Kapitola 24, v níž budeme svědky zcela nového zvratu v Josefově životě
Dny ubíhaly poklidně, život ve vesnici byl mírný jak středomořský vánek, nikde ni obláčku. Josef se pohyboval mezi povinnostmi na zahradě Mariiny chalupy, občasnou výpomocí sousedům a přívětivými večery zpestřenými tu a tam sklenkou dobrého vína a jako vždy mistrnou večeří z Mariiny dílny. Mariino mateřství už bylo na její postavě patrné a nic nevěstilo, že se chystá nějaké nepěkné překvapení.
Josef s Marií po večerech dumali, jak si představují svůj příští společný život. Vždyť je jim teprve šestadvacet, celý svět – tedy vyjma Unie – před sebou, procházka růžovou zahradou se jevila být neblahým trnovištěm. Jenomže jak čas šel, tyto rozpravy byly čím dál kratší a obecnější. Marie velmi často vyklouzla z položené otázky po věcech příštích odkazem typu „to budeme řešit, až to přijde.“ Josef to přičítal jakési předporodní neuróze a na Marii se proto nezlobil. Má na své nálady přece nárok, říkal si. Ale hlavou mu to chvílemi vrtat začalo. Cožpak Marie nemá žádné sny, žádné představy, žádná přání? Někdy se chová jako stroj – večeře, pravidelné noční setkání na podkrovní posteli, snídaně, rozchod za povinnostmi a to celé pořád dokola. Opět: Josef to přičítal Mariině stavu, ale klidu mu to nepřidávalo.
Až přišel ten den s velkým Dé, kdy měla Marie porodit Josefovo dítě. Ve vesnici samosebou nebyl žádný lékařský přístroj, jímž by se dopředu dalo identifovat pohlaví budoucího potomka. Nevědělo se tedy, zda čeká chlapce nebo děvče. Josefovi to bylo naprosto jedno. Těšil se na dítko už proto, že mělo být jeho prvním. Navíc, jak si sliboval, naplní starost o děcko jeho a Mariin život novou kvalitou, novými tématy, radostmi i starostmi. Skončí umdlévající jednotvárnost dosavadního života, který byl sice naplněn samým dobrem, útěšností a poklidem, ale byl zcela prost jakékoli dalšího vzruchu a rozjitření. Dítě bylo příslibem změny.
Když přišla Mariina chvíle, byl Josef vyhozen do předsíně, a jak za starých časů se v ložnici kolem rodičky shromáždily tetky z celé vesnice, aby přiložily ruku k dílu. Za pár chvil bylo po všem. Domem se rozlehl dětský křik a pláč, tetky poklidily stopy porodu a Josef spatřil Marii s jeho dítětem u prsu. Byla to dcera a dostala jméno Amálie. Prý snad po nějaké Mariině pratetě. Josef se nevzpíral, takovou maličkost nemínil řešit. A konec konců Amálie je pěkné jméno.
Příští dny byly opět ve znamení klidu a míru, přerušovaného jen občasným dětským nářkem, znamenajícím hlad nebo potřebu přebalit. Amálie byla vzorové dítě. Většinu času prospala, takže nebyla ani žádnou větší zátěží pro Josefovy či Mariiny nervy. Jediné tedy, co se na jejich soužití změnilo, byla dočasná absence večerních setkání v podkroví. Josef si už zvykl na oddělené ložnice, bylo tomu tak přece už od první noci strávené v Mariině domě, a tak přijal skutečnost bez reptání. Až jednou…
Kteréhosi rána, pár týdnů po porodu, mu u snídaně Marie sdělila nečekanou novinu:
„Budeš se stěhovat,“, řekla Josefovi suše a bez viditelného citového pohnutí.
„Proboha, kam a proč?“ zajíkl se Josef.
„K Anně, nu víš, co bydlí naproti přes náves“. Jenomže Josef se nedal: „Ale proč se mám odstěhovat, právě teď, kdy jsme přivedli na svět naše první dítě a svět by pro nás měl vlastně teprve začínat?“
Marie stále stejným suchým způsobem odpověděla:
„To je přece jasné. Tvůj úkol zde byl splněn, aspoň tedy částečně. Doufali jsme, že to bude chlapec.“
„Jak doufali? Kdo doufal?“
„Přece celá vesnice“, odsekla už trochu netrpělivě Marie.
