jediné, co se s těmi hlízami dalo dělat, pokud by se neměly rovnou zahrabat do země, je spalovat je ve vysokých pecích. Potíž byla v tom, že takové palivo přišlo zhruba na třicetinásobek toho, co stál koks. Ale budiž. Gubernie přece musí nést i ztráty a bolesti, jen aby rozkvétala celá Kontinentální unie.
Starosti s mandarinkami a brambory ostatně za nějaký čas odpadly. Nová technologie 3D tiskáren dokázala obě komodity produkovat ze speciálně vytvořené kaše z mletých švábů, recyklovaných PET lahví a tří desítek Éček, dodávajících produktům příslušnou barvu, chuť a vůni. A tak, jako vždy v Kontinentální unii, vše se v dobré obrátilo.
Leč zpátky k Věře. Pocházela z rodiny tradiční, což jí samozřejmě život neusnadňovalo. Už od prvních školních let musela čelit posměchu spolužáků i učitelů, jak to, že má jen jednoho otce resp. jednu matku? Věra se snažila podobné posměšky ignorovat, protože měla své rodiče opravdu upřímně ráda a rozhodně netrpěla pochybnostmi o tom, zda jejich rodina je, či není v pořádku.
Ostatně – v době, o níž píšeme, čili před nějakými patnácti lety, ještě mezi povinné dívčí a ženské oděvy nepatřila búrka či hidžáb, osoby narodivší se s ženskými pohlavními orgány, se mohly odívat vcelku podle svého, dokonce i zdobit své uši, nosy, rty, bradavky a jiné části těla tetováním a/nebo piercingem. Sice pak málokdo už poznal, zda jde o muže či ženu, ale nositelky těchto ozdob byly spokojené, protože konaly podle svých představ, a to rozhodně není málo, zejména když to srovnáme s dnešním stavem Unie.
Na druhou stranu, mohli bychom snadno podlehnout podezření, že již tehdy narůstající vlna plíživé kontinentalizace ony vizuální výstřelky podporovala, neboť se to mohlo jevit jako vhodný předstupeň ke zpochybnění jednoznačně určitelného pohlaví. Ale to netvrdíme, to bychom se stali dezinformátory a konspirátory, navzdory tomu, že to vše je pravda. Dokonce taková, že se vrchnostové Unie tímto činěním o pár let později chlubili jako svým prvním velkým vítězstvím v tažení za genderově spravedlivou Unií.
Věra vychodila základní školu, v té době ještě devítiletou, protože se v gubernii dosud nevyskytovali nově příchozí, kvůli nimž bylo nutno, jak jsme již psali, školní docházku významně zkrátit. A protože již od dětství navštěvovala hodiny klavíru, které dával tehdy již skoro stoletý filharmonik Povříslo, nalezla v tomto nástroji zalíbení a zatoužila po základní škole pokračovat na konzervatoři. To však již k její smůle nebylo možné. Všechny nástrojové obory na všech konzervatořích celé gubernie byly nahrazeny výukou kvílení, neboť to bylo právě v době přílivu nových příchozích, z nichž mnozí dostali otázku imigračního úředníka: co byste u nás chtěl dělat? Otázka byla samosebou přeložena speciálně k tomu najatými tlumočníky do cca 240 jazyků, jimiž mluví zhruba 285 milionů obyvatel severní Afriky, Sahelu a jihozápadní Asie. Vedle arabštiny tak nejčastěji zněla amharština, svahilština, méně pak jorubština, hauština nebo igboština – ve všech případech jde o budoucí úřední jazyky platné v Kontinentální unii.
Nuže, ta otázka zněla: „Co byste u nás chtěl dělat.“ Vedle nejběžnější odpovědi „Nic“ případně „Pobírat dávky a jinak nic“ – to podle stupně dosaženého vzdělání příchozího -, se nejčastěji vyskytovala odpověď: „Muezína“. Proto tedy byly všechny nástrojové kurzy v konzervatořích nahrazeny předmětem kvílení. Mělo to jednu podstatnou výhodu: aspoň na čtyři hodiny denně se vědělo, kde se tato vybraná část nově příchozích nachází a co zhruba tam dělá.
Pro Věru to znamenalo povinnost hledat si jiné zaměstnání, neboť postupně byla v Unii zakázaná hudba jako celek (s výjimkou kvílení, lze-li to nazvat hudbou), neboť Mohamed sám, jak známo, nehudl, a proto nelze činit nic, co on nečinil. Věra zkusila být učitelkou v mateřských školách. Jenomže ty byly záhy rovněž zrušeny a všechny děti putovaly do Ústavu A.S.Makačenka, o němž jsme již široce referovali.
