Kapitola 25, v níž budeme svědky novot, jež nastaly v Unii v době Josefovy nepřítomnosti
Když Josef vstoupil do svého bytu, málem jej nepoznal. Tytam byly rekvizity jeho někdejšího mládenectví. Někdejší strohá dřevěná postel zmizela a nahradila ji secesně kroucená postel kovová se zlatě vyhlížejícími rohovými vzpěrami. Místo jeho oblíbeného modrobílého pruhovaného povlečení se na posteli stkvěla deka a polštář s pestrobarevnými kvítky a motýly, jak na letní louce. Když Josef trochu potáhl nosem, jasně cítil, že jeho byt kdosi zamořil voňavým aerosolem. Podobně jako povlaky byl laděn i ubrus na stole a nová záclona. Tam, kde kdysi míval obyčejnou šatní skříň se skromnou garderobou čítající pár košil do redakce a pak troje montérky na stavbu, stálo obří zrcadlo s proskleným podstavcem plným rozmanité kosmetiky. Josef ani nevěděl, k čemu se mnoho z těch věcí používá. Zato však poprvé konečně v celé své kráse spatřil sám sebe jakožto Josefínu. Nejprve se mu udělalo trochu nevolno: tak strašné to opravdu nečekal. Zíral do zrcadla nevěřícně a vyděšeně.
„Tohle mám odteď být já?“ ptal se sám sebe. Odpověď byla zřejmá:
„Jak jinak, milá Josefíno“. Jenomže tu odpověď nevyslovila mlčky Josefova mysl, stejně jako onu předchozí otázku. To byl skutečný hlas, slyšitelný do všech koutů Josefova bytu. Josef se zarazil a rozhlížel se kolem sebe, odkud ten hlas vychází, ale k ničemu se nedopátral. Zkusil to tedy podobně jako prve:
„S kým si tu teď povídám?“ otázal se. Na to zazněla odpověď:
„S tvým ochráncem, Josefíno. Nejsem živý tvor, jsem umělá inteligence naprogramovaná výlučně k tomu, abych ti pomáhala v dalším životě. Kamkoli se hneš, cokoli si jen pomyslíš, všechno budu vědět a se vším ti dokážu poradit. Uvidíš, že velmi rychle zapomeneš na ústrky, které jsi musela absolvovat předtím, když ses musela rozhodovat sama – či sám, na tom už teď nezáleží. Odteď za tebe budu rozhodovat já. Stačí mi předložit problém, vyslat myšlenku, a já ihned najdu řešení a pošlu tě po správné cestě. Nic tě to nestojí, to je nová vymoženost, kterou naše milovaná Unie poskytuje všem osvědčeným, tj. čerstvě genderizovaným občanům, kteří prokázali loajalitu k Unii a jejímu řádu. Má to jednu jedinou podmínku: v žádném případě nesmíš jednak jinak, než ti řeknu. Kdyby ses dopustila odporu, může následovat trest. Třeba mírný – záměna automatického rozprašování květinové vůně po aerosol připomínající výpary tvé oblíbené limonády s příchutí chlévské mrvy. Zkušební otázka: Je to přece tvoje oblíbená limonáda?“
„Ovšem“, špitl Josef ve snaze znít co možná věrohodně.
„Správně. Ale to je jen ta nejnižší sankce. Zkus uhodnout tu nejtěžší.“
„Sektor C,“ hlesl Josef. Nic strašnějšího si věru neuměl představit.
„Velmi správně, Josefíno“, děl neviditelný hlas. „Vidím, že si budeme dobře rozumět.“
„To jsem si jist-a“,“podotkl Josef.
„To mě těší, ani nevíš jak. Protože deportacím do Sektoru C musíme být přítomné i my, umělé inteligence přidělené jednotlivých osobám, a věř mí, není to nic hezkého ke koukání ani poslouchání. Nedávno, to jsem byla přidělena ke starému muži, bydlícímu tady naproti přes ulici. A on tak tvrdošíjně trval na svém údajném mužství, že nebylo jiné cesty. Představ si, on dokonce odmítal nosit podprsenku a podvazky. Strašné. Nu tak podle toho taky dopadl. Potkalo mě velké štěstí, že jsem byla přidělena právě k tobě, Josefíno. Tuším, že z nás budou dobří přátelé. A teď už honem na kutě, zítra jdeš do redakce ujmout se nové funkce, musíš na to být náležitě odpočatá,“ řekl nesmlouvavě hlas a po těch slovech zhasla veškerá světa v bytě. Josef ještě namátkou zkusil cvaknout některými vypínači, ale pak pochopil, že to je marné. Nakrátko zapochyboval, zda bylo správné jeho rozhodnutí odejít z vesnice, kde byl sice v roli chovného kusu, ale jinak mu vlastně nic nechybělo, ale to už upadl do těžkého spánku. Nebylo divu, po takovém dni nabitém tolika novými zážitky.