„A co s tím má vesnice společného? Je to naše dítě, my ho zplodili, tys ho přivedla na svět, má moje geny, je moje. Zbláznila ses? Není to jen důsledek nějakých porodních změn psychiky?“
„Ani v nejmenším. Musím ti něco říci. Život ve vesnici je organizován velice účelně. Čas od času sem naši lidé přivedou z Unie mladého muže, jako přivedli tebe. Ten získá nový domov u některé z mladých žen žijících ve vesnici. S tou přivede na svět potomka a krátce poté se přistěhuje k jiné ženě a cyklus se opakuje. Přijde na svět nové dítě a otec se stěhuje jinam. Naši odborníci dospěli dlouholetým bádáním k závěru, že dítě v zásadě otce nepotřebuje k ničemu jinému, než právě ke svému zplození. A chceš-li se zeptat, co se pak děje s tím dítětem, je to prosté a opět velice účelné. Zhruba v půlroce pro ně přijede eskorta, která je doveze do Centrálních jeslí, kde jsou děti kolektivně vychovávány až do okamžiku nástupu na školní docházku. Tehdy se přestěhují do jiné kolektivní instituce – Centrální ubytovny a vyučovny, kde žijí až do okamžiku své dospělosti. V obou zařízeních se o ně starají ženy z vesnice, které již přešly do věku, v němž nemohou být vesnici užitečné jako rodičky, a tak se stávají chůvami a učitelkami. Také mě to jednou čeká, ale naštěstí až za dlouhý čas. Do té doby ještě stačím přivést na svět aspoň pět dětí. Mimochodem, Amálie je moje třetí. Předtím to byla Rozálie a Consuela. Jedné jsou dva roky a druhé skoro čtyři. Obě žijí v Centrálních jeslích. Nechodím za nimi, to se nesmí, protože by tak mohl vzniknout nezdravý citový vztah. Takže ani nevím, jak vypadají, a když jdou s ostatními dětmi na vycházku, navzájem se nepoznáváme. Život ve vesnici nás naučil, že je to jediný možný způsob nekonfliktního soužití všech se všemi. Představ si tu výhodu: i kdyby některé z mých dětí zemřelo, já se to nedozvím, a tím pádem se vyvaruji vypjaté emoční reakce. Ani chůvy a učitelky z centrálních institucí nevědí, kdo je čí dítě. Znají je jen podle křestních jmen. I když to není přesný pojem. Žádné křty se zde nekonají, proto nejde o křestní, nýbrž první jméno. A protože nejsou známi rodiče, děti nemají žádné příjmení. Jsou si rovny ve všem – svých právech i povinnostech, potřebách i jejich uspokojování. A začíná to právě těmi jmény.“
Josefovi se zatočila hlava. Něco takového by nedokázal vymyslet ani v nejdivočejších představách. Pokusil se tedy novou informaci strávit s alespoň minimálním klidem a věcností. Zeptal se nejprve Marie:
„Podle jakého klíče vybíráte muže, které chcete přemístit z Unie do vesnice?“
„To je přece jasné,“ odpověděla Marie. „Podle jejich spermatogramu. Přivádíme sem jen takové, kteří jsou příslibem genetického rozvoje našeho společenství. Staré nebo nemocné kusy nepotřebujeme.“
Slovo „kusy“ v souvislosti s hodnocením člověka Josefem otřáslo. Pokusil se ale dál udržet neutrální tón.
„Dobrá tedy, ale jak se můžete k těm zdravotním informacím dostat? Já tedy nevím o tom, že by mi někdo činil takové vyšetření.“
„Samozřejmě, že nevíš, protože jsi absolvoval proceduru v sektoru D, kde ti bylo během tvé halucinační duševní nepřítomnosti odebráno sperma. Vzpomínáš si na tu divnou osobu se srpem? To je náš člověk. Na něm především závisí finální výběr kusů, pardon, mužů, do našeho chovu. Když zjistí tvoji použitelnost pro další páření a plození, dříve či později si tě vyzvednou naši lidé. To ostatní už znáš.“
Josef nevěděl, jak na nové informace reagovat. Tak se raději zvedl od snídaně a vyšel ven se slovy „musím ještě něco opravit na plotě“.
