Kapitola 26, v níž se konečně setkají Josef a Věra, a co z toho vzejde
Jednoho dne se vracel Josef z redakce trochu nesvůj. Toho dne totiž udal jen dva redaktory a zmocnila se jej obava, zda to nebude u vrchního redakčního genderizátora posouzeno jako liknavost, nebo nedejbůh sabotáž. Jenomže kde nic není, znáte to. Toho dne se redaktoři chovali opravdu velmi způsobně a Josefovi dalo dost práce, aby vůbec vytipoval dva, kteří byli hodni udání. I důvody, které předložil, byly dost na vodě, ale vrchní genderizátor je zřejmě posoudil jako dostačující a dotyční provinilci se již na svá místa v redakci nevrátili. Jeden se dopustil zásadního prohřešku tím, že si vzal lodičky zelené barvy, kdežto kostýmek nad nimi byl modrý. Jak každý ví, ty dvě barvy k sobě neladí, proto bylo možné celou věc posoudit jako pokus o zesměšnění redakce, Unie a PRDu.
A ten druhý se do rukou vrchního genderizátora dostal ještě z banálnějších důvodů. Podložil si svazkem nových unijních směrnic, které měl zpracovat pro Unijní kurýr, klávesnici počítače. Byl totiž poměrně velkého vzrůstu, tak aby se ke klávesám nemusel tolik shýbat. To bylo vyhodnoceno jako zneuctění posvátných unijních směrnic. Jak správě řekl Josef, aby dodal celé události dramatičnost, když pro přestupníka přišla eskorta, „to byste těmi směrnicemi rovnou mohl podložit nohu stolu“. Drzý provinilec ještě stačil hlesnout: „Nojo, ale co když by se stůl bez podložení kýval a hrozilo by zřícení počítače, a tím pádem poškození jeho obsahu, především do Unijního kurýra připravené směrnice?“ To však neměl dělat, neboť vzápětí mu jeden z členů eskorty zacpal ústa zmačkaným papírem místo roubíku a odváděl jej k vrchnímu genderizátorovi. To však pro Josefa představovalo problém. Onen zmačkaný papír byla vrchní strana jedné směrnice, kterou měl odvlečený redaktor právě připravenou ke zpracování. Josef na chvíli zaváhal, zda nemá i člena eskorty udat za poškození směrnice, ale pak si uvědomil, že není jisté, zda ten ozbrojenec není náhodou negramotný. Kdyby totiž ano, pak by z pohledu vrchního genderizátora byl nevinný, zato Josef by se stal okamžitě podezřelým se snahy oslabit pevnou ruku zákona a sabotovat její činnost. Josefovi nezbylo, než předstírat, že si ničeho nevšiml.
Ještě při odchodu z redakce si popsané scénky znovu a znovu přehrával v hlavě a přemítal, zda se v některém z těch okamžiků neměl zachovat lépe. A protože pořád ještě v sobě nesl zbytky někdejších studií a schopnosti abstraktně myslet, při pohledu na obří transparent s nápisem PRD mu blesklo hlavou: Nemělo by tam být spíše napsáno PRS – Práce, Radost, Strach? Ale ihned tu myšlenku zaplašil, aby se jí nezmocnila jemu přidělená umělá inteligence. V takovém případě nebylo lze vyloučit deportaci do Sektoru C. Naštěstí i umělá inteligence má své slabé chvilky, a toto byla jedna z nich.
Josef procházel zhruba kolem osmdesátého kandelábru, když vtom jej zaujal výklad prodejny nazvané Domácí potřeby. Ve výloze se nacházely rozličné předměty, z nichž by Josef asi jen málokteré považoval za vhodné k údržbě domácnosti. Kromě typograficky velmi opulentně vyvedených knižních vydání Unijních směrnic to byla například Příručka genderizanta aneb jak si zvolit pohlaví z 258 možností. Josefa napadlo: ejhle, to nám těch pohlaví přibylo, před rokem jich bylo sotva polovic, ale i tuto myšlenku hned zapudil, i když na té by asi ani umělá inteligence neshledala nic nežádoucího. Za těmito knihami byly vystaveny gumové figuríny znázorňující různé gendery. Jedna figurína vypadala skoro jako muž, jen v úpatí penisu měla výraznou barvou napsáno: „Zde odříznout.“ Jiná zase vypadala jako žena, jenomže s mnoha vagínami. Nejen v místech, kde se onen orgán obvykle nachází, ale také poblíž klíční kosti, na lýtku, pod uchem a řadě dalších tělesných částí. I ostatní figuríny měly znaky podivných úprav a deformit.