Věra často po večerech listovala inzeráty v tisku i na internetu, kde hledali nějaké pracovníky do rozličných profesí. Věra doufala, že aspoň s jedinou z nich se bude moci identifikovat. Ne snad filosoficky, nábožensky, kulturně nebo tak nějak. Tato kritéria už dávno opustila jako přitěžující. Věře by stačilo, aby příslušnou práci vůbec zvládla, fyzicky i psychicky. Obratem ovšem vždy odvrhla inzeráty hledající sociální pracovnice činné v hotelích 1. kategorie pro nově příchozí. Ne že by jí bylo proti mysli těm nebožákům vyhnaným z líbezné rodné pouště do nehostinného Kontinentu pomáhat třeba při kontaktech s úřady, zdravotnickými zařízeními či policií. Uměla obstojně tři světové jazyky, protože to se za jejích časů ještě na základních školách učilo.
Záhy však zjistila, že ke zvládnutí dané profese nepotřebuje jazyk žádný, tedy aspoň ne ve smyslu řeč. Nově příchozí uměli sotva jeden z těch výše uvedených cca 240 jazyků, podle toho, ze které pouště přišli. Také neměli potřebu komunikovat s úřady, neboť vše, co potřebovali, dostávali automaticky roznáškovou službou oněch úřadů. Jeden byrokrat se kdesi podřekl, že minule museli při návštěvě úřadovny osmdesátičlennou rodinou z Eritreje celý úřad asi týden deratizovat, což významně zpomalilo distribuci služeb pro ostatní nově příchozí. Ačkoli to znělo logicky a vstřícně k nově příchozím, byl dotyčný úředník ihned po udání jeho vlastní sekretářkou (která pak obsadila jeho místo) odvezen kamsi na sever. Říkalo se, že někam ku Špicberkům. Tak jako tak už v úřadě ani jinde od té doby nebyl spatřen. Z takových informací Věře vcelku rychle došlo, že povaha sociálních služeb poskytovaných v těch hotelech by jí nejspíš nevyhovovala.
Nakonec Věra zakotvila na letišti na okraji hlavního města gubernie, a to jako prodavačka v tamní prodejně suvenýrů. Sortiment prodejny nebyl moc rozsáhlý, ale obrat tomu nenasvědčoval. Nejprodávanějšími suvenýry byly totiž zmenšené repliky pánů močících na mapu území, které kdysi ještě nebylo gubernií, sádrová soška dámy s fontánou mezi nohama a plastikový odlitek opičáka se zlatými varlaty ze Starého Města. Z rozesmátých tváří a veselých komentářů turistů, kteří zabloudili do Věřina krámku, bylo lze usoudit, že něco takového ještě neviděli.
Ovšem největší úspěch měl alkoholický nápoj produkovaný likérkou Deliko Solany. Nápoj ten nesl název Whiskey Golden Cock. Musíme si uvědomit, že mluvíme o časech, kdy se angličtina stala převládajícím jazykem na zeměkouli, ačkoli kolem 90% obyvatelstva jej odmítalo používat, neboť neviděli důvod k odklizení svých původních jazyků do kulturního šrotu. Tak stále šestina pozemské populace mluvila čínsky, další šestina různými jazyky indického subkontinentu, celá Jižní a Střední Amerika (s výjimkou Brazílie) španělsky atd., takže na onu vzývanou angličtinu stále zbýval zlomek jistě mnohem menší než poloviční. To ovšem nevadilo preceptorům anglické řeči, aby okolní veškerenstvo neujišťovali o jeho prioritě, důležitosti a nepostradatelnosti.
Co naší gubernie se týče, už dávno před vstupem do Kontinentální unie převládl vládou nařízený a školami tvrdě prosazovaný názor, že angličtina je mnohem důležitější než jiné jazyky, neřkuli jazyk v dané gubernii rodný. A tak se během několika málo měsíců proměnily obchodní domy v shopping centra, bufety ve fast foody, a vzhledem k titěrné znalosti angličtiny někteří obzvláště fanatičtí přívrženci nových poměrů vyvěsili na své rychoosvěžovny vskutku originální název „speed food“. Našli si ve slovníku slovo rychlost (speed) a jídlo (food), a prostě to na sebe nalepili. Měli však štěstí, většina z ostatních obyvatel neuměla anglicky o moc lépe, a tak jim připečené a přepáleným tukem zavánějící lahůdky ze speed foodů chutnaly stejně jako obdobné dobroty z rychlojídelen, které mezitím stačili navštívit při občasných cestách za západní hranici někdejší republiky, dnes gubernie. A tak tedy, jako obvykle v Kontinentální unii, bylo vše v pořádku, i se speed foodem.
