Kapitola 21, v níž se vrátíme k našim hrdinům, nejprve k Josefovi
Jak již víme z dřívějšího líčení, Josef se díky své neopatrnosti a liknavému vztahu k rituálu genderizace ocitl v zařízení, kde bylo frekventantům vykládáno, k čemu vlastně genderová identifikace slouží a jak moc je v zájmu Kontinentální unie a všech jejich občanů.
Tábor nucené genderizace měl několik sektorů. V sektoru A, zvaném tradičně přijímač, už od dob, kdy v některých zemích Unie byla povinná vojenská služba, se odehrávaly vstupní přednášky o základních dogmatech genderismu, a také o případných sankcích za jejich porušování. O něco explicitnější byl sektor B. Zde měli účastníci nuceného kurzu povinnost obnažit své biologické orgány před celým kolektivem nuceně genderizovaných, a na jejich adresu (těch orgánů, nikoli těch přihlížejících) vyslovit ta nejhorší adjektiva, jaká je napadla. Prostě pomluvit svůj biologický sexus, znectít jej a vyslovit dlouhou přednášku o tom, jak svým přirozeným pohlavím opovrhují a jak by se jej rádi zbavili. V sektoru B byly po všech zdech rozvěšeny názorné kresby zobrazující příslušné orgány před – a po genderizační úpravě, a to náležitě naturalisticky. A konečně v sektoru C se ony úpravy vykonávaly. Chirurgicky a nevratně. V tomto ohledu nebyly Josefovy temné sny o přeměně v ženu nikterak plané. Aniž to mohl tušit, předvídal skutečnost velmi plasticky.
Trochu mimo hlavní budovy tábora stál skromně vyhlížející dům, jemuž se říkalo sektor D, ale oficiálně to na něm napsáno nebylo. Šeptanda však velmi rychle mezi frekventanty nucené genderizace roznesla, oč v něm jde. V sektoru D probíhal odborný vědecký program psycholýzy. Co tento pojem znamená a jaký má vztah k našemu příběhu? Psycholýza (z řečtiny volně přeloženo jako „duši rozpouštějící“) je terapeutická metoda, užívající k analýze duševních poruch člověka psychotropní látky, například lysohlávky nebo LSD. Původní smysl psycholýzy, popsaný jejími propagátory, měl vést skrze navození psychedelického stavu pomocí halucinogenů ke zlepšení duševního stavu pacienta. O etickou i medicínskou stránku psycholýzy se přou generace psychiatrů, ale ze světa nevymizela ani poté, co skončil zlatý věk LSD reprezentovaný hippies a Timothy Learym.
V sektoru D byla však psycholýza určena k něčemu trochu jinému, než k léčbě psychických poruch. Tedy pokud za psychickou poruchu nepovažujete stav, kdy při pohledu do rozkroku zkonstatujete, že to, co tam vidíte, jsou mužské či ženské genitálie, přidělené vám Bohem, přírodou či čápem, když vás nesl do rodičovské náruče. V praxi to vypadalo tak, že se frekventant nucené genderizace obrátil na genderového důvěrníka s požadavkem o psychologickou konzultaci. To bylo krycí označení pro situaci, kdy se jeden účastník chystal udat jiného za to, že nehezky mluvil o táboře, dění v něm, případně genderizaci jako takové. Zájemce o psychologickou konzultaci byl uveden do sektoru D, kde nejprve dostal pero a papír, aby sepsal vše, co za uplynulé období zaslechl, vyslechl, odposlechl, zkrátka všechny podrobnosti o antigenderistických hříších svých spolufrekventantů. Tuto etapu konzultace kdosi ironicky nazval „bretschneiderizací“, ale sotva to někde vskrytu vyslovil, byl vybretschneiderován a skončil v sektoru C, kde z něj vyrobili… nu, něco jiného, než byl předtím.
