Kapitola 22, v níž jsme svědky Josefova nenadálého útěku z tábora nucené genderizace
Díky absolvování procedury v sektoru D byl Josef ponechán ve výukovém prostoru, kde měl čekat na své propuštění z tábora a převzetí nové – ženské – identity. Když se Josef vzpamatoval z halucinogenního rauše, nastoupil do předchozí rutiny. Trávil dny v sektoru A poslechem přednášek genderových odborníků. Vesměs jim nevěnoval pozornost, přemýšlel si o tom, jak asi bude žít po návratu domů. A hlavně jak se mu podaří oslovit Věru, když před ni předstoupí v sukni a lodičkách s parukou na hlavě.
Jednoho dne, během přednášky o blahodárnosti Unie a zhoubnosti trvání národních států si všiml, že zpod desky stolku, u kterého seděl, vyčuhuje růžek papíru. Vzal za něj, a když zjistil, že jde o popsaný na čtvrtky přeložený papír, zasunul jej nenápadně mezi listy poznámkového sešitu, do kterého si povinně zapisoval přednášená unijní moudra. O přestávce zašel na toaletu, pečlivě se rozhlédl, aby nebyl v dosahu některé z všudypřítomných kamer, a papír rozbalil. Neuspořádaným písmem na něm bylo propisovací tužkou napsáno: „Pozítří chystáme útěk. Pokud chceš zůstat takový, jaký jsi, a někdy mít dokonce rodinu, přidáš se k nám. Když poskládáš učebnice na svém stole příručkou o feminismu navrch, poznáme, že souhlasíš a budeme tě kontaktovat.“ Josef se zamyslel. Může to být provokace a dost pravděpodobně i je, ale na druhou stranu, co horšího, než to, co se provozuje v sektoru C, mu můžou udělat? Už zvonilo, tak papír pečlivě roztrhal na malé kousky a spláchnul do záchodu. Ještě zkontroloval, zda skutečně odplavaly všechny kousky a pospíšil si do učebny.
Přednáška o prospěšnosti veganství jej nudila stejně jako ty ostatní, tak pomalu přerovnával sešity a příručky na stole, jako by něco hledal, až příručka o feminismu skončila nahoře. Tvářil se, že soustředěně poslouchá a čmáral do sešitu nějaké klikyháky. Čas pomalu plynul. Odpoledne, cestou na pole s marihuanou, se k němu přitočil neznámý, drobný, ale velice živý chlapík a řekl mu: „Rozhodl ses moudře, vyzvedneme tě zítra v jedenáct v noci, poté, co dozorci dokončí obchůzky. Nic si neber, co by tě zdržovalo cestou,“ a vzdálil se dříve, než Josef stačil vůbec zareagovat.
Na druhý den, po sérii přednášek o prospěšnosti imigrace vysoce kvalifikovaných expertů z afrických a arabských pouští a po obědě z páchnoucích mořských řas, se Josef cestou na práci na marihuanovém poli rozhlížel, ale toho chlapíka ze včerejška nikde neviděl. Asi se prozradil a zavřeli ho, řekl si Josef a mechanicky okopával keříky marihuany. Po večeři šel do své pryčny v obrovské stolůžkové noclehárně, ale pořád mu vrtalo hlavou, jak chtějí uprchnout.
Už spal, když najednou s ním kdosi zatřásl a zašeptal: „Je čas, jdeme“. Rozespalý Josef zprvu ani nechápal, co se děje, ale pak se vzpamatoval, rychle se oblékl a obul a vyplížil se za neznámým. Ten jej čekal na chodbě se slovy: „Kdybychom takhle měli čekat na každého, tak odsud nikoho nezachráníme. Pohni kostrou, je to kousek!“. Přikrčeně se proplížili pod oknem dozorce, který ale naštěstí sledoval v televizi oblíbený seriál Krásný život v Unii, jehož 1354. díl právě dávali na kanálu Unie News. Přes okno v přízemí se dostali do zahrady. Byla bezměsíčná noc a Josef vůbec netušil, kudy a kam jdou. Náhle neznámý přikázal „Otoč se!“. Josef se otočil a slyšel nějaké skřípění. „Už se můžeš zase otočit,“ řekl neznámý. „Dej mi ruku, půjdeme dolů po žebříku“. Josef se ho chytil, a když pod nohou ucítil prázdno, tápal po příčce žebříku. Našel ji, přenesl váhu a začal pomalu poslepu sestupovat. Napočítal celkem 25 příček, než pod nohama ucítil pevnou zem. Nad ním se zase ozvalo tiché zaskřípění a zakletí neznámého: „Už to dávno měli promazat, chtějí nás všechny zničit?“ Poté se rozsvítilo bledé světlo a Josef uviděl, že je ve staré, dávno nepoužívané kanalizační chodbě. „Našli jsme to náhodou, ale náramně se to hodí,“ podotkl neznámý. „A teď sebou musíme mrsknout, je to pár kilometrů“. Vyrazil rychlou chůzí a Josef jej zadýchaně následoval. Sport nikdy nebyl jeho doménou. Nezapomeňme, že byl původní profesí novinář.