Vedle nich ale byly instalovány i další „domácí potřeby“. Třeba řádka pozlacených miniaturních lahviček ve tvaru údu s nápisem „non-alcoholic golden cock“ nebo dárkové balení obsahující sádrovou bustu Zdislava Šavla a reprodukce vybraných děl Goliáše Bílého. Nesměly chybět samozřejmě kaktusy různých velikostí a délky trnů. Zkrátka pro každého něco.
Zatímco Josef mlčky přemítal, zda by chtěl některý z těch předmětů mít doma, povšiml si v odrazu výlohy nějaké postavy, stojící nehybně za ním. Protože už z tábora nucené genderizace byl zvyklý na to, že se za zády tu a tam objeví nečekaná osoba, obvykle s úkolem sledovat genderizanta na každém kroku a zjišťovat, zda nepáše nějakou nezdobu proti Unii, nevěnoval Josef té siluetě příliš pozornosti. Ale když se otočil zády k výkladu s Domácími potřebami, spatřil osobu odněkud mu silně povědomou. Osoba řekla:
„Ano, Josefíno, jsem to já, Věra.“
Josef se nezmohl než na krátké heknutí:
„My se známe?“
Věra stále stejným neutrálním monotónním hlasem, aby nějaká náhlá emoce neupoutala někoho z kolemjdoucích, řekla:
„Jistě že se známe. Bydlíme proti sobě, vím, že občas koukáš z okna, když vycházím na nákup nebo do práce. To mi lichotí. Navíc když to neprovázíš, a to ani v dobách, kdys byla muž, jsi to nedělala, nějakým nevhodným obtěžováním, zevlováním, slíděním a dalšími formami genderové diskriminace, která, jak už víš, je v Unii zcela zapovězena. Chápu tvůj zájem o mou osobu jako projev tvé úcty k mému genderu, respektu k inkluzi a diverzitě, a to vše v trvale udržitelných dimenzích. A to musím sebekriticky přiznat, že ještě v čase, než tě odvezli do tábora… však víš, jsem se občas oblékala zcela nevhodně až vyzývavě. Cením si toho, že jsi to nikdy nevyužil k nějaké osobní kontaktáži nad rámec sousedských vztahů. Dnes, když už jsme obě ženy, se vše mění. Můžeme se beze všeho stýkat, dokonce na sebe bez omezení hledět, a pokud vrchní genderizátor dá svolení, což není jisté, musí se o to žádat a někdy to trvá, se dokonce smíme dotknout navzájem.“
Při větě „už jsme obě ženy“ se Josef poprvé pečlivěji zahleděl na Věřin zevnějšek. Vzato odshora, na hlavě měla starou plstěnou mysliveckou hučku s vypelichaným sojčím peřím za krempou, pod tím hubertus s plastovými knoflíky, látka barvy neurčité, kdysi možná dokonce světle hnědé s kostkovaným vzorem, pod ním plandavé tesilové kalhoty se záplatou na koleni, a to vše korunováno holínkami, z jejichž podrážek ještě čouhaly neumyté zbytky od nějaké dávné zemědělské činnosti. Jediné, co nezaznamenalo dramatickou proměnu, byla Věřina laskavá a klidná tvář. Pravda, teď se tváří přísně, ale to je jistě jen role, pomyslel si Josef, ale jen na vteřinku, aby nezasáhla umělá inteligence. Z těchto myšlenek jej vytrhla opět Věra:
„Půjdeme si promluvit, znám místo, kde bude klid, všechno to probereme. Zatím ale nepokoušejme osud a dozorčí jednotku plk. Faultena. Jsi zpátky z tábora teprve krátký čas, a proto jsi pod namátkovou kontrolou této bezpečnostní složky. Plk. Faulten, jak asi víš, býval osobním přítelem Zdislava Šavla. Když se odebral na věčnost, rozlepili obálku se závětí a tam stálo jen tohle: ,Mé literární dílo odkazuji Pantovskému, stejně sám nic neumí, aspoň se bude moci živit vykrádáním mého génia. Moji ženu Ragnar Skvrnovou odkazuji Faultenovi, ať si taky užije, chá chá. A kromě toho mu svěřuji veškeré kompetence nad dodržováním morálky, identity a všeho ostatního v gubernii a přiděluji mu krycí jméno SOS – Svatý Odpůrce Sviní. No, už jich mám všech za ty roky panování po krk, tak ať se zase snaží někdo jinej. Howgh.´“
Josef pochopil, že změny v jeho životě ani zdaleka nejsou u konce. Setkání s Věrou mu notně zamotalo hlavu. Teprve po chvíli si ale začal potajmu klást otázky: Jak Věra to všechno může vědět? Je snad součástí systému? Platí jí gubernie, aby zrovna jeho, Josefa, nachytala při nějaké nepravosti a zajistila mu jednosměrnou jízdenku do Sektoru C? Pak zas tyto myšlenky zapuzoval: Nebuď paranoidní, říkal si, a raduj se, že vidíš známou tvář, která tě, aspoň zatím, nejspíš nechce násilně genderizovat.