Poté, co zájemce o psychologickou konzultaci sepsal veškerá udání, a to včetně těch, která si vymyslel, neboť se chtěl pomstít některému z kolegů třeba za to, že mu do kaše ze sarančat hodil kus kamene, o nějž si dotyčný bretschneider vylomil část chrupu, postoupil tento do vnitřních prostor budovy. Zde už byl připraven odborný tým složený z podivného staříka s vizáží Sigmunda Šlomo Freuda, který držel tácek s několika bílými kostkami připomínajícími cukr. Vedle něj stála osoba nejistého genderu, držící v ruce srp a kladivo. Tradovalo se, že to znamenalo jen metaforu, symbolizující, co nastane, když neuposlechnete na slovo pokyny Šlomo Freuda. Kladivem vám rozbijí hlavu a srpem ji oddělí od těla. Tomu se říkalo totální řešení genderizačního problému. A pak tam byla nutriční terapeutka, která v případě, že projdete totálním řešením, vyškrtne vaše jméno ze seznamu osob, mající dostat k večeři kaši ze sarančat.
Sama procedura vypadala vcelku jednoduše. Šlomo frekventantovi poručil otevřít ústa, vložil mu tam jednu či dvě kostky, to záleželo na fyzické konstituci příjemce, a chvíli se mlčky čekalo. Zakrátko pacientem začaly zmítat halucinační představy, které se Šlomo snažil usměrnit kýženou trajektorií. Pokládal halucinujícímu jednoduché otázky. Například: „Cítíte se mužem?“ V odpověď obvykle zaznělo něco jako „Obzor je krvavý a tráva fialová.“ „Velmi správně“, pochválil pacienta Freud. „A teď vážnější otázka,“ pokračoval. „Chtěl byste nebýt mužem?“ Frekventant ze sebe zpravidla vypustil něco jako „Jsem aligátor, Hare Krišna, poduška pod zadek, ať žije Cassius Clay.“ V tom okamžiku se Šlomo obrátil na vedle něj stojící osoby a spokojeně pravil: „Vidíte, jak to hezky zabírá. Za chvíli řekne, že je žena.“
A taky že ano. Po pár minutách podobně smysluplného dialogu položil Freud otázku: „Už jste žena, přesněji řečeno, chcete terapii ukončit?“ Pacient většinou nebyl schopen slova, tak jen něco nesrozumitelného zachroptěl. Znělo to takhle nějak: „Chrrrrrrooooppppjooocchroooppp“. Freudovi se radostí až zamlžily brýle: „Vidíte“, obrátil se k těm osobám. „Zase jsem byl dobrý. Moje metoda slaví úspěchy. Musíme ji co nejvíce rozšířit, protože dosahuje žádoucího výsledku a neteče při ní žádná krev, tedy se ušetří za úklid, což je navíc tedy i ekonomické. A ušetříte i za večerní kaši ze sarančat, protože ten chudák tady nebude nejméně tři dny vědět, čí je, a jediné, co mu utkví, bude skutečnost, že je žena. A protože o tom bude skálopevně přesvědčený (ta dávka, co jsem mu dal, byla opravdu koňská), můžeme jej s klidem vypustit do světa. Zůstane ženou navždy. Možná se jen tu a tam podiví, zejména při pohledu na jiné ženy, že má v kalhotách či v sukni něco nepatřičně navíc. Ale tyhle myšlenky rychle zaplaší, ta dávka by to měla zajistit. A ostatně – i kdyby ne, tak brzy zajistíme, že našima rukama projdou víceméně všichni dosud negenderizovaní pseudomuži, kteří se stanou ženami. Takže v té sukni nakonec budou mít všichni totéž, a nikdo se tím pádem nebude divit. Pěkné, což?“ pochválil se. Osoby stojící vedle něj vykonaly svou povinnost. Jedna uložila srp a kladivo do sejfu a druhá vyškrtla jméno této novoženy ze seznamu adeptů kaše ze sarančat.