Šli již nejméně dvě hodiny, když na rozcestí chodeb neznámý odbočil doprava s tím, že už je to jen kousek. Skutečně po chvíli chodba ústila do řeky, kam se dřív vypouštěly splašky z přilehlých obcí. Neznámý se stejným bledým světlem v ruce odházel hromadu klestí a objevil se malý člun s vesly, který tam byl ukrytý. „Do svítání musíme urazit ještě osm kilometrů po řece. Proud je rychlý, ale i tak máme co dělat. Je to dluh za tvoji pomalost při startu“. Sedli do člunu a začali veslovat, každý veslem na své straně. Josef nikdy před tím nevesloval, a tak si vysloužil několik hněvivých poznámek, než pochopil, jak to má dělat správně. Cestou se orientovali jen podle světlejšího pruhu oblohy nad sebou, ale neznámý řeku asi dobře znal, a tak asi po hodině intenzivního veslování přirazili ke břehu.
Neznámý opět zakryl člun připravenou hromadou klestí a táhnul Josefa do strmého skalnatého kopce. Josef zbrocený potem jej následoval a uvědomoval si, že toto vražedné tempo asi dlouho nevydrží. „Dělej, už tam budem,“ pobízel jej neznámý. Skutečně po půl hodině, když už se pomalu rozednívalo, začali sestupovat do bývalého lomu a vešli do jedné ze štol. „Tady si odpočineme. Je to už jen kousek, ale už se nemusíme hnát,“ řekl neznámý a nabídl Josefovi láhev s vodou, kterou on vděčně přijal. Po chvilce se zvedli a už volným tempem pokračovali dál. „Ta řeka nás přivedla k hranicím Unie a tato chodba vede pod ní. Teď už jsme svobodní.“ Chodba je vedla dál, a když přišli na její konec, ústila do krásného zeleného údolí s vesnicí.
K Josefovu překvapení si zde hrály děti, na které dohlížely jejich matky, muži pracovali na polích anebo opravovali domy. Neviděl žádné transparenty, oslavující Unii, neviděl barevné transsexuály ani nové občany Unie. Všichni měli svoji práci a žádní tajemníci v ženských šatech nechodili kolem, aby je kontrolovali. „Pojď, najdu ti nějaké bydlení, ať si odpočineš, asi toho máš pro dnešek už dost“. „Marie“, oslovil jednu z mladých žen, „vedu dalšího uprchlíka z Unie, mohl by u tebe chvíli bydlet?“ Marie byla asi pětadvacetiletá urostlá blondýna, s čistou pletí a jasnýma modrýma očima. Zkoumavě Josefa přelétla pohledem. „Tak jo, ustelu mu v podkroví“. Neznámý se na to otočil a odešel. Marie vzala zmateného Josefa za ruku (to se mu ještě v genderově korektní společnosti nestalo) a vedla ho k malému stavení na kraji vesnice. Tam ho odvedla do podkroví, kde se Josef složil na postel a vyčerpaný hluboce ale neklidně usnul. Ve snech jej ještě pořád pronásledovali unijní tajemníci a chirurgové, kteří jej chtěli násilně předělávat na ženu.