Marie odpověděla: „Dobře, ale nezdržuj se tam dlouho, Anna tě čeká už k obědu.“
V Josefovi právě v tu chvíli dozrálo rozhodnutí: musí odtud co nejrychleji zmizet. Ale kam, když jediná cesta z vesnice vede zpět do Unie a konkrétně do tábora nucené genderizace? Naštěstí si vzpomněl, že si pod podkrovní postel schoval to jediné, co v tom kvaltu stihl odnést při útěku z tábora: sukni, lodičky a paruku, které nafasoval těsně před útěkem v sektoru D. Tehdy si říkal, že je to nesmysl brát s sebou věci, které jako by jej stále poutaly k Unii. Teď ale si uvědomil, že se mu mohou hodit. Proplížil se kolem kuchyně, kde Marie odklízela nádobí od snídaně, potichu vyšplhal do podkroví a vzal ty ženské propriety zpod postele. Byly úhledně sbalené do malé tašky přes rameno. Přehodil si ji kolem krku a vyplížil se z domu. Snažil se projít hlavní ulicí co možná nenápadně, jako člověk, který jde něco obyčejného nakoupit nebo míří na návštěvu k přátelům. S pokerovým výrazem ve tváři prošel kolem onoho domu, v němž jej před o málo víc než devíti měsíci přijímali do svého společenství. Napadlo ho, jak je možné, že už tehdy nepocítil žádnou pochybnost. Vždyť to celé bylo bizarní: sousedské kolegium rozhodující o osudu kohosi odkudsi. Tehdy si říkal, že to je prostě ochrana vesnice před nežádoucími nebo nepřátelskými živly. Dnes už se mu to jevilo v docela jiných konturách: vždyť je to přece úplně to stejné, co platilo v Unii, jen natřené na snesitelnější barvu. Snesitelnější? To byl hlavní otazník, který teď Josefovi vrtal hlavou.
Kolem prošla skupinka dětí provázených několika staršími ženami. Dětem mohly být tak tři čtyři roky. Josefa zabolelo u srdce, když si uvědomil, že v Mariině domě zanechal svou dceru, která bude brzy součástí tohoto houfu anonymních dětí. Co ji čeká? Doroste školnímu věku, kde ji anonymní ženy, nachlup stejné jako tyto, budou vyučovat kdovíčemu, snad vaření, snad štupování fuseklí, snad úklidu domácnosti. Josef si uvědomil, že při žádné jiné práci Marii nikdy neviděl. Všechno ostatní ve vesnici obstarávali muži. Ženy byly vlastně jen stroje na výrobu dětí. Děsivá představa.
Před Josefem, nebylo příliš možností, co podniknout. Mohl se přestěhovat k Anně, jistě též mladé a pohledné. Napadlo ho, že si vlastně ty ženy z vesnice byly navzájem dosti podobné. Aby taky ne, když byly de facto v nějakém příbuzenském propletenci skrze geny získané zplozením se stále stejnou, jen tu a tam omlazenou množinou mužů. Kdyby tedy, jak mu Marie de facto poručila, přesídlil k Anně, čekala by jej nejspíše stejná činnost: nějaká ta manuální výpomoc, společné jídlo třikrát denně a večerní sbližování s jediným cílem: přivést na svět nového vesničana. Josef už skoro zapomněl, jaké to bylo poprvé s Marií. Ta podkrovní aktivita mu stačila zevšednět a přeměnit se v povinnost, na kterou občas ani neměl náladu, ale Marie byla vždy neústupná a zjevně zkušená ve způsobu, jak dodat motivaci. Co jiného by asi mohl Josef očekávat od Anny? Viděl kdysi, v dávnějších letech, kdy v Unii ještě byla povolena kina, jakýsi hloupý film, z nějž mu utkvěl pouze název: Hezké chvilky bez záruky. Při pomyšlení na podkrovní večery jej napadlo, že to byly vlastně docela hezké chvilky, ale s jedinou zárukou nebo perspektivou: že z něj udělají chovný kus, přesně tak to přece Marie řekla. Kus.
„To jsem mohl zůstat v Unii“, blesklo rouhavě Josefovi myslí. V tu chvíli už jsme jej mohli zastihnout na úzké cestě vedoucí k lesu za vesnicí, odkud kdysi byl přiveden z tábora nucené genderizace. Josef přemohl touhu zrychlit krok, aby měl tato podivná místa co nejdříve za sebou, ale stal by se nápadným, a tak se tvářil, jako by šel do lesa pro dřevo na zátop. Za chvíli byl už v hlubším porostu, z něhož vedla cesta k oné staré kanalizaci, vedoucí na území Unie. Josef byl až sám překvapen, že si tu cestu, ačkoli jej přiváděli v noci, pamatuje tak přesně. Jako kdyby jej přitahoval nějaký magnetismus. Ale také obava, snad i strach, že až ve vesnici zjistí jeho zmizení, půjdou v jeho stopách jediným možným směrem, kterým teď kráčel on. Co by asi následovalo? Násilné odvedení zpět do vesnice? Nucené obcování s Annou? Doživotní vězení ve zdání svobody, lásky a dobra?