Josef se o existenci sektoru D dověděl poměrně brzy. Především dříve, než by měl postoupit ze sektoru A do sektoru B, natož C. Při přestávce jedné z genderizačních přednášek zaslechl, jak si o sektoru D vyprávějí dva frekventanti z jeho bloku. Jednoho z nich dokonce osobně znal. Šlo o někdejšího šéfredaktora Unijního kurýra, kde kdysi pracoval i Josef. Šéfredaktor se jmenoval Šlápek, ale nikdo mu neřekl jinak než Šlapka. Toto označení však nemělo být nějakou dehonestující nálepkou naznačující, že šéfredaktorův charakter není úplně v souladu s vyšším principem mravním. To byl naopak pokus o přátelskou výpomoc od kolegů, kteří chtěli nebohého šéfredaktora ušetřit ponižující genderizace. Tím, že jej přezvali na Šlapku, jako by chtěli říci, že vlastně již je ženou, a netřeba jej již dále genderizovat. Bohužel na to přišel redakční udavač, dříve prý fráterník jakési, s příchodem nově příchozích již dávno zakázané církve, s příhodným jménem Balík. Ten navštívil Genderizační úřad, vybretschneideroval Šlapkovo tajemství a chudák Šlápek už se vezl do tábora.
Několik nocí Josef nemohl spát, protože vymýšlel, jak projít sektorem D, a tím pádem obejít sektor B a C, a vyjít odtamtud jako úředně schválený genderizant, jemuž je umožněno vrátit se do života praktického. Josef pochopitelně nechtěl projít operační procedurou, po níž by přestal být mužem, ale zároveň si nebyl úplně jist, zda zvládne onen výše popsaný stav, kdy zaberou halucinogeny a on se stane hračkou v rukou Šlomo Freuda. Prostě řečeno, jak zabránit kostkám LSD v průniku do zažívacího ústrojí a odtud do krevního oběhu. Josef se o tom neměl s kým poradit, a neměl ani nejmenší možnost poučit se z nějakých veřejných zdrojů. V tuto chvíli se však ukázalo, jak užitečná byla jeho praxe z novin. Jeho činnost v žurnalistice přece vždy spočívala výlučně z vyrábění lží nebo zakrývání pravdy. S tím Josef neměl problém, neboť jej to živilo a nic jiného konec konců ani neuměl. Stavebním pracím se pak až z nouze musel přiučit při přesunu mezi kopáče a jiné manuály. Nyní tedy bylo třeba vybavit si, jak vykonával onu novinářskou činnost, a zkusit využít některé metody a fígle v nové situaci.
Jedna z technik, které měl Josef nacvičené ze své původní redakce, bylo vyslechnout lži, nesmysly a hlouposti, které na redakční poradě ráno při zahájení směny přednášel dosazený tajemník pro pravdu a lásku. Ten určoval, co ten den má a co naopak nesmí být obsahem zítřejšího čísla. Obvyklé refrény každého vydání byly zejména dožitá i nedožitá, pravdivá i smyšlená výročí Zdislava Šavla. Při té příležitosti obvykle uspořádal jeho pucflek Pantovský zhruba sedmihodinovou tiskovou konferenci, kde vyprávěl pravdivé i smyšlené historky z dob svého pracovního soužití se Zdislavem Šavlem. Úkolem novináře bylo zaznamenat co nejvíce podrobností z oněch historek, a hlavně nic nepoplést nebo nezapomenout. Pantovský, jako bývalý novinář, měl kolegy z branže ve velké neúctě a velmi rád se jim mstil. Obvykle tím, že je zahrnul přemírou slov a pak kontroloval, co který žurnalista z tohoto množství zaznamenal a použil ve svém reportu z té tiskovky. Když se Pantovskému zdálo, že některý novinář cosi opomněl, zkreslil nebo nedejbůh opatřil nějakým vlastním kreativním komentářem, následovala stížnost šéfredaktorovi, jeho pozvání na kobereček do Pantovského úřadu, jenž se po skonu Zdislava Šavla pojmenoval na Institut pravdy a lásky a měl právo všemi myslitelnými i nemyslitelnými způsoby cenzurovat vše, co se o Zdislavu Šavlovi kde šustlo.