Tahle šnečí rychlost osvojení si angličtiny zřejmě v hlavě a rukou nějakého myslitele z likérky Deliko Solany vyrobila nápad na označení onoho oblíbeného (tedy zejména anglofonními turisty) nápoje. Na jeho etiketě byl zobrazen hezky realisticky kohout (cock) a nad ním stkvěl se nápis Golden Cock (myšleno tedy jako Zlatý kohout). Jenomže myslitel z likérky zjevně netušil, jaký orgán lidského (konkrétně mužského) těla označuje v anglicky mluvících zemích slovo „cock“. Turisté z takových zemí pak na letišti ve Věřině krámku nakupovali tuto whisky po kartónech, přičemž se obvykle dohadovali, kterému ze svých oblíbených příbuzných či nadřízených tu či onu lahev věnují.
Věra znala dobře důvod veselí těch turistů, neb anglicky rozuměla, ale pro své vlastní dobro se tvářila, že netuší, oč jde, a snažila se pouze z kupujících vyrazit peníze za ten nákup, což nebylo vždy jednoduché. Mnozí totiž přijeli či přiletěli naočkováni ze svých zemí myšlenkou, že jsme jakási rezervace lidoopů ještě včera lezoucích s rozjedeným banánem po stromě. Proto obvykle dospěli k závěru, že máme být vděčni už za skutečnost, že nás poctili svou návštěvou, a probůh nechtít po nich žádné peníze. Nejpevněji tento názor drželi ti, kteří se v našich ulicích setkali s nově příchozími, a pokud uměli aspoň zčásti jeden z těch 240 jazyků, jimiž se dorozumívali, pak se dověděli, že pobývat v gubernii bez nákladů na cokoli je standard, kvůli němuž ostatně ze svých rodných pouští přispěchali. Věře se obvykle slušnou angličtinou podařilo oněm turistům vysvětlit, že jsou na špatném letišti a že to, kde mají tax-all-free nákupní zónu, se nachází v Mošnově, takže pro ně bude jednodušší zaplatit za whisky značky Zlatý tento, než se talácet až do Ostravy. Věra měla smysl pro asertivitu. Dosud žádný turista ji nechtěl zfackovat. Pravda, někteří se rozhodli vidět v ní oběť intimního sblížení, ale tu Věře stačilo ukázat na jednu ze stopadesáti kamer, které snímaly interiér obchůdku, a turista hned změkl. Tušil totiž, že ony záběry jdou do zpravodajských archívů, odkud mohou – třeba v případě budoucího rozvodu s momentální manželkou – být vytaženy na světlo a advokátem protistrany zneužity k ožebračení daného pána. Takže vlastně všechno probíhalo bez větších problémů. Alespoň na letišti samém.
Kapitola 12, v níž poodhrneme některé problematické aspekty života v Kontinentální unii
Jiné potíže ovšem pravidelně nastávaly při cestě na pracoviště a zpět. Jak už bylo řečeno, letiště se nacházelo na kraji hlavního města gubernie. Obvyklý způsob cestování na letiště, aspoň co se týče turistů, byl předraženým taxíkem užívajícím elektrovozy firmy Van der Leyno a platící desátek radnímu Lopatovi, protože směly parkovat na pozemku, který předtím Lopata odkoupil za desetitisícinu odhadní ceny od letiště na budoucí výstavbu nového terminálu. Nikdo kromě Lopaty ovšem nevěděl, že žádný terminál nebude, neboť jej není třeba. Těch pár leteckých spojů, které ještě užívaly letiště naší gubernie, mělo pro své přílety a odlety už terminály tři, na nichž to vesměs zelo prázdnotou.