Při těchto úvahách se Josef dostal už docela daleko od vesnice a zároveň se začalo smrákat, což mu hrálo do karet. Za tmy nebude jeho příchod do Unie tak nápadný. Jen se musí těsně předtím převléci do toho ženského oblečení. Začal si v hlavě konstruovat vysvětlení, které bude muset v táboře nucené genderizace, neboť právě a pouze tam vedla štola, kterou procházel, podávat o svém zmizení. A protože v něm dosud panovalo dosti silné mrzení z toho, že se stal jen panáčkem na nitích, oním Mariiným „kusem“, že prostě naletěl na svůdnou vidinu jiného života, než jaký panoval v Unii, vymyslel si tuto historii: Oné tehdejší noci jej z tábora unesli neznámí lidé, přičemž zneužili jeho poněkud halucinovaný stav po proceduře v sektoru D, kvůli němuž se nedokázal efektivně bránit. Odvedli ho kamsi mimo tábor do neznámé vesnice, kde jej drželi pod zámkem a sexuálně ho zneužívala jakási žena, což bylo o to horší, že se mu hnusil sex v mužské roli, když přece už předtím v sektoru D přijal ženskou identitu. To lze přece jasně dokázat při pohledu na jeho stávající oděv. Je tedy třeba jeho útěk z vesnice a návrat do laskavé náruče Unie chápat jako projev hrdinství a oddanosti.
Při tomto přemítání se už zcela setmělo, dokonce ani hvězdy nebyly vidět, takže Josefovi nic nebránilo nepozorovaně vniknout do tábora nucené genderizace. Po paměti dokonce našel i noclehárnu, kde míval svoji pryčnu. Co nejtišeji vnikl dovnitř a zjistil, že jeho pryčna je prázdná. Že by si nikdo nevšiml jeho bezmála roční nepřítomnosti? To není možné. Nicméně Josefovy úvahy přemohla únava z dlouhé cesty, a tak jak byl, i v lodičkách a paruce, vklouzl na pryčnu a během vteřiny usnul.
Ráno jej probudil úplně stejný zvuk amplionu jako v časech, kde zde byl poprvé. Svolával frekventanty tábora k nástupu na ústřední betonový plac, kde jim příslušný velitel daného dne sděloval jejich úkoly. Josefa vcelku nepřekvapilo, že drtivou většinu shromážděných tváří nepoznával. Byl přece pryč tak dlouho. Určitě už mnozí tehdejší účastníci během toho času změnili více či méně dobrovolně gender a vrátili se do svých běžných životů mimo tábor. Co se stalo s těmi, kdo by nový gender zarputile odmítali, si ani nechtěl připouštět. Ostatně on sám je z obliga. Díky ženskému oděvu demonstroval svůj nový gender. Mělo to jen jednu drobnou vadu: ráno se nestačil oholit, naposledy ve vesnici, a od té doby mu vyrašilo řídké strniště. To však aspoň pro tuto chvíli vyřešil za pomoci pudru, který předvídavě na útěku z vesnice ukradl z Mariiny koupelny. Vypadal teď sice trochu jako zombie, paruku poněkud našišato, jak byla z noci přeleželá, pod sukni mu táhlo, protože se v kanalizačním potrubí neprozíravě zbavil pánských spodků, na tváři půlcentimetrová vrstva pudru, zkrátka pohled, jaký se vám nenaskytne každý den.