Ráno jej přivítal onen hlas:
„Vstávej, Josefíno, je čas, musíš se upravit, obléct a jít pracovat pro blaho Unie.
Josef vyhlédl z okna, aby si podle počasí vybral jednu ze tří garderob vyfasovaných v táboře nucené genderizace. Bylo vlídné, příjemné podzimní počasí, a tak se rozhodl pro adekvátní šaty. Vtom uslyšel onen známý hlas:
„Neukvapuj se, Josefíno, podívej se do šatníku, budeš jistě mile překvapena.“
A také že ano. Skříň byla k prasknutí plná dámských oděvů a všelijakých doplňků, až oči přecházely. Josef byl odjakživa zvyklý oblékat se co možná nenápadně, protože nechtěl přilákat pozornost nějakého úředního či udavačského dozoru. Sáhl proto automaticky po fádním šedém kostýmku.
„Chyba!“ ozval se hlas.
„Jdeš přece poprvé do nové funkce, nemůžeš tam jít jako nějaká zanedbaná posluhovačka. Jen se lépe podívej a vyber si něco, v čem oslníš celou redakci.“
Josef se podvolil. S tímhle nemá smysl bojovat. Vybral si sportovně vyhlížející komplet, klipsové náušnice a sandály na nízkém podpatku – nechtěl si hned první den zlomit nohu na vysokých šteklech. Umělá inteligence mlčela. Zřejmě to tedy znamenalo souhlas.
Josef vyšel z domu směrem k redakci Unijního kurýra, kde ještě vlastně nedávno, zhruba před rokem, pracoval jako řadový přepisovač unijních směrnic. Nyní tedy bude jiným přepisovačům dělat nadřízeného. Snažil se zaplašit všechny nedostatečně konformní myšlenky, neboť tušil, že vše, co mu potáhne hlavou, bude cenzurovat „jeho“ umělá inteligence. Ale stejně se mu to úplně nepovedlo. Maně si položil otázku, samozřejmě mlčky:
„Ale co když budu na své podřízené příliš přívětivý-vá, nebudu dost přís-ná, nebudu je hlásit za každý poklesek v pracovní kázni redakčnímu genderizátorovi?“
„Správně dumáš, Josefíno,“ ozval se hlas umělé inteligence. A hned dodal: „Neohlášený přestupek se posuzuje, jako by ses jej dopustila ty sama. A o možných sankcích jsme si povídali už včera, pamatuješ přece…“
„Ovšem,“ hlesl Josef a snažil se všechny další myšlenky zaplašit. Užil k tomu dobrou mnemotechnickou pomůcku: začal počítat kandelábry, kolem nichž procházel směrem k redakci. Co si pamatoval z minula, bylo jich jistě kolem stovky.