Jen ta myšlenka zanikla jak pára nad hrncem, řekla Věra, zjevně záměrně silným hlasem:
„Máš, Josefíno, opravdu slušivý outfit. Ten kostýmek, ten přeliv, ty korále…“
A do toho téměř neslyšně špitla:
„Nepřestávej počítat ty kandelábry, umělá inteligence tě sleduje.“
Josef se tedy vrátil poslušně ke kandelábrům. Podle čísla 112 poznal, že už je nedaleko domova. Tedy, poznal by to tak jako tak, ale zmatek, který mu do hlavy vnesla Věra, jej mátl. Vůbec nerozuměl tomu, co se s ním a kolem něj dělo. Od návratu z tábora nucené genderizace byla jeho převládající parolou věta: „je to celé blázinec, jde jen o to jej nějak přežít.“ Teď ale najednou jako by ucítil nějaký nový průvan – ve svém životě a možná nejen v něm.
Kapitola 27, v níž se začnou rozplétat některé nitky ze zákulisí našeho příběhu
Vešli do domu, v němž bydlela Věra a její otec. Tedy nyní už jen Věra. Jejího otce, po té epizodě se zkaženým pivem, jímž si přivodil parádní opici, udala sousedka, jak poskakuje jen v pyžamu po chodbě domu a vykřikuje u toho dvě slova: „Jsem chlap, jsem chlap!“ Eskorta jej odlapila rovnou u výtahu, jímž se chystal sjet sdělit své credo celé ulici, ba celému městu a světu. Ani nepátrali, ve kterém bytě bydlí a zda vůbec v tomto domě, jali se ho cpát do elektromobilu na tužkové baterie a vézt na letiště. Ne snad proto, aby navštívil tamní obchůdek s whisky Golden Cock, v němž pracovala jeho dcera, ale rovnou na ranvej a do letadla. Velitel eskorty správně usoudil, že pán je již věku pokročilého, a proto není zárukou budoucího rozkvětu gubernie a náklady na jeho genderizaci v tomto věku daleko přesahovaly společenský přínos v podobě nově genderizovaného nositele mužských orgánů. Takže pána po několika hodinách jízdy a dvanácti výměnách tužkových baterií posadili do letadla na sedadlo, kde okamžitě usnul spánkem spravedlivých. A než se vzbudil s příšernou kocovinou, už letadlo klesalo na ranvej s nápisem Špicberky.
Jeho dcera Věra měla štěstí, že u zatčení a deportace svého otce nebyla. Asi by se neubránila hlasitým protestům, a to by jí vyneslo nepochybně značné problémy. Když se jako obvykle vracela z letiště, poté, co pomáhala brzdit trolejbus bez proudu, mechanicky zamířila nejprve k bytu svého otce. I když měla klíče, byt byl odemčen. Vstoupila opatrně dovnitř a nachytala tam sousedku (touž, která starého pána udala pro jeho předchozí jednání), jak prohledává skříně, šuplíky, prádelník, dokonce i koš na odpadky.
„Tam nic nenajdete, paní Pekáčová – Neklanová. Pokud vím, otec už všechno, co kdy měl, dávno propil, dokud se to ještě smělo. Ale navrhuju něco jiného. Vy mi povíte, co se tu dělo a kam otec zmizel, a já na oplátku nezavolám bezpečnostní složky, aby vás zatkly za krádež.“
Sousedka samozřejmě na velkorysý návrh ráda přistoupila. Vylíčila jí celý zásah eskorty, odvážející Věřina otce kamsi, neznámo kam. Vynechala jen cudně svoji účast v příběhu, totiž že to byla právě ona, kdo na starého pána pozval ozbrojence.