Odpoledne se probudil a nechápal, kde je, co se to vlastně v noci dělo. Postavil se na nohy a těžkým krokem sešel po vrzavých dřevěných schodech dolů. Hostitelka Marie si ho všimla, soucitně na něj pohlédla a se slovy, „To chce kafe“, dala vařit vodu. „Vy máte kávu? Kde ji berete, takovou vzácnost?“ vydechl Josef. „Vzácnost to je leda tak v Unii, tady jí máme dost,“ řekla Marie a postavila před něj vonící šálek s horkým nápojem. „Chceš do ní mléko a cukr?“ Josef jen zavrtěl hlavou a vychutnával si tu vůni. Po chvíli, se začal rozhlížet kolem a prohlížet si pokradmu hostitelku. „Děkuji za kávu, hned půjdu, abych neobtěžoval anebo abyste neměla nepříjemnosti,“ pokorně ze sebe vysoukal. Odpovědí mu byl bodrý smích hostitelky. „Milej zlatej, tady není Unie, tady jsme svobodní doopravdy, tady nikomu nic není do toho, koho si pozvu ani jak dlouho tady zůstane. Takže nemusíš nikam spěchat a já budu ráda, když mi pomůžeš opravit plot.“ Když se k němu naklonila, aby odnesla prázdný šálek, ucítil její znepokojivou vůni a znejistěl. Pomyslel si, že se mu opravdu nikam nechce. „Pomůžu vám rád,“ řekl s úlevou, že se může nějak revanšovat za přístřeší a zůstat o něco déle.
Přinesli s Marií několik náručí planěk a začali je přibíjet na plot na místo vypadaných nebo prohnilých tyček. „Ten plot je jako společnost Unie“, řekl si Josef při pohledu na prohnilost plotu, kde jen sem tam zůstala zdravá plaňka. „Řekněte mi něco o tom, jak tu žijete, vůbec nic o vás nevím,“ požádal Marii. Ta mu začala vysvětlovat základní rozdíly oproti Unii. „Nejsou zde žádní tajemníci, když chceme udělat nějaké rozhodnutí, rozhodne většina. Nemáme zde neziskovky, vše se řeší přes vedení vesnice. Nemáme zde žádný genderismus, každý se stará o svůj sexuální život podle sebe a nikdo nemá právo mu do toho mluvit. Považujeme to za soukromou věc, neděláme z toho politiku. Nemáme feministky ani Gramio, které by nám bralo děti. Nepodporujeme homosexuály ani pedofily, naopak děti jsou chráněné. Přijímáme nově příchozí, jen když jsou odsouhlasení vedením vesnice, a očekáváme, že přiloží ruce k dílu. Nepůjčujeme si peníze, které není z čeho splatit. Ekologii podporujeme jen v rovnováze se zdravým rozumem, chceme, aby našim dětem zůstala zdravá země. Společné stavby vesnice budujeme společně. Jsme konzervativní, poměrně uzavřená, ale spokojená a prosperující společnost,“ uzavřela své shrnutí života mimo Unii. „Je zvláštní, že zatímco z Unie k nám prchá dost lidí, hlavně žen, obráceně nevím o nikom, kdo by utekl do všeobjímající náruče Unie,“ ještě dodala Marie.
Práce na plotě jim šla od ruky a Josef pocítil hlad. Přece jenom už skoro celou noc a den nic nejedl a mořské chaluhy, které měl k minulé večeři, nebyly moc výživné. „Nemohl bych dostat kousek chleba?“ prosebně se podíval na Marii. „To klidně můžeš, ale za chvíli bude večeře, jestli ještě vydržíš, mám uvařeno a počítala jsem s tebou“, začala mu tykat Marie. Večeře se skládala ze zeleninové polévky a bramborových placek s kousky uzeniny. Josef na to nevěřícně zíral, nic tak dobrého ještě nejedl. „Vy jste se sem dostala jak?“ zvědavě se zeptal. „Stejně jako ty, také pocházím z Unie, jen z jižní části. Když mi bylo 10 let a na rodiče začali tlačit, aby mi nechali změnit pohlaví, a nutili je, abych začala kouřit marihuanu, rodiče se rozhodli pro odchod, v té době před 15 lety to bylo ještě relativně snadné. Rodiče postavili tento dům a položili základ zdejší komunity. Když umřeli, vyprovázela je na místní hřbitov celá vesnice. No a já jsem zde zůstala sama“. „Aha,“ řekl si Josef, „takže má původní pohlaví, je jí asi 25 let a je sama“.