„Sto sedmnáct“, napověděla umělá inteligence. „Ale počítej dál, tříbí to mysl a plaší nevhodné úvahy, za to tě chválím. Večer to zaznamenám do hlášení. Jo, to jsem ti ještě neřekla. Vždy, když ti zhasnu byt, spojím se dálkovým přenosem s naší centrálou a ve stručnosti zrekapituluji tvé chování toho kterého dne. Může ti to přijít zbytečné, protože jsi rozumná a víš, že nemá smysl se ničemu bránit nebo vzdorovat. Ale může to mít, a teď dávej opravdu velký pozor, zajímavý přínos pro tebe samotnou. Když tvé činy budou dlouhodobě dostatečně vzorové, můžeš si polepšit v zaměstnání, dostat vyšší funkci, pochvalu před nastoupenou redakcí nebo tak něco. Rozhodně to stojí za zamyšlení, nebo snad ne?“
„Určitě“, špitl Josef a věnoval své oči i mysl nadále pouze kandelábrům. Kvůli tomu také přehlédl obří nápis na čelní stěně domu na protější straně ulice. Stála tam jen tři písmena: PRD. Za pár chvil ale Josef musel tak jako tak zvednout oči, protože došel k přechodu, za nímž se odbočovalo k jeho redakci. Pohlédl tedy vzhůru, a co nespatřil! Skoro na každém domě v ulici, a to po obou stranách byl nad nejvyšším patrem podobný transparent se stejným nápisem: PRD. Obrátil zrak ještě výš a seznal, že i na mnoha kandelábrech, které počítal jen podle tyčí ve výšce své hlavy, vlaje také rozměrná vlajka s týmž třemi písmeny: PRD. Zoufale se snažil to v mysli nijak nekomentovat, ale otazník nad smyslem této nové skutečnosti dříve Josefem nevídané, zahnat nešel a vyvolal pochopitelně ihned vysvětlující reakci umělé inteligence:
„Milá Josefíno, nenech se zmást. Dlouho jsi tu mezi námi nebyla a pokrok v Kontinentální unii se mezitím nezastavil. Krátce po tvém odchodu do tábora nucené genderizace se gubernátoři jednotlivých částí Unie sjeli na zásadním summitu a dospěli ke společnému závěru. Veškeré politické organizace působící dosud v Unii pod různými názvy, i když pochopitelně už dlouho všechny ve společném zájmu o dobro Unie, budou sjednoceny pod jediný název a organizační strukturu. V jejím čele je pochopitelně hlavní komisařka unie, nikoho by už dávno nenapadlo, aby do tak zásadní funkce zvolil někoho, kdo se zpátečnicky nazývá mužem anebo se tak dokonce i chová. Nu a ta tři písmena, opět, nehledej v tom nic dvojsmyslného. To je prostě zkratka složená ze slov Práce – Radost – Disciplína. Prostě PRD. Podle jedné z nejnovějších směrnic Unie č. 59761/2024 se jedná o hlavní triádu hodnot, a jako takové musí být toto užito na každé úřední budově, školském zařízení, genderizačních stanicích, zkrátka všude, kam přichází veřejnost a kde zaměstnanci pracují na blahu Unie. Uvidíš to i na sídle tvé redakce, ostatně, za chvíli už budeme na místě.“
A vskutku, zašli za nejbližší rok a před Josefem stála stará známá budova, kam vlastně celkem nedávno chodil přepisovat unijní směrnice. Tehdy ovšem na domě nevisel PRD. Ještě než se nad touto novou skutečností stačil zamyslet, umělá inteligence aktivně pokračovala ve svém výkladu:
„Ani bys, milá Josefíno, neuhodla, kolik dobra nám PRD přinesl. Třeba v oblasti zaměstnanosti. Tolik vlajek a transparentů s nápisem PRD si žádá pochopitelně permanentní údržbu. Nemůžeme přece nechat naše ústřední motto někde viset pomačkané, opršelé nebo jakkoli jinak poškozené a znehodnocené. To by si ještě někdo mohl vyložit jako sabotáž proti Unii, a to nesmíme dopustit. Takže každá gubernie na vlastní náklady zřídila centrální čistírny, prádelny a opravovny PRDu. Ty zdejší řídí shodou okolností manželka komisaře Lopaty, která se už osvědčila v čele řady různých veřejně prospěšných organizací. Pod ni spadá několik tisíc šiček, písmomalířů, pracovnic prádelen a žehlíren, a samozřejmě také mobilní týmy svěšovačů a vyvěšovačů PRDu před- a po očistě či rekonstrukci.
Chceš namítnout, čtu tvé myšlenky, nezapomínej, že to je aktivita jistě nákladná. Ano, a dodávám já, také proto, že se opakuje relativně velmi často. Ale ani to není pro Unii a její osvícené dámské vedení žádný zádrhel. Spolu s Úřadem pro správu PRDu totiž zároveň vznikl Úřad pro zprávy o PRDu. Jinak řečeno: každý občan je povinen sledovat stav PRDů ve svém okolí a jakýkoli sebemenší nepořádek ohlásit. A nejen to. On je také povinen ohlásit, kdo způsobil poškození či jinou nezdobu na PRDu. Tento pachatel je pak ihned zatčen Zvláštní jednotkou pro stíhání nepřátel PRDu, předveden před porotu složenou z vedoucích činitelů Úřadu pro správu PRDu a obvykle odsouzen k zaplacení všech nákladů na uvedení příslušného PRDu do původní podoby. Samozřejmě, že nejde jen o základní a prosté náklady typu barev na písmena, tkanin, závěsných tyčí a podobně. Spadá do toho ovšemže i alikvotní podíl na celkovém ročním rozpočtu obou výše zmíněných úřadů, a taktéž účast na financování a reprezentaci ředitelky Lopatové, jejíž role v ochraně a záchraně PRDu je nedocenitelná. A protože náklady na opravu jednoho PRDu jdou do statisíců, pachatel je zpravidla nemá z čeho uhradit.