Věra, navzdory tmu, že šlo o smutnou historii, navíc dotýkající se její vlastní rodiny, udržela kamennou tvář a klidný hlas. Když udavačka skončila své líčení, suše prohlásila:
„Dobře, paní Pekáčová – Neklanová. A teď ještě jedna dohoda. Jak víte – víte to přece, že!“
Sousedka přikývla.
„Jak víte, v tomto bytě bydlela rodina nově příchozích, konkrétně Mustafa Muhamed, jeho šest manželek a třiadvacet dětí. Znamená to, že byt nezůstává bez využití. Vy jako domovní důvěrnice uděláte tohle: Napíšete na příslušný úřad oznámení, že můj otec se neznámo proč a kam ztratil a že v bytě nadále bydlí Mustafa Muhamed, jehož národ gubernie podporuje ve všem jeho činění, a není možné podrobovat ho jako nově příchozího tak ponižujícím procedurám jako je odposlech či kamerové sledování bytu. Ostatně Mustafa mluví mustafsky a nikdo na tom konkrétním úřadě tuto řeč neovládá. Proto přispějete k ekonomické prosperitě gubernie, když navrhnete vypnutí těch sledovacích zařízení. Jak znám tyto úřady, jsou obsazeny lidmi nepříliš pracovitými, takže když dostanou hlášku od tak znamenité občanky jako jste vy, nikoho nenapadne jít zkontrolovat skutečný stav věcí. Tak co říkáte, není to rozumná dohoda? Vy nepůjdete sedět za zlodějnu a já vás nebudu muset jít udat, což by mi určitě činilo špatné sny. Jste přece tak ohleduplná a vzácná osoba, to bych vám udělat nechtěla. Jenomže bych musela, pokud…“
„Ne, nebojte, slečno, jak jste řekla, platí, už peláším napsat to oznámení. Papír mám v psacím stroji vždy připraven, tak to půjde jedna báseň.“ S těmito slovy se sousedka odporoučela a zmizela v bytě přes chodbu.
A přesně po téže chodbě se teď k prázdnému bytu s cedulkou na dveřích Mustafa Muhamed plížila dvojice Věra a Josef. Vešli dovnitř a pro jistotu velmi tiše zavřeli za sebou dveře. Byt byl stejný, jako když jej Věra, vykradnuvší otcův šatník pro účely genderizace, opustila. Jediné, co přibylo, byla ohavně páchnoucí zrezlá plechovka po vypitém pivu, poslední doklad toho, že tu ještě nedávno žil ten starý pán. Věra jen tak letmo a ve spěchu sklidila největší nepořádek, aby si s Josefem mohli aspoň v klidu na chvíli sednout ke stolu. Josef se vytasil s přímou otázkou:
„Jak to, že toho o mně tolik víš? Nikdy jsme se nepotkali, nikdy jsme spolu nemluvili, dokonce…“ zarazil se, protože chtěl říci, že v dobách oněch, před únosem z tábora nucené genderizace a svým přidělením k Marii byl ještě panic, ale rozmyslel si to.
„Ano, i to vím,“ pravila Marie s malým mrknutím oka. Josef málem omdlel.
„Ničemu nerozumím,“ hlesl jen.
„Tak mi dej chvilku času a to hlavní se dovíš.“
Josef se poodsunul na okraj postele, ale nesnesitelný zápach po zkaženém pivu z koše vedle nočního stolku jej vyhnal zase zpět ke stolu.
„Věci se mají takhle. Už delší dobu tady v gubernii funguje nenápadná diverzní síť, která organizuje jisté záchranné akce. K takovým patřil i tvůj únos z tábora nucené genderizace, ale zdaleka nejen. Jde nám, ano, patřím k tomu hnutí, o záchranu něčeho mnohem většího: doslova celé naší civilizace. Unijní vedení se snaží soustavnými kroky vyhubit původní obyvatelstvo a nahradit ho nově příchozím. Proč, k tomu se ještě dostanu.
Teď k tvému únosu. Může to celé, únos, pobyt ve vesnici, chování Marie, ano, znám ji dobře, je to jedna z klíčových postav hnutí, protože stále ještě může mít děti, zkrátka ten rok prožitý jako v polosnu na tebe působit, jako že nic z toho nebylo. Vrátil ses do gubernie, přijal jsi aspoň naoko její konvence, a šlus. To naoko neříkám jen tak. Všimla jsem si, jak škobrtáš na podpatcích a sukni od kostýmu máš zipem dopředu, jako pánské kalhoty, zatímco by měl být dozadu nebo nejlépe na straně. Ale to jen na okraj.