To Josef ovšem nemohl tušit, že popsané handicapy se obratem stanou jeho velkou výhodou. Když při nástupu velitel dne, poté, co vyjmenoval abecedně předchozí frekventanty, došel k jeho jménu, slyšel zcela zřetelně, jak říká:
„Předstoupí Josefína, vzorový úspěch naší genderizační snahy o lepší zítřky.“
Josef trochu škobrtaje, nezvyklý na vysoké podpatky dámských lodiček, popošel k veliteli. Ten pokračoval:
„Vítej, Josefíno, jsem velmi rád, že tě zase vidím. Vím, že sis prošla strašnými zážitky, ale nakonec, jak je patrné, vše se v dobré obrátilo a tys konečně našla správnou identitu. Potlesk pro Josefínu!“
Ostatní shromáždění vyloudili tenký a krátký náznak potlesku, což velitele dne rozzuřilo:
„Přidejte, vy holoto líná, hnusná, heterosexuální, nebo pomašírujete štantopede do sektoru C!“
Potlesk po této zjevně upřímně míněné pohrůžce notně zesílil. Josef stále nechápal, co se to vlastně děje. Může velitel tušit, kde trávil minulé měsíce? Nebo o jakých zážitcích to mluvil? Neměl však čas na to vyhodnotit novou situaci, neboť k němu velitel přistoupil a řekl:
„Nuže, milá Josefíno, zasloužila sis výsadu, které se ne každému obyvateli našeho tábora dostává. Vrátíš se do svého dosavadního unijního bydliště. A protože jsi ženou, nemůžeš pracovat dál na stavbě, můžeš se vrátit zpátky do redakce Unijního kurýra, kde dostaneš dokonce vyšší funkci, než jsi měla dřív. Nebudeš už jen studovat unijní směrnice a přepisovat je pro vydání v Kurýru. Budeš dohlížet na ostatní redaktory, jak to činí, a když někdo bude nedostatečně pilný a přesvědčivý, oznámíš to genderovému tajemníkovi, a ten už nám provinilce nechá přivézt s eskortou. Mám za to, že je to zajímavá perspektiva, co říkáš, Josefíno?“
Josef se pokusil nasadit trochu vyšší hlas a napodobit ženský témbr. Protože však v té věci ještě nebyl zkušený, omezil se na pouhé „Ano, pane veliteli dne“.
Velitel dne se zatvářil spokojeně a dal pokyn dvěma dozorcům, aby Josefa odvedli do Centrální převlékárny a vývozny. Tady Josef obdržel troje šaty do různého typu počasí – od lehkých, téměř plážových, po zimní, utkané z jakési plsti, která sice na těle příšerně kousala, ale nepropustila chlad. K tomu dostal Josef novou paruku, aby mohl střídat blond a brunet outfit, a navíc apartní kabelku a dvoje boty – opět do léta i do zimy. Po tomto fasování si Josef dodal odvahy a požádal též o holicí strojek – na podpaždí – jak říkal. Dostal jej bez reptání. Nato jej dovedli k východu z tábora, kde už čekala patrola v omšele vyhlížejícím, ale kupodivu funkčním automobilu na tužkové baterie. Ten měl tu výhodu, že dojezd na jednu výměnu baterií byl sice jen asi kilometr, ale zato měl obrovské plné pneumatiky, takže se do kufru vešlo mnoho náhradních baterií, které se mohly během jízdy spotřebovat. Co se stalo s vybitými bateriemi, měl Josef zvědět relativně brzo. Už po kilometru jízdy směrem k hlavnímu městu gubernie auto ztěžka zastavilo, patrola vyndala staré baterie, ty zahodila do příkopu vedle silnice, vsunula do motoru nové, a jelo se dál. Tato procedura proběhla – vzhledem ke vzdálenosti od cíle, asi osmdesátkrát. Josef, který tento typ auta dosud neviděl, se nesměle tenkým hlasem zeptal:
„Co se bude dít s těmi použitými bateriemi?“
Jeden člen eskorty se ponuře zachechtal:
„Ty to vážně nevíš? No, je vidět, že máš jen pět tříd. My, co máme ještě šest, víme, že vybité baterie jsou základem našeho stavebnictví. Vždycky se odkládají na příslušné místo, třeba tady do příkopu, když je příkop plný, zalije se to betonem a vznikne další jízdní pruh vozovky. Když je vozovka už příliš široká, změní se v přistávací dráhu pro bojové stíhačky naší mírové armády. Jasný jak facka, no ne?“
Josef jen přikývl, ale jen náznakem, aby mu nespadla paruka, a po dalších podrobnostech se už raději nepídil.
Zhruba po osmi hodinách pohybu, neboť jízdou by to nazval jen hodně odvážný nadšenec, se vozidlo přiblížilo k Josefovu bydlišti. Josef si uvědomil, že klíče od bytu zahodil i s pánskými svršky v té kanalizaci. Voják z eskorty, jako by mu četl myšlenky, vyňal jakési klíče z kapsy a podal je Josefovi.
„Tady máš klíče. Museli jsme ti trochu doma uklidit, aby ses tam cítila dobře, tak jsme raději vyměnili zámky.“
Josef vzal klíče, vystoupil z vozu a bez rozloučení šel k domu.
„Tak ahoj, krásko,“ zaslechl za sebou ještě volání vojáka. Josefovi přišlo, že ten pozdrav zněl tak nějak divně – skoro heterosexuálně. Zaplašil myšlenku a vstoupil do domu.
Pokračování příště