Jak si jistě pamatuješ ze svého života před táborem nucené genderizace, peníze jsme v Unii dávno zrušili, vše, až do posledního cvrčka, jsou občané nuceni platit čipovou kartou, kam nahlíží Úřad pro správu osobního vlastnictví a má pravomoc tam činit libovolné finanční transakce. Uvedu příklad. Když se občan dopustí poškození PRDu a oprava je vyčíslena na trojnásobek jeho úspor, posoudí to Úřad pro správu osobního vlastnictví jako zpronevěru a má-li provinilec jakýkoli osobní majetek, kupříkladu byt, je mu zabaven, poté prodán v dražbě realitní a developerské firmy Lopata a výtěžek pak užit na sanaci poškozeného PRDu. A protože Unie je vzorem humanity a dobra, provinilec se nemusí hned ze svého bytu odstěhovat, může za něj hradit nájem vždy ve výši aktuálního zůstatku na své čipové kartě. Má to pro něj jedinou nevýhodu: nezbyde mu ani za cvrčky ze shopping centra a musí si je ve volných chvílích lovit v trávě vlastnoručně. Pokud je ovšem přistižen, že se kromě sbírání cvrčků věnuje například pojídání oné trávy, zejména zjara bývá šťavnatá a plná vitamínů, opět se mu příslušný spasený kus trávníku dá k úhradě stržením z jeho čipové karty. Jak vidíš, Josefíno, vše v Unii funguje znamenitě, logicky a efektivně,“ uspokojeně zakončila svou přednášku umělá inteligence.
Během toho času došel Josef k budově redakce, kde, ano, v nejvyšším patře visel obří transparent s nápisem PRD. Josef už se nedivil ničemu. Tedy ani tomu, že když vešel do domu a zamířil k recepci, někdejší mužský personál byl oděn v ženské šaty, namalován kosmetikou a ověšen náušnicemi. Byly to pořád tytéž osoby jako před rokem, jen v jiné podobě. Josefovi blesklo hlavou, že by mohl upustit třeba tužku, sehnout se pro ni pod recepční stůl a po očku prozkoumat, kdo z původních recepčních má v sukni to, co stále ještě měl i Josef, nebo kdo už prošel Sektorem C. Zaplašil však ten nápad tak rychle, že jej nestačila zaznamenat ani umělá inteligence, neboť neslyšel její hlas jako odezvu, což jej uklidnilo. Umínil si, že zkusí přemýšlet o čemkoli vždy jen tak krátce, aby si toho umělá inteligence nestihla všimnout.
Když Josef vešel do redakce Unijního kurýra, situace se v podstatě opakovala. Za počítači seděly tváře, které byly Josefovi povědomé už z času, kdy mezi nimi sedal sám. Ovšem, oblečení měly jiné než kdysi. Kdepak košile, nebo snad dokonce kravaty, ten ohavný symbol maskulinity. Josef si maně vzpomněl na jednu přednášku v táboře nucené genderizace. Oficiálně mělo jít o vernisáž děl Goliáše Bílého, který jen pro tu příležitost vytvořil několik desítek plastik ve tvaru penisu, ale každá z nich byla nějak znetvořena. Tu barevným laděním do fialovo-zelena, tu rovnou naznačeným obřezání, či spíše amputací špice.