„Nevíte, co se mnou bude dál?“ zeptal se s obavou, že bude muset odejít. „To netuším, protože to si budeš muset rozhodnout sám. U mne můžeš zůstat bydlet, mužská ruka se hodí, je tu spousta práce kolem domu. No a až zjistíš víc, jaké je to žít svobodně, můžeš se rozhodnout. Někteří uprchlíci z Unie jdou dál, někteří zůstávají,“ odpověděla Marie a prohlížela si Josefovu štíhlou postavu. „Pochopit přechod z unijní „svobody“, která je v podstatě otroctvím, do skutečně svobodného života, založeného na zodpovědnosti za sebe sama a rodinu, někomu trvá déle a někomu méně. U mě jsi vítán.“
„Promiňte, že se pořád ptám, ale jak je to tady se změnami pohlaví, genderismem, homosexualismem a epidemiemi?“ nedal pokoj Josef. „Tady ti nikdo pohlaví měnit nebude, musíš se smířit s tím, že ten pindík, se kterým ses narodil, ti tady zůstane,“ rozchechtala se Marie. „Epidemie zde nemáme, protože sem skoro nikdo nepřijde.“ „Proč jsem tedy tady já?“ divil se Josef. „Protože jsi byl tak rozkošně nešťastný z těch unijních svobod, že tě naši lidé v Unii nemohli přehlédnout, a potom proto, že jsme věděli, co se ti chystají provést, a konec konců, protože v naší vesnici je málo mužů. Je paradoxem, že právě ze společnosti, kde vládnou feministky a lesby, ženy prchají v naději na obyčejný rodinný život, na muže, který se o ní postará a se kterým bude moci mít děti. Většina normálních ženských si totiž na ty podivnosti života v Unii nepotrpí“.
Josefovi pomalu začalo docházet, že jeho život nabírá úplně nový směr. Jenže termín „obyčejný život“ se mu začal čím dál více zamlouvat. Vzpomněl si na Věru a přemýšlel, jak by asi reagovala. „Pomáháte i lidem z města?“ zeptal se. „To je příliš daleko od hranic na prostředky, které máme, jsme rádi, když čas od času vytáhneme někoho z převýchovného tábora. Nicméně i ve městě máme svoje lidi, kteří nám pomáhají vytipovat ty, kteří potřebují pomoci utéct. Máme totiž svoje lidi i na úřadech, a tak často víme dopředu, co se na koho chystá a můžeme zasáhnout. U tebe například se nejednalo jen o změnu pohlaví, ale měl jsi projít celkovým indoktrinačním programem, který by z tebe udělal oddaného unionobčana. Protože víme, že to je velice drsný kurs, rozhodli jsme se, že ti pomůžeme utéct, i když ještě nevíš, před čím vlastně“. Josef nevěřícně zíral. Vůbec netušil, jak mohou být věci zlé. Tady alespoň se musí a může starat sám o sebe.
„Kolika lidem jste už pomohli? Mohl bych vám nějak být nápomocen při takových pomocích uprchlíkům? Netuším sice jak, ale rád bych aspoň nějak splatil to, že jste mne zachránili“. Marie se zamyslela: „No, co pamatuji, tak původně nás bylo asi patnáct, včetně mých rodičů a mne. Musíme být velice opatrní, aby nedošlo k odhalení té chodby, kterou jste šli vy včera. Kdyby začalo mizet více lidí, vyvolá to vyšetřování a pátrání. Musíme tedy pár měsíců počkat, než bude moci zmizet další odsouzený.“
Josefovi se po jídle začaly klížit oči. „Mohl bych si jít lehnout? Jsem pořád unavený a zmatený, z toho co vidím a slyším.“ Marie kývla, popřála mu dobrou noc a Josef těžkým krokem vyšel opět po oněch vrzavých schodech do podkroví, kde se odstrojil a šťastně se svalil na postel, aby vzápětí hluboce usnul. Tentokrát jej ve snech nepronásledovali genderizační tajemníci, ale představy o Marii.
Další den po snídani, která se skládala z kávy a chleba s máslem, jej Marie vzala na schůzi komunity, aby se představil a aby získal souhlas, že může ve vesnici zůstat. Šli jasným ránem kolem upravených předzahrádek, až přišli k většímu stavení, o kterém mu Marie řekla, že je to místní radnice a komunitní dům. Postavili jej proto, aby se měli kde scházet, když se potřebují poradit a rozhodnout, anebo něco oslavit. Asi dvě desítky lidí již byly ve velké místnosti s řadami židlí a stolem v čele. Zvědavě si jej prohlíželi a přátelsky zdravili. Zvláštní bylo, že se většinou jednalo o ženy různého věku, od mladých až po starší dámy v letech. Postarší muž s krátkým plnovousem si sedl za předsednický stůl a požádal o klid.