Nebylo tomu tak vždy. V minulých časech se tu letadla potkávala ve vzduchu tak hustě, až měla problém do sebe nenarazit, takový byl zájem o dobře fungující letiště v centru Kontinentální unie. Jenomže podle guberniálního předpisu GU – 59834/2024 letiště přestalo odbavovat zavazadla. Cestující směl nastoupit pouze s malou příruční kabelkou. Jeho ostatní bagáž byla přesunuta do centrálního skladu a jednou za kvartál se konala pod dohledem komisaře Lopaty burza zde uskladněných movitostí. Původní vlastník se směl burzy účastnit, ale neměl přednostní právo na získání původně svého majetku. Přičemž nedílnou součástí burzy byla její anonymita, kterou média propagující tuto dobromilnou aktivitu vydávala za spravedlivý přístup. Nevíte-li, co dražíte, nejste podjatý a máte zajištěnu rovnost před dražitelem, což byl obvykle právě komisař Lopata. Takže se vám mohlo stát, že přijdete k poslednímu modelu notebooku za padesátinu jeho ceny, anebo také že si koupíte plavky a opalovací krém za cenu kolekce falešných diamantů od firmy Sklodowski. Považte, tak spravedlivé to bylo. I když, pravda, ta druhá eventualita byla vždy pravděpodobnější. Není však potom divu, že se skokově snižoval počet zájemců o využití služeb daného letiště. Bylo vůbec s podivem, že aspoň nějací anglofonní jedinci zabloudili do Věřina krámku koupit si whisky Golden tamto…
Věra, podobně jako Josef, bydlela ve starším sídlišti docela daleko od letiště. To místo neslo kdysi název podle jistého dávného panovníka, ale v době, o níž píšeme, bylo svým názvem zasvěceno největšímu hrdinovi gubernie, zvěčnělému Zdislavu Šavlovi. Proto se sídliště jmenovalo Zdislavka. Koneckonců, vše, co v metropoli měl nějaký společenský význam, bylo pojmenováno obdobně. Hned Věřino hlavní pracoviště, kdysi zvané Ruzyně, se nově jmenovalo Letiště Zdislava Šavla.
Zde je možná na místě připomenout, že vdova po Šavlovi, bývalá umělkyně Magdalena Cizrnová – Šavlová, si den po úmrtí Zdislava Šavla nechala u příslušného úřadu zaregistrovat ochrannou známku Zdislav Šavel, a to včetně jeho vlastnoručního podpisu. Od toho okamžiku se ze sousloví Zdislav Šavel stalo průmyslové vlastnictví, s nímž mohla Cizrnové – Šavlová zacházet podle svého uvážení. Je tedy vcelku nepochybné, že letiště Zdislava Šavla za svůj nově pronajatý název platilo na účet milé vdovy opulentní částku. Ale to jen na okraj.,
Apropos, na dohled od letiště Zdislava Šavla se nachází věznice s názvem rovněž Ruzyně. Když se přejmenovávalo letiště, vystoupil jeden novinářský vtipálek s nápadem, že by se i ta věznice mohla přejmenovat, například na Kriminál Zdislava Šavla. Tento nápad však neprošel, neboť jednak Šavel kdysi, pravda, ve vězení pobýval, avšak byla to věznice zvaná Servác, nikoli Ruzyně, a tak to bylo hodnoceno jako historická lež. A za druhé, i onen žurnalista, který tu věc navrhl, se vcelku bezprostředně vytratil, patrně opět směr Špicberky, a tak se nenašel nikdo, kdo by prapor jeho myšlenky nesl dál.
Tak jako tak, Věřin všední den začínal na Zdislavce. Vyšla z domu, prošla pár ulic a ocitla se na kruhové točně trolejbusů. O těch se tehdy věřilo, že jde o plně elektrické, a tudíž ekologicky nejméně zátěžové dopravní prostředky. Tehdejší primátor hlavního města Bedla jejich zavedení prosadil navzdory nepříjemným kritikům z dopravní fakulty, kteří upozorňovali na to, že trolejbusy plánované Bedlou v žádném případě nesplňují rozměrové limity (prostě se nevejdou do jízdního pruhu na dané komunikaci), ale navíc tento argument byl obvykle doplněn podotekem jejich kolegů z elektrofakulty, že spotřeba elektrické energie pro všechny ty trolejbusy bude znamenat pro celé hlavní město v průměru tak pět až sedm blackoutů denně, protože dojde k přetížení celé sítě a jejímu kolapsu. Bedla se však nedal a statečně, s písní na rtech začínající slovy „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, donutil zastupitelstvo hlavního města ten nesmysl odsouhlasit. Bodejť by taky ne, když dodavatelem elektrosouprav měla být smluvně předem zajištěná automobilka Van der Leyno a Bedla měl slíbeno, že až mu skončí mandát (nikdo s mozkem v hlavě nepředpokládal, že by mohl být ještě někdy zvolen), nastoupí do představenstva té firmy s platem zhruba dvacetinásobným, než měl v čele hlavního města.