Byl jsi, jak ti Marie správně, ale nepříliš citlivě sdělila, chovným kusem, který se měl postarat o co největší počet nových potomků. Já jsem se těchto akcí přímo nikdy nezúčastnila, protože jsem se narodila tady, zatímco mladé ženy ve vesnici jsou už narozené tam. Vidím na tvém čele otazník. Jak se mohla dívka narodit ve vesnici, když tam před ní nebyly žádné ženy. Ale to není žádný zázrak. Ty starší ženy, co jsi tam viděl jako vychovatelky či učitelky, původně pracovaly v táboře nucené genderizace. Byly tam nasazeny naší organizací, aby, dokud byly biologicky použitelné, promiň mi ten výraz, mohly být uměle inseminovány spermatem mužů, kteří prošli Sektorem D. Pak už stačilo je jen provést tou podzemní šachtou a nechat je ve vesnici dočkat porodu. Sám víš, že v Sektoru D používají chemikálie, které tě zbavují vůle a paměti. Takže nikdo z vás, kdo jste tamtudy prošli, netušil, že byl budoucím otcem, nebo dokonce – jako v tvém případě – dlouhodobě plánovaným chovným kusem.“
„Chceš říct, že všichni muži ve vesnici přišli ze Sektoru D? A všichni jsou otci oněch anonymních dětí?“
„V podstatě to tak je. Byly výjimky. Třeba když spermatogram (o tom víš, to ti říkala Marie) ukázal, že jedno oplodnění u daného samce – pardon, jedince, je možné a bez většího rizika, odebralo se mu semeno a došlo k umělé inseminaci – to však až ve vesnici. Samec samotný se ponechal v táboře svému osudu, protože jeho přestěhování bylo rizikové a jeho další chování nepředvídatelné. Tys však měl optimální poměr ,cena – výkon´. Jsi mírný, klidný, nekonfliktní, tvoje děti, nejen Amálie, mohly nést tvoje povahové vlastnosti, čili to mohl být ideální lidský materiál pro rozvoj vesnice.:
Josef se stále více ošíval. Ta technicistní terminologie – materiál, samec, cena – výkon… To mu nápadně připomnělo poslední rozpravu s Marií těsně před Josefovým útěkem zpět do gubernie. Jen v jednom byl rozdíl – Věřina dikce neměla v sobě tu direktivnost a nesmlouvavost. Spíš mu celý příběh vyprávěla jako paní učitelka ve škole, když se v ní ještě smělo učit.
„A tys to celou tu dobu věděla… to o mně?“ tiše se zeptal Josef.
„Samozřejmě že ne. Celá organizace je založena na principu, že skoro nikdo neví skoro nic. Každý jen tu část, kterou nezbytně potřebuje k tomu, aby splnil svůj úkol. Že jsi jedním ze zachráněných z tábora nucené genderizace, jsem nevěděla. Dokonce jsem donedávna neznala tvoje jméno. Ani v dobách, kdys mě šmíroval skrz žaluzie…“, usmála se Věra, „jsem o tobě nevěděla nic. Až když jsi utekl z vesnice a přes tábor ses vrátil v těch strašných ženských hadrech do Unie, mi tě dali na starost. Ne, neboj, já nejsem TA umělá inteligence. Ode mě ti nic nehrozí.“
„A proč mi to teď tady vlastně všechno říkáš? A k čemu a komu budou ty děti vzniklé tím v podstatě zvráceným způsobem?“
„Říkám ti to proto, aby ses nedopustil nějaké chyby, protože jsi mi sympatický a nerada bych, aby ses dostal do maléru. Taky ale nechci, abys dostal do maléru, byť nevědomky, někoho jiného. Dost na tom, že musíš denně udávat ty redaktory. Pravda, nejsou to žádní lumeni, a tos ty před tím rokem a něco, když jsi seděl na jejich místě, taky nebyl. Mezitím jsi přišel k tolika zkušenostem, jaké jiný nezíská kolikrát za celý život. Ale to ještě není všechno. Mám-e s tebou ještě své plány.
Jo, a ty děti? Vyrostou ve vesnici podle tamních pravidel. Budou tedy vlastně taky deformované – nebudou znát své rodiče, nebudou chápat, kdo a proč jsou. Ale to bude ta chvíle pro nás. Začneme ty děti umísťovat v Unii v místech, kde nebudou nápadné, ale budou plnit svůj úkol. Naleptávat tu zrezivělou totalitní strukturu zevnitř. Z nich pak, jak se říkalo v jedné staré písni, „vstanou noví bojovníci.
(Pokračování příště)