Vernisáž zahajovala známá guberniální kunsthistorička Andulena Krychlíková proslovem o nebezpečí metafor ohavného údu ve veřejném prostoru. Dokazovala to právě na pánských kravatách, resp. jejich tvaru a zavěšení. První smrtelný hřích – kravata obvykle končí trojúhelníkem se špičkou jako symbolem násilného ponížení žen, a druhý smrtelný hřích – špička kravaty směřuje dolů, kde mnozí stále ještě trestuhodně nosí penis jako urážku humanity a progresivismu. Když Krychlíková skončila tento poučný výklad, položila Goliáši Bílému jedinou otázku: „Mistře, jak byste toto civilizační schizma řešil vy?“ Bílý odpověděl velmi stručně: „Prostě bych každýho ptáka ufik, a bylo by po ptákách.“ Za tuto věcně správnou, intelektuálně nosnou a navíc ještě skrytě vtipnou větu sklidil neutuchající, skoro hodinový potlesk. Délka aplausu však nebyla dána jen nadšením budoucích nucených genderizantů, nýbrž strachem nebýt ten první, kdo přestane tleskat, neboť to by byla jistá poukázka do Sektoru C. Potlesk ukončil až sám Mistr Goliáš Bílý, který zvedl ruce, utišil tak přítomné a z plna hrdla zařval: „Tě péro!“ a zmizel v zákulisí.
Nuže, urážky ženství v podobě kravat se Josef ve své bývalé redakci nedočkal. Trochu se mu ulevilo, protože tušil, že něco tak strašného by musel hlásit ihned příslušnému genderizátorovi, a přece jen si představoval, že se svými bývalými kolegy, dnes kolegyněmi, nadto podřízenými, nastolí co možná přátelské nebo aspoň neutrální vztahy. A udání úvodem by asi náladu nezvedlo nikomu.
Idyla však neměla mít dlouhého trvání. Krátce poté, co Josef usedl za pomyslnou katedru – ke stolu obrácenému čelem ke všem ostatním, povstala jedna bytost od svého počítače – na první pohled skoro žena – od příčesku po punčošky, ale po hlase stále ještě něco mezi barytonem a basem. Tato bytost se nahnula k druhé, sedící vedle, a v marné snaze o šepot pravila. „Du si pro kafe, chceš taky, vole?“ To Josef bohužel nemohl přeslechnout. Zvedl se a pronto odkráčel k hlavnímu redakčnímu genderizátorovi. Strávil tam několik minut, poté se v chodbě objevila eskorta a nositele hlubokého hlasu odvlekla přímo od počítače, ledva si vedle něj postavil svou kávu. Co Josef už neviděl, a nebylo by to ani tak strašným přečinem, jejž by bylo nezbytné hlásit, byl fakt, že osoba od vedlejšího počítače, zvaná prve „vole“, nenápadně přesunula kávu na svůj stůl, neboť správně tušila, že její původní majitel se pro ni již nevrátí.
Kdyby náhodou někoho zajímalo, čeho se dotyčný odvlečenec dopustil, tak zde jest vysvětlení. Přestupkem, na rozdíl od dávných časů, kdy se ještě pojmu pracovní píle vkládal nějaký obsah, nebyl fakt, že přestupník bez dovolení opustil pracoviště mimo standardní přestávku a šel si uvařit kávu. Ten skutečný zločin tkvěl v onom oslovení „vole“. Ne proto, že je to oslovení hrubé, nýbrž maskulinní. Už jste někdo viděl ženského vola? Horším přestupkem by snad bylo jen, kdyby onen kávomil nazval kolegu/gyni slepicí. „Du si pro kafe, chceš taky, slepice (slípko, pipko atd.)“? Tady by sice bylo polehčující okolností, že dotyčný akcentuje nový gender spolupracovníka/ice, avšak tón hlasu, jeho barva a emotivní naladění by otázce a oslovení dodalo znevažující povahy. Cožpak by někdo mohl tak nehorázně urazit ženu, i když by byla slepicí? No, uznejte.
Podobných příhod se během pracovní doby událo ještě asi pět. Josef obstál vždy znamenitě. Říkal si zcela v logice situace: „Když udám někoho navíc, nikdo mi to nevyčte. Když někoho udat zapomenu, sám budu udán.“ Za tuto správnou dedukci jej umělá inteligence na cestě z redakce zpět kolem stosedmnácti kandelábrů a několika stovek PRDů náležitě pochválila:
„Dneska jsi se činila, Josefíno. Nejenže to zaznamenám ve hlášení, ale navíc ti zhasnu o půl hodiny později, abys mohla zhlédnout na televizi Unie News životopisný dokument o Zdislavu Šavlovi. Věř mi, ten tě jen tak usnout nenechá.