Pantovský šel až tak daleko, že za peníze z grantu, který za odměnu po přidělení třetiny pozemků hlavního města Gubernie převedl na účet Institutu komisař a developer Lopata, zřídil na půdě Institutu Výzkumný ústav na interpretaci výroků, projevů a děl Zdislava Šavla (VÚIVPDZŠ). Tento ústav měl za úkol nastudovat vše, co kdy kde řekl či napsal Zdislav Šavel, a podložit to náležitou a hlavně jedině povolenou, a tedy závaznou interpretací. Pracovníci VÚIVPDZŠ to ovšem neměli úplně snadné. Tak třeba hlavní výrok Zdislava Šavla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ byl vcelku významově explicitní. Rozhořela se však debata o tom, co je pravda, co láska, co lež a co nenávist. Na tyto sémantické otázky vyvstalo na půdě Institutu mnoho různých interpretačních vysvětlení. Třeba samo slovo „pravda“ dalo zabrat nejvíc. Nedobře dopadl vědecký pracovník Prudil, jenž umanutě poučoval o tom, že o obsahu slova „pravda“ dumal už kdysi jakýsi Sokratés, jenž byl za tuto činnost odsouzen k smrti. Jenomže ostatní vědečtí pracovníci jméno Sokratés v životě neslyšeli, a tak vybretschneiderovali na Prudila, že zpochybňuje Šavlovo dílo a je třeba s ním podle toho naložit. Asi nemusíte dlouho hádat, že příští Prudilův domicil byly Špicberky.
Samosebou, že Šavlovy výroky nebyly jediným pravidelným tematickým refrénem redakčních porad, kde se mohl Josef naučit praxi, již hodlal použít při návštěvě sektoru D. Velmi příhodnou inspiraci skýtal například každodenní výklad o slastech života v Kontinentální unii. Zúčastnění novináři vyslechli přednášku tajemníka pro pravdu a lásku, z níž se dověděli například, že největší svoboda slova panuje právě zde, v Unii, neboť každý občan Unie smí po libosti říkat vše, co unijní orgány zařadily na seznam povolených tvrzení. Třeba „cvrčkové jsou mnohem chutnější, než bůček“. Nebo „Sochy Goliáše Bílého předčí barokní lapidárium Matyáše Bernarda Brauna na Kuksu či církevní i světské stavby Braunova vrstevníka Kiliána Ignáca Dientzenhofera.“ Obvykle tyto teze provází agitační apel na to, aby se vybila všechna stáda bravu, neb jsou na pozadí všeobecné cvrčkiády zbytečná, nebo aby došlo ke zbourání barokních budov a artefaktů, protože kazí vkus nové unijní mládeže. Starosta obce Kuks Miloslav Čupřina byl dokonce tak důsledný, že nechal odstranit a pneumatickým kladivem na prášek rozbít Braunovo sousoší neřestí a ctností, ale po upozornění místního zasloužilého bretschneidera plukovníka Nultýna došlo likvidační komando až k sochám, rovněž z Braunovy dílny, zobrazujícím biblické postavy Davida a Goliáše. Nultýn totiž správně upozornil na to, že zejména jedna z těch soch by se dala interpretovat jako ironický útok na státního sochaře Bílého, což není možné. Na křik místního kastelána „Nechejte aspoň Davida“, reagoval pracovník likvidační firmy prostě. Pneumatickým kladivem odstřelil kastelána. Pak už se nikdo nesnažil odporovat úřednímu reglementu. Protože, jak praví jedna postava, poručík Mazurek, z jedné dávno zakázané knihy, „tak je to spravne, tak to ma byt.“
Jak si Josef živě vzpomínal, redakční porady probíhaly většinou tak, že tajemník pro pravdu a lásku vyřkl doporučená, resp. přikázaná témata na daný den, a redakce se poté rozešla za svými úkoly. Jedni šli rovnou pořizovat novinářské důkazy o zdravotní prospěšnosti cvrčků, nesmrtelnosti výroků Zdislava Šavla a škodlivosti baroka, druzí před nástupem do této povinnosti navštívili klozet, kde vyprázdnili peristaltické ústrojí, poškádlené ranní svačinkou z cvrčků, a pak teprve, zbaveni proteinové kanonády, vyrazili na zteč veřejné trpělivosti. Výsledkem bylo obvykle totéž. Nějaký ten paján na Šavla, hmyz či státního sochaře Goliáše Bílého. Jediný rozdíl byl v tom, že někteří novináři čistili své útroby už před sepsáním těch nesmyslů, jiní až poté.