Pro Věru to znamenalo dojít každé ráno na konečnou trolejbusů na točně zvané příhodně Zdislavka, nastoupit do jednoho z vozů a další necelou hodinu se s ním kodrcat k letišti Zdislava Šavla. Popravdě, zas taková vzdálenost to nebyla, ale trolejbusy měly příkaz nejezdit rychlostí vyšší než 6 km v hodině, aby nedošlo k tomu blackoutu, o němž beztak žádný magistrátní úředník včetně Bedly netušil, co to slovo znamená. Leč předpis byl vydán, a ten je třeba dodržovat.
Jenomže, jako obyčejně, selhal lidský faktor. Šoféři trolejbusů byli otrávení tou pomalou jízdou, a pokud přímo za volantem neusnuli, což by znamenalo utržení proudovodu, tzv. klacků, od elektrické sítě, přidali naopak na rychlosti a buď v první zatáčce opět strhli klacky z elektrodrátů, nebo, pokud se ve více šoférech najednou narodil Fittipaldi, způsobili onen obávaný blackout. Tedy stav, kdy celé hlavní město bylo bez přísunu elektrického proudu. Bohužel došlo na slova odborníky z elektrofakulty, jen ta frekvence nebyla pět či sedm, ale nejméně třicetkrát za den. Což vcelku pochopitelně působilo slušný zmatek v celém životě města. Například řezníkům nefungovaly ledničky, takže maso končilo v kafilériích (pravda, to byl problém jen marginální, protože většina občanů už dávno poslušně konzumovala především hmyz). Horší bylo, že se v psychiatrických léčebnách zastavily soupravy na elektrošoky, a když se tak stalo uprostřed procedury, hrozilo, že šokovaný pacient zaútočí na personál, stejně jako vězni prchající z kriminálů, obehnaných sice drátem – ale bez proudu. Někteří stoičtí komentátoři sice podotýkali, že větší chlív než nově příchozí snad nemohou způsobit ani magoři a kriminálníci, ale tací obvykle skončili na Špicberkách. To tak, brát kontinentálnímu lidu klid na práci.
Takže Věru vcelku pravidelně krátce po nástupu do trolejbusu čekalo náhlé cuknutí soupravy zhasnutí výstražných světel a lakonické vyjádření šoféra dovnitř vozů: „Tak vážení, všichni ven a jde se tlačit.“ Jedním z nepřestupitelných pravidel v gubernii, a ostatně celé Unii, totiž bylo, že jakmile jednou byl vydán nějaký předpis, je nezbytné jej všemi silami naplnit. Má-li dojet trolejbus ze Zdislavky na letiště Zdislava Šavla, je to možné zařídit jen dvěma způsoby: buďto půjde výjimečně proud a aspoň část té cesty trolejbus zvládne pomocí klacků na drátech, nebo, v opačném případě, jsou cestující povinni trolejbus do cílové stanice dotlačit kolektivními silami.
Což o to, prvních pět šest zastávek to jakž takž šlo. Většina cestujících už na to byla zvyklá, měla připravený pracovní oděv, rukavice a pevnou obuv, ale jak odpadávali ti, kdo nechtěli jet až na konečnou stanici na letišti Zdislava Šavla, ubývalo tlačících. Občas se stalo, že poslední kilometr před letištěm se ze všech posledních sil snažit tlačit soupravu samojediný šofér.
Asi netřeba dodávat, že podobná scéna se obvykle odehrávala nejen cestou tam, na letiště, což bylo povětšinou do kopce, tak cestou zpátky, která vedla z kopce zpět na sídliště Zdislavka. To byl ještě větší oříšek, protože v takovém případě cestující sice nemuseli tlačit, (souprava jela setrvačně samopohybem), nýbrž brzdit. Představte si třicet, čtyřicet občanů metropole, jak se snaží zabránit mnohatunovému kolosu, aby vyjel ze své povinné tratě (opět ty klacky!), a nezdemoloval cestou více trafik, stánků s občerstvením, důchodců s pudlíky a dalších účastníků pouličního ruchu, než bylo nezbytně nutno.
Pravda, vydělala na tom aspoň společnost Metropolitní spalovna, s.r.o., pařící manželce radního Lopaty. Tolik hromadných kremací nikdo nepamatoval už od poslední války.