„Přátelé, včera jsme pomohli dalšímu člověku dostat se z neradostného údělu, který na něj chystali ideologové Unie. Sezval jsem vás, abychom jej vyzpovídali, zjistili, co je zač, a rozhodli, jestli (když bude samozřejmě chtít, rozhodnout se musí sám) s námi zde zůstane žít a pracovat. Pro začátek požádám Josefa, aby se sám představil. Je to na tobě, Josefe.“
Josef, nezvyklý vystupovat před lidmi, se postavil a začal koktavě mluvit. „Jmenuji se Josef, je mi 25 let, v Unii jsem pracoval na stavbě. Neprodělal jsem změnu pohlaví, jsem podle všeho heterosexuál a nehlásím se k žádné další sexuální orientaci z těch 135 unijně uznávaných zvrhlostí. Narodil jsem se v Unii rodičům, kteří patřili k původním obyvatelům střední Evropy před Unií a Kalergim. Jsem rád, že jste mi umožnili odejít, a je mi velice líto všech, kteří v tom unioblahobytu musí zůstávat proti své vůli. Rád bych měl rodinu a práci, která má smysl. Takhle dlouhou řeč jsem ještě nepronášel, tak mne omluvte, pokud jsem se někde zadrhnul“.
Přihlížející Josefův řečnický výkon ocenili slabým potleskem. Postavil se jeden z mála mužů, představil se jako Petr a zeptal se: „Líbí se vám Marie? Víte, že zde je málo mužů, a tak jsme se dohodli, že když si někdo založí rodinu s jednou mladší ženou, vezme si k ní do péče i jednu starší. Je to proto, aby ženy, které se staraly o děti, na konec života nezůstaly samy. Navíc pomáhají manželce v domácnosti a v péči o děti. Kdybyste tady chtěl zůstat, jste s tím srozuměn?“
Josef se zamyslel. „Jako systém se mi to líbí, ale zatím znám jen velmi zběžně Marii, nikoho jiného, tak jak mohu odpovědět, aby to bylo zodpovědné? Na druhou stranu, pomohli jste mi a já bych rád přiložil ruce k dílu, abych vám to nějak oplatil.“ Muž s plnovousem se postavil: „Nechejme Josefovi pár dní, aby se porozhlédl, myslím, že když se sejdeme za dva týdny, bude to dobrá doba k tomu, abychom už o sobě navzájem věděli víc a obě strany se mohly rozhodnout zodpovědně. Prozatím tedy končím naše shromáždění“.
Když se vraceli k Mariinu domku všiml si Josef, že nikde nevidí na zahrádkách marihuanu. „Vy tu nepěstujete marihuanu?“ zeptal se Marie. „Nepěstujeme, nekouříme a každý, kdo by ji chtěl tady zavádět, musí odejít. Považujeme ji za velice škodlivou a jako nástroj Unie k ovládnutí lidí. Tady nikoho neovládáme ani nechceme ovládnat, ale máme velikou zodpovědnost za to, co s námi bude. Proto zde nejsou (až na víno) žádné další drogy k dosažení“. „To je dobře, vždycky, když mne nutili to svinstvo kouřit, bylo mi nakonec špatně. Ti ostatní se zase chovali jako psychopati. Jsem rád, že jsem se toho zbavil.“ Marie pokývala hlavou „Tady budeš v klidu, pojď, doděláme ten plot a musíme vyplet zeleninovou zahradu, ať máme co do polévky.“
Další dny Josefovi přišly jako neskutečný sen. Nikdo ho do ničeho nenutil, vše bylo naprosto přirozené, uvolněné. Lidé ve vesnici se zdravili, navzájem si pomáhali, nikdo je nekontroloval. Pracovali na věcech, které měly smysl a byly ku prospěchu všem. K tomu všemu se na něj Marie usmívala a nikdo nešmíroval jeho genderově nevhodné pohledy, když sjížděl očima její pevnou postavu, což se jí očividně líbilo. Jak to tady asi mají se vztahy mezi lidmi? Pomyslel si Josef. Tady nemusí být stejného pohlaví? Nemusí se producírovat s pavími péry v zadku, aby si vysloužili uznání hlavních ideologů?
Začínal se postupně, jak dny plynuly, cítit uvolněnější a klidnější. Občas potkával muže s plnovousem, který mu vysvětloval, že jsou trnem v oku Unie, která investuje nemalé peníze do pokusů o jejich rozvrat, ale zatím se jim daří všechny agenty včas odhalit a snahy občanských organizací o založení podvratných skupin na jejich území zarazit. Potvrzoval mu, že zdání míru, je jen povrchní, že tím, že jsou ideologickými nepřáteli Unie, jsou také terčem její propagandy. Na druhou stranu skoro všichni zde z Unie uprchli, a tak je malá šance je vydíráním dostat zpět na jejich stranu, Nicméně se to nedá vyloučit, a tak by Josef neměl nikomu sdělovat žádné informace, které by mohly poškodit někoho z jeho blízkých tam doma.