Josef patřil k těm prvým. Před napsáním prvního řádku navštívil onu místnost a náležitě odlehčil útrobám, aby zvládl sepsat všechny ty lži podle foršriftu, a tím si vysloužit za onen den svou mzdu. Josefovi bylo venkoncem jedno, zda napíše, že země je placatá, když si to bude nějaký Šavlův poskok nebo tajemník pro pravdu a lásku přát. Josefovi nešlo o nic jiného, než to prostě přežít. Až do výše popsaného incidentu se sochou hraběte Coudenhove Kalergiho a čurajícími postavami na Malé Straně se mu to vcelku i dařilo. Pak teprve byl přemístěn do tábora nucené genderizace.
Zde si však uvědomil, jak užitečná může být praxe z bývalého zaměstnání. Nejprve si sepsal všechna udání na spolufrekvenanty, bez ohledu na to, zda odpovídala pravdě nebo ne. Neostýchal se nabretschneiderovat některé účastníky nucené genderizace za to, že údajně chválili své pohlavní orgány, s láskou se jich dotýkali a přiváděli si tím stav nikoli nepodobný koitu s osobou pohlaví opačného. Takoví jedinci byli samozřejmě v hledáčku táborové genderové policie, a když na ně vyplavalo podobné podezření, sunuli se štantopéde do sektoru C. Josef už nedbal na to, co všechno spadá pod Kantův mravní imperativ, jemuž se kdysi dávno ještě stačil učit ve škole. Stal se ryzím pragmatikem s jediným cílem: uniknout z tohoto blázince.
Takže jednoho dne, nedlouho po svém příjezdu do tábora, jen po absolvování vstupních přednášek v přijímači (sektor A), zažádal příslušného genderového tajemníka o konzultaci v sektoru D. Tajemník, zřejmě ze zapálené a nadšené tváře Josefovy, usoudil, že to je oprávněná žádost, a konzultaci zařídil.
Když Josef vstoupil do sektoru D, byl uvítán Šlomo Freudem slovy: „Je krásné, mladý člověče, že ses rozhodl tak záhy po nástupu pobytu do tohoto doškolovacího zařízení, že vyjdeš vstříc svému neodvratnému osudu a necháš se genderizovat humánněji, než se to provádí na sektoru C. Nic proti nim, to rozhodně, ale musí se po jejich zákrocích často uklízet, a to není ekonomické. My pracujeme vyspělejšími metodami, jak záhy seznáš.“
Když Josef ulehl na freudovské lůžko a byly mu do úst vloženy příslušné kostky bílé barvy, Josef zkusil tradiční redakční lest. Požádal Šloma, aby mu umožnil ještě před začátkem působení halucinogenů navštívit toaletu. Freud, na podobné situace nepřipravený, chtěl předvést svoji humánnost a svolil. Josef toho využil velmi sofistikovaně. Vyplivl do výlevky kostky LSD a do úst vložil obyčejné kostky cukru, aby se mohl před Šlomem vykázat náležitou disciplínou.
Když se vrátil z oné místnosti, Freud zběžně zkontroloval obsah Josefovy ústní dutiny a spatřiv materii k nerozeznání stejnou k té, již tam prve vložil, upokojil se. Položil Josefa na lůžko a čekal na reakci. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Josef začal vypouštět nesmyslná souvětí, třeba „Anžto jsem mravencem, nemohu řídit vzducholoď,“ nebo „Přes spáleniště přes krvavé řeky“, jak mu to paměť z hlubin času ládovala na jazyk. Šlomo se tvářil stále spokojeněji. Když na osudnou otázku „Cítíš se být ženou? Chceš konzultaci ukončit?“ uslyšel standardní odpověď: „Chrrrrrrooooppppjooocchroooppp“, rozjasnila se Šlomova tvář doširoka. Pravil: „Další úspěch do naší statistiky, pište si kolegyně, a podíval se na osobu se srpem a kladivem i nutriční pracovnicí odpovědnou za večeři za sarančat.
Pak dodal: „Až se pozítří vzbudí, můžete ho propustit. Nebudeme za něj platit další náklady. Už je vyléčen ze svého dosavadního omylu., Jen mu dejte na cestu nějakou slušivou sukni., V tom, v čem přijel, jej pustit nemůžeme – kalhoty, mikina, dokonce snad baret či podobná maskulinistická pokrývka hlavy, to není přijatelné. Propouštíme přece do nového života naši novou krásnou Josefku, tak ať jí to sluší.“