Po dvou týdnech bylo opět svoláno shromáždění, které mělo rozhodnout o Josefově setrvání ve vesnici. Josef si se svou otevřenou povahou, tolik nevhodnou pro Unii, získal řadu přátel a tak vesnice nakonec odsouhlasila, že pokud ho Marie ubytuje natrvalo pod svou střechou, může zůstat.
Ten večer Marie na oslavu vykouzlila výbornou večeři a dokonce odněkud získala láhev vína. Po večeři se šla umýt a Josefovi přišlo, že je v té koupelně déle než obvykle. Zatímco usrkával ze sklenky vína, vyšla Marie z koupelny, oblečená v lehkém župánku a se slovy „dnes je nějak teplo, jestli chceš, zbylo tam dost teplé vody i pro tebe, kdyby ses chtěl osprchovat“ si nalila zbytek vína do sklenice. Josef, který se sprchoval rád, šťastně vstal a šel do koupelny. Když byl hotov, oblékl se do Mariina starého trička, které používal jako pyžamo, a vyšel z koupelny.
V domě panovala tma a ticho. Řekl si, že Marie šla asi již spát a že by ji neměl budit. Poslepu se dopotácel ke schodům do podkroví a přes jejich vrzání se dostal do svého pokoje, kde dotápal do postele. Jenže ta už byla obsazená Marií, která ho stáhla k sobě se slovy „dnes večer se sem musíme vejít oba, brouku“. Josef, jako genderově vychovávaný panic netušil skoro nic o heterosexuálních vztazích a tato noc mu v tom měla udělat jasno. „Jestli nevíš, co máš dělat, nech to na mně, já už si poradím,“ zašeptala Marie a políbila ho zprvu lehce ale potom stále vášnivěji na rty. „Nevím, jestli je to správné“, řekl Josef, „nechci, abys měla problémy“, dodal prosebně. „Troubo, tady jsi na svobodě, tady je na nás, co budeme dělat, a nikdo nám do toho nemá co mluvit,“ zašeptala Marie. Josef si všiml, že v mezičase vyklouzla ze župánku a že na sobě už nemá vůbec nic. „Teď je načase, aby ses uvolnil a začal myslet na svoji i moji budoucnost.“ Ucítil její ruku, jak mu pomalu sjíždí po břiše dolů a při reakci svého těla začal přemýšlet o tom, že očividně to, co do něj cpali různí genderoví tajemníci, nebyla pravda. Oddal se jejím rukám a přestal myslet.
Druhý den ráno mu Marie přichystala velkorysou snídani. „Teď jsi u mne doma, jsi zde vítán a já jsem ráda, že jsi tady se mnou. Je to pro mne také důležitá chvíle a doufám, že mne máš rád, jako já mám tebe.“ Měla v očích nejistý pohled a znatelnou zranitelnost. Josef sám ještě nevěděl, co si počít se zážitky minulé noci, která mu obrátila dosavadní život naruby. „Jsem moc rád, že jsem tady, že tady smím zůstat a jsem také moc rád, že jsem tu s tebou,“ sevřeným hrdlem vykoktal. „Jsi krásná, jakou jsem dosud neviděl, jsi milá a já nevím, jak jsem si tě zasloužil“. „Tak už nic neříkej a jez,“ usekla Marie jeho rozpaky a přistrčila mu talíř s vonícími vajíčky a slaninou.
Život ve vesnici plynul úplně jinak než Josefův dosavadní život v Unii. Byl plný klidu, vzájemné ohleduplnosti a respektu, ale současně s respektem k rozhodnutí většiny obyvatel vesnice, ke které Josef cítil sounáležitost. Jeho život s Marií dostal úplně jiný rozměr, obzvláště když mu Marie po dvou měsících oznámila, že je těhotná a že tedy budou rodina. Děti ve vesnici byly považovány za nejvyšší úspěch a jejich výchově byla věnována nejvyšší péče.
Události posledních hodin a dní naprosto vyhnaly Josefovi z hlavy vzpomínky na vše, co zažíval v Unii. Jako by prošel totální amnézií. Jako by se nic z toho, co bylo tak živé, reálné a každodenní před příchodem do vesnice, nikdy nestalo. Jako by nebyla Kontinentální Unie, jako by nebyli udavači a genderizátoři, jako by snad ani nebyla Věra. Nicméně, jak už to bývá, idyla neměla mít dlouhého trvání.
(Pokračování příště)
